Hlavní stránka — Knihy — Ukázky knih — Tři vánoční dárky

Tři vánoční dárky

Ať chceme, či ne, naše srdce o Vánocích zjihnou a lásku i zklamání prožíváme mnohem intenzivněji, než ve zbytku roku – byť pro to vlastně není žádný důvod.

Tři čeští autoři se pokusili zpříjemnit Vám právě tento výjimečný a zjitřený čas novelami, jež se nesou v duchu adventních či vánočních setkávání i rozchodů, vzplanutí i ochladnutí…

Vánoční dárek z pera Hany Marie Körnerové vypráví příběh osiřelé francouzské dívky, jež je nucena přijmout azyl v domě své tety kdesi na východě Čech. Studená zima i neméně chladná poručnice jsou kontrastem žhavého a opravdového strýce, jenž jako by za svou kamennou tváří ukrýval nejedno tajemství…

Josef „Pepson“ Snětivý se v novele Adventní prsten pohybuje na tenkém ledě skomírajícího manželství. Čtvero adventů vykresluje na vztahu otce a tříletého syna. Ten sice přivádí svého milujícího tatínka do prekérních situací, jeho láska bez podmínek však osvětluje jinak poněkud temný předvánoční čas, jenž jako by vymýšlel bizarní úkryty pro jeden snubní prsten.

Vánoční Afrodita, kterou stvořil Alexander Stainforth, sice nemá zrovna míry modelky, ale do vztahu s pohledným veterinářem Lukášem jde – za přispění svérázné babičky – po hlavě, byť občasný pád citelně bolí. Dočká se naplnění své lásky navzdory sněhové kalamitě i vrtochům samolibého šéfa?

Vázaná s přebalem, lamino matné, formát 130x200 mm, 224 stran
Doporučená maloobchodní cena: Kč 269,-

(z novely Adventní prsten)

Listopad nám dal klamnou naději. Slunce ve větvích věrolomně škádlí jejich konečky, aby vyhnaly pupeny. Stromy jsou naštěstí moudré a vědí, že je to jen poslední záchvěv umírajícího podzimu, po němž přijde přísná paní zima. Blíží se čtvrtý Pepínův advent, zanedlouho mu budou tři roky.

Vůbec mi nevadí, že je můj maličký syn slavnější než já. Ze srdce mu to přeju a navíc jeho reklamně-filmové skotačení alespoň maličko umazává dluh, jenž nasekal jeho bezstarostný chechtot v Obecním domě.

Větší část sekery, zatnuté do secesních futer zmíněného paláce, ovšem musí splatit tatínek, odpovědný za svou rozvernou ratolest. A tak od jara pracuju ještě víc než předtím a snažím se dodržovat splátky, abych nezabředl do ještě svíravějších problémů. Na osobní bankrot jsem příliš hrdý…

Z našeho manželského života ovšem nezbyla ani konkursní podstata. Petra se mnou spí jen ve dnech, v nichž se její hormonální hladina, podpořená zřídka se vracející kometou nadrženosti, octne v konjunkci s vrtkavou oběžnicí její nálady. A k takové šťastné konstelaci dochází jen výjimečně. Vzrůstá tak moje podrážděnost, anžto nemám ventil pro svůj pracovní stres. Ona, jak už to bývá, vidí celou situaci v obrácené kauzalitě: chovám se podrážděně a nehezky, a proto se mnou nespí.

Ale je tu moje zlaťulínko, jehož narozeniny se kvapem blíží. Jsem bez peněz, všechno, co vydělám nad rámec nutných výdajů, mizí v černé splátkové díře. Naštěstí jsem uškudlil pětitisícovku. Ta mi musí stačit na Pepínovy narozeniny i na Vánoce pro všechny. Dlouho jsem ji nosil v peněžence, ale radši ji vyndám a uložím na bezpečném místě, co kdyby… Zálibně ji promnu v prstech. Nikdy jsem si nemyslel, že by mohl být chlap (konkrétně Palacký) tak sexy!

Ten, jenž bude obdarován, sedí na zemi, před sebou šachovnici, a rozvážně posunuje figurky.

„Pepí, proč hraješ šachy? Vždyť to ještě nemůžeš umět.“

„Náhodou… Už jsem jednou udělal jednu šachu.“

„Tak to jsi šikovnej. Ale stejně je to spíš pro dospělý…“

„Já jsem prodospělej,“ praví hrdě. „A co to máš v ruce, táto?“ zahlédne bankovku.

„To jsou prachy, koťátko moje,“ odpovím rozšafně.

„A k čemu jsou?“

„Můžeš si za ně všechno koupit… Teda ne všechno, ale hodně věcí…“

„A co třeba?“

„Třeba nějakou hračku nebo hudební nástroj.“

„To bych chtěl,“ zasní se miláček. „A když máš hodně těch… Jak jsi to říkal?“

„Prachů.“

„Když máš hodně těch prachů, můžeš si koupit hodně hraček?“

„Jo. Čím víc prachů, tím víc hraček.“

Jeho modré pupilky se rozzářily: „A kolik těch prachů máš ty, táto?“

„Jen tenhle jeden… prach…“ zasměju se vlastnímu novotvaru.

„Jen jeden?“ protáhne zklamaně obličejíček.

„Jo, jen jeden.“

„A chtěl bys jich mít hodně, táto?“

„To bych opravdu moc chtěl. Pak bych nemusel tolik pracovat a mohl bych si s tebou víc hrát.“

„A jezdit v meluzíně?“

Chvíli tápu a pak s úsměvem odpovídám: „Ano, ale limuzínu nepotřebuju. Hlavně když můžu někam jet s tebou.“