Tajemství pražských klášterů – Královská kanonie premonstrátů na Strahově

tajemstvi-prazskych-klasteru-kralovska-kanonie-premonstratu-na-strahove.jpgPo úspěchu knihy Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany, která vyšla ve dvou vydáních, se spisovatel, cestovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý vydal na další cestu proti proudu času, za krásou i zázraky, za okamžiky triumfálních vítězství i krutých pádů, aby pro vás zmapoval historii a současnost Královské kanonie premonstrátů na Strahově. V této knize se opět můžete těšit na čtivé vyprávění, obohacené Pepsonovým pohledem okouzleného poutníka a mnoha fotografiemi (často i z nepřístupných míst). Text plynule spojuje historické mezníky a církevní dějiny, řeholní život, architektonickou i uměleckou krásu prošlých věků a popis současného stavu.  

Strahovský klášter, přezdívaný Pražský Sion, to je velevýznamná, téměř devítisetletá instituce. Společně prozkoumáme jeho dějiny i unikátní areál; vaše příští návštěva Pražského Sionu bude díky tomu poučenější a procítěnější. Ve fyzické blízkosti svatého Norberta, zakladatele premonstrátského řádu, by tomu ani nemělo být jinak…

Vázaná, lamino lesklé, formát 130x200 mm, 240 stran + 48 stran fotografií na křídě; 167 barevných fotografií, 168 černobílých fotografií a reprodukcí

Černým písmem se do strahovských dějin zapsalo datum 8. května 1420. Husité vtrhli do kostela i kláštera, vydrancovali je – a nemusím dodávat, jak dopadli přítomní řeholníci. Těm šťastnějším se spolu s opatem Mikulášem podařilo uprchnout do Vratislavi (kde představený žil až do své smrti v roce 1434).

František Ekert udává, že Strahovský klášter byl po celou dobu husitských bouří v rozvalinách. Zpráva archeologického průzkumu z padesátých let minulého století to překvapivě vyvrací – prý se nenašla žádná stopa po zničujícím požáru, takže podle ní budovy buď nebyly zapáleny (na rozdíl od knih a bohoslužebných rouch), nebo byly včas uhašeny.

Jenže narůžovělý odstín opuky, který mohl vzniknout pouze ohnivým žárem, mluví jasnou řečí: opravdu tu hořelo. Museli snad socialističtí odborníci líčit „boží bojovníky“ v příznivějším světle? Je to možné… Rozsah katastrofy je dnes už nemožné určit; jsem přesvědčen, že husité areál nejen vyrabovali, ale také zapálili.

Jedna věc je stav komplexu, druhá ztráta hospodářského zázemí a třetí fakt, že řeholní komunita byla dočasně rozprášena. Naštěstí se roku 1436 shromáždili přeživší bratři a pod vedením papežského legáta Filiberta zvolili opatem Lva z Bukšic (psán také Leo z Bukšice; podle současného úzu jsou Bukšice množného čísla, čemuž by odpovídal tvar „z Bukšic“). Ten během svého devítiletého opatského působení opravil kostel, aby se v něm mohly opět konat bohoslužby, a konventní budovu, aby se v ní dalo alespoň skromně přebývat.

Leč ještě za jeho nástupce Jana III. z Herštejna (1445-1454) byl klášter tak poničený a chudý, že v něm jednu dobu přebýval pouze tento opat s jediným knězem Václavem. Tak hluboko klesla donedávna kvetoucí kanonie!

Herštejnův pokračovatel Jan IV. Haukap (1454-1470) už dokázal důstojněji opravit kostel i konventní budovu – a k tomu získat zpět část rozchváceného zboží. K vzestupu napomohla skutečnost, že kanonie zachovávala věrnost Jiřímu z Poděbrad; strahovský premonstrát Lukáš Hládek dokonce hájil „krále dvojího lidu“ v Římě před nařčením, že jedem sprovodil ze světa Ladislava Pohrobka.

O návrat k předhusitskému stavu se úspěšně snažil také opat Jan V. Starustka z Hranic (1470-1486), původně premonstrát z olomouckého Hradiska. Mimo jiné postavil novou opatskou budovu (později zvanou „stará prelatura“), kapli svatých Felixe a Adaukta (snad v místech pozdějšího kostela svatého Rocha nebo u vchodu do baziliky) a kapli svaté Kateřiny; tu podle různých zdrojů kdesi u brány, nebo v prostoru baziliky (byl v kapli i pohřben). Kromě toho stačit sloužil králům Jiřímu (třeba jako vyslanec u francouzského krále) a Vladislavu Jagellonskému…

…jenže konec jeho období přinesl další nezvanou a nelítostnou návštěvu: dne 24. září 1486 se na Strahov přihnal rozvášněný lid, bouřící se proti konšelům. Čerstvě opravenou baziliku zpustošil a řeholníky vyhnal. Starustka se uchýlil na Hrad, kde záhy zemřel.

Ani jeho nástupce Jan VI. z Prachatic (1486-1497) nebyl ušetřen kališnického drancování a dalších nesnází včetně povstání venkovských podaných. Ti, kteří přišli po něm, pocházeli z jiných klášterů (z Teplé a Louky), neboť ve zuboženém Strahovském klášteře se nikdo vhodný nenacházel. Teprve Vít I. Bohumil (či Theofil, 1552-1556) a Jan IX. (1556-1560) se rekrutovali z řad strahovských řeholníků. Ti všichni se snažili klášter v rámci možností povznést, prodávali či znovuzískávali statky, jak to pro konvent bylo výhodné…

Bohužel se po Janově smrti na Strahov vetřel světský kněz Jakub ze Šternovic (1560-1579), a to díky přízni arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského, českého místodržitele (byl jeho kaplanem). Klášterní letopisy ho nazývají „opovážlivým plýtvačem a mrhačem dědictví Kristova“. Jakub, přezdívaný Strohsöckel, prohýřil pracně nabyté zboží; prodal, pronajal či zastavil například Úhonice, Horoměřice či Střešovice. Premonstráti trpěli hladem, takže v kanonii nakonec nezbyl jediný řeholník! Na sklonku éry tohoto parazita, v letech 1577 a 1578, držel Strahov pouhé čtyři vesnice z původních 90 (!) a ožíval pouze tehdy, když do něj z města přicházel mladý bratr původem z Teplé a sloužil v kapli svaté Voršily mši. Poté, co na trůn usedl Rudolf II., vrátili se na Strahov tři řeholníci a onen obětavý mladík z Teplé se stal jejich převorem. Brzy se s ním znovu setkáme.

Nezdárný Jakub byl v roce 1579 konečně sesazen. Opatem se stal tepelský převor Matěj II. Ghell (či Mathias Gehel, 1579-1585). Díky pomoci Rudolfovy matky Marie Španělské, která všemožně podporovala katolickou církev, opravil kostel i klášter a pak se vrátil do Teplé, kde též působil jako opat. Opačným směrem, z Teplé na Strahov, byl vyslán jeho následovník Ondřej II. Werner (1585-1586). Ten se však záhy stává proboštem v Doksanech.

Nyní si představme onoho obětavého mladíka, se kterým jsme se seznámili na sklonku sedmdesátých let 16. století. Stojí před námi první z trojice opatů, kteří pozvedli Strahov na původní úroveň: Jan X. Lohel (jako pražský arcibiskup uváděn jako Jan III. Lohelius), opat v letech 1586-1612.

Narodil se v roce 1549 v Třebeni, vsi ležící severně od Chebu; jeho otec pracoval jako prostý čeledín. Rodina byla nejspíš německá, což v těchto končinách nepředstavovalo žádnou zvláštnost; česky se chlapec naučil až později. Ve třinácti letech přišel jako pacholek do Tepelského kláštera, v roce 1573 vstoupil do premonstrátského řádu a po studiích v konviktu u pražského kostela svatého Bartoloměje se do Teplé vrátil; v klášteře působil jako kazatel a podpřevor.

Na Strahov odešel v roce 1578, za dalších osm let se stal opatem (často uváděný letopočet 1582 je chybný) – a jeho kariéra zdárně pokračovala. V roce 1587 je jmenován generálním vikářem pro Čechy, Moravu, Slezsko, Uhry, Polsko a Rakousko a v roce 1602 pražským světícím biskupem. Na důkaz jeho mimořádné prestiže už v mezidobí uvádím, že byl v roce 1592 jedním ze dvou hlavních řečníků nad rakví Viléma z Rožmberka, rožmberského vladaře a nejvyššího purkrabího pražského, v malostranském kostele svatého Tomáše (druhým byl jezuita Nicolaus Racivius).

Když na arcibiskupský stolec usedl Karel hrabě z Lamberka (1607-1612), působil Lohel jako faktický správce diecéze. Epilepsií sužovaný Lamberk (či přiléhavěji Lamberg, neb byl německého původu a prý ani neuměl česky) totiž většinou pobýval v Oseckém klášteře. Ten si oblíbil natolik, že se i nevybíravými způsoby snažil zabránit jeho vrácení cisterciákům. Nápravu sjednal až později právě Lohel.

Ten byl v roce 1612 jmenován arcibiskupem koadjutorem s právem nástupnictví a po brzké Lamberkově smrti se stal 12. arcibiskupem pražským (a současně velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou, jak bylo tehdy obvyklé). Když propuklo stavovské povstání, byl spolu s broumovským opatem a celým jezuitským řádem vypovězen z Čech a vrátit se mohl až po bitvě na Bílé hoře. To už se ale psaly poslední roky jeho života. Synek chudičkého čeledína, a nakonec arcibiskup pražský, umírá 2. listopadu 1622. Pochován nemůže být nikde jinde než ve strahovské bazilice – přímo ve zdi, jak o tom svědčí náhrobek v chóru.

Následoval další opatův návrat na Strahov – a po Valdštejnově vítězství u Luteru již čtvrtá cesta do Magdeburku. Tentokrát ho doprovázel doksanský probošt Kryšpín Fuk (psán také Fuck). Oba preláti přijeli 2. prosince 1626… a následujícího dne bylo jejich úsilí konečně završeno. Pod kamenem našli neporušené ostatky, všechny je – až na nejjemnější prášek – sesbírali… a legenda tvrdí, že zlatý Norbertův prsten sám vklouzl Questenberkovi na prst jakožto vyjádření souhlasu s tím, kde mají být ostatky uloženy. Tento prsten pak strahovští opati nosili přinejmenším jednou ročně – na svátek svatého Norberta dne 6. června –, a to až do roku 1950. Po zabrání kláštera převzácný prsten někdo ukradl, a ten se dosud nenašel; bohužel není k dispozici ani jeho vyobrazení.

Konvoj s relikviemi dorazil 11. prosince 1626 do Doksan, kde byly dočasně uloženy, zatímco Kašpar se vydal do Vídně, aby císaře osobně pozval na slavnost přenesení. Datum 2. května 1627 nevycházelo z nějakého církevního svátku, ale z plánovaného zasedání generální kapituly řádu. To se sice neuskutečnilo, ovšem i tak se oslav účastnili mnozí zástupci premonstrátských klášterů.

Z Doksan vyšel velkolepý průvod 1. května 1627. Nechyběli představitelé duchovenstva, řeholí, šlechty, měst i korporací, na 20 praporů od předních osobností té doby… Ostatky v rakvi z cedrového dřeva od dvorního truhláře Kašpara Bechtelera, což byl dar prezidenta královské komory Viléma hraběte Vřesovce z Vřesovic a Doubravské Hory, zůstaly přes noc v Týnském chrámě, kde se u nich střídavě modlily jednotlivé řády.

Na druhý den – kdy se po zamračeném prvním máji nebe zázračně rozjasnilo – byly relikvie přenášeny na Strahov. U Staroměstské radnice uvítala svatého Norberta Čechie a symbolicky mu darovala své srdce. Z důmyslně sestrojených mechanických strojů sestupovali zemští patroni – jako by se snášeli z nebes – a nabízeli mu prázdný trůn. Na Malé Straně si průvod pro změnu vychutnal pohled na imitaci brány, v níž se tentokrát pohyboval sám svatý Norbert. Chybět nemohly ani živé sochy, symboly a alegorie, mezi nimiž se zvlášť skvostně vyjímalo umělé návrší hory Sion s palmovým hájem před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie. Jednalo se o největší podívanou té doby, snad s výjimkou zastrašující Staroměstské exekuce, a celé představení jako by předznamenávalo svatořečení Jana Nepomuckého o 102 let později. Především ale šlo o veřejnou demonstraci vítězné katolické zbožnosti – a snad i nastupujícího baroka, které mělo v následujících desetiletích obohatit metropoli řadou vynikajících staveb, především sakrálních. Celkové náklady se vyšplhaly do výše 10.927 říšských tolarů, což nebylo v době třicetileté války zrovna málo. Kromě opata Questenberka, respektive Strahovského kláštera, a jeho bratrů se na nich podíleli Ferdinand II. a někteří čeští šlechtici.

Aby náhrobek získal důstojné umístění, nechal Questenberk zřídit kapličku o rozměrech 4 x 4 lokty přímo uprostřed hlavní lodi. Byla uzavřena kovovou mříží od malostranského zámečnického mistra Jakuba Ernesta, jehož dílo modře polychromoval a pozlatil štafíř (specialista na povrchové úpravy) Hans Schleemüller. Kovové sloupky držící mříž pak dodal staroměstský kovolijec Jorg Rebel (či Rebell); zakončovaly je vázy, které později vystřídali andílci. Další čtyři sloupky, opět zakončené soškami andělů, držely dřevěnou tumbu, kterou zhotovil Kašpar Bechteler. Kaple byla dokončena v roce 1628.

Nakonec, v roce 1633, dostal náhrobek „diadém“ – velikou dřevěnou korunu visící nad mřížovou kapličkou. Questenberk se inspiroval korunou zavěšenou nad hlavním oltářem vídeňského kostela svatého Jeronýma. Podle dobových svědectví i rytiny byla obrovitá koruna ve vztahu k Norbertovu sacellu disproporční (sacellum je malá svatyně, v našem případě ona kaplička o velikosti 4 x 4 lokty). Uvědomoval si to i sám opat, leč na realizaci svého nápadu trval. Chtěl zapůsobit na lid, který je – jak se vyjádřil – „přiváděn k hnutím mysli toliko vnějšími dojmy“.

Ať už s tímto tvrzením souhlasíme, nebo ne, není třeba pochybovat o nádheře sacella i koruny. V kompletní verzi se celé dílo nedochovalo, jak se dočtete dále.

Dopovězme si příběh světcova uložení na Strahově. Pro tuto příležitost byl objednán už popsaný cyklus deseti obrazů se scénami z jeho zázraků, života a smrti. Dále byly vydány ilustrované knihy a ražena medaile od Donáta Starcka, rozhazovaná mezi shromážděný dav.

Pochybovačný hlas se z Magdeburku ozval v roce 1683. Tamější protestantský probošt Filip Müller tvrdil, že relikvie nejsou pravé a že si Češi omylem vyzvedli ostatky desátého magdeburského arcibiskupa Jindřicha I. Naštěstí jak tamější měšťané, tak řeholníci potvrdili, že s Norbertovým hrobem nebylo hýbáno, jak se přesvědčil sám Questenberk.

Těsně před uložením ostatků přičlenil Arnošt Vojtěch kardinál z Harrachu svatého Norberta k českým zemským patronům, a to dekretem Quo Sanctis Bohemie. A bílí bratři si v roce 1656 vymohli bulu papeže Alexandra VII. (jinde uváděný údaj, že bulu vydal Urban VIII., je zřejmě mylný). Papež jí zakázal odebírat relikvie ze světcových kostí a stanovil, že se má přenesení slavit každých padesát let (konala se i první výroční památka, a to dne 31. května 1628 a za účasti Ferdinanda II. a jeho rodiny, a slaveno bylo výjimečně také v roce 1934 při příležitosti 800. výročí Norbertovy smrti).

Bula samozřejmě platí dodnes. Povoleno je pouze oddělovat relikvie z částí, které odpadnou od kostry V případě svatého Norberta jde o kousek žebra.

Strahovský klášter, již předtím významný nejen v rámci premonstrátské řehole, se tímto aktem stal centrem celého řádu, což bylo za francouzské revoluce ještě posíleno likvidací Prémontré.

Když v roce 1742 obléhala Prahu císařská vojska, rozrazila dělová koule dřevěnou korunu nad kaplí; ostatkům se naštěstí nic nestalo. Zřejmě i pod vlivem této zkušenosti pak bývala schránka s ostatky umisťována na hlavní oltář, ukrývána v řádové kryptě, zazdívána nebo (v roce 1778) přenesena do Zduchovic. Kromě toho došlo k trvalým změnám umístění: v roce 1811 na hlavní oltář a v roce 1874 do kaple svatého Norberta (dříve svaté Voršily), kde jsou relikvie dodnes.

Šťastnou shodou okolností jsem materiály pro tuto knihu začal shromažďovat koncem roku 2021, pro premonstráty jubilejního. Díky tomu jsem mohl svatého Norberta vidět nikoli přes skleněné víko jako účastníci vánočních liturgií toho roku, ale pouze přes závoj, jímž jsou ostatky zakryty, a napodruhé dokonce bez závoje, když byly dne 6. ledna 2022 ukládány zpět do sarkofágu. Oba zážitky se mi navždy vryly do paměti a do srdce. Ve fotopříloze můžete i vy spatřit světce tak, jak ho k přenesení připravily a upravily doksanské premonstrátky na přelomu let 1626 a 1627.

Kryšpín Fuk se přirozeně musel věnovat zejména Strahovskému klášteru. Ten byl na sklonku třicetileté války znovu vypleněn, když do něj vpadl finský pluk švédské armády a v bazilice ukradl mnohá preciosa (předměty z drahých kovů, sloužící k liturgii a kultu), například stříbrnou sochu svatého Norberta; a kromě toho odhadem polovinu či možná ještě více svazků z klášterní knihovny. Celkem Strahov opustilo 19 velkých beden v ceně 20.000 zlatých!

Uloupenými knihami se Švédové dodnes bezostyšně chlubí v bibliotékách ve Stockholmu a Uppsale. Činili tak i ve finském městě Turku, dokud tamější knihovnu nepostihl začátkem 19. století požár, jemuž padly za oběť i strahovské svazky. K dovršení smůly se tak stalo ještě předtím, než někdo z našich odborníků mohl provést alespoň jejich evidenci. Důvod, proč některé, ne-li většina ukradených knih zamířila do Turku, jsme si právě řekli: Strahov byl vypleněn finským plukem ve švédských službách.

Z dochovaných svazků, které Finové pro Švédy ukradli (v následujícím textu píšu pouze o Švédech, protože se vše dělo z jejich příkazu), jde například o nesmírně cenný Codex Argenteus neboli Stříbrnou bibli. Tu některé zdroje, např. Robert J. W. Evans ve své knize Rudolf II. a jeho svět (1997), umisťují do sbírky Rudolfa II., jiné do strahovské klášterní knihovny. To není důležité; podstatnější je, o jak unikátní knihu jsme přišli. V přízemí univerzitní knihovny Carolina Rediviva v Uppsale se dnes nachází tento ruční přepis gótského překladu bible biskupa Wulfily ze 6. století (předloha je ještě o dvě staletí starší). Organizace UNESCO, kterou mnozí lidé (pro mě nepochopitelně) považují za „posvátnou krávu“, ji v roce 2011 zařadila na svůj seznam světového dědictví. Na tom by nebylo nic špatného, leč současně bylo oficiálně potvrzeno švédské vlastnictví, ačkoli představitelé UNESCO samozřejmě museli vědět, že ji Švédové sprostě ukradli. Je jasné, že návratu nejen této, ale mnoha dalších cenností se nikdy nedočkáme; co by ale této „ctihodné“ organizaci udělalo, kdyby současně se zařazením na svůj seznam upřesnila, komu Codex Argenteus patřil a jak se do Švédska dostal?

Vraťme se ze světa „velké politiky“, kde bychom stejně nic pěkného neviděli, do města sice vícekrát popleněného a vykradeného, leč nesrovnatelně krásnějšího než všechna švédská města dohromady: do naší Prahy. Během neblahých událostí roku 1648 opat Fuk uprchl do Schläglu, někteří řeholníci na různá místa… a žoldnéři drželi zbylé bratry po dva týdny v jejich jizbách o hladu, aby jim vyzradili úkryt pokladu doksanských řeholnic. Ten byl na Strahově uložen pod záštitou hraběte Šlika; pokladu v hodnotě půl milionu zlatých (!) se bohužel opravdu zmocnili – a šlo zřejmě o druhou největší kořist, hned po klenotech nakradených na Hradě. Navíc poškodili zdivo, protože v touze po nalezení pokladu kopali hlava nehlava. A když bylo konečně po všem, vypukl v Praze mor, kterému padli za oběť tři strahovští řeholníci.

Ke švédskému plenění se vztahuje morbidní legenda. Podle ní byl v klášteře pohřben hrabě Lažanský. Protože cítil vinu za to, že na Bílé hoře zabil člověka (nevím, zda v bitvě, či v souboji, ale snad platí první varianta), určil za místo svého posledního odpočinku místo nepříliš důstojné: chodbu do sakristie, kudy se denně chodí, takže jeho hrob bude stále pošlapáván.

Paradoxně se ukázalo, že to může být výhodné. Žoldnéři totiž loupili hlavně v honosných hrobkách. Jedné zvlášť temné noci však došlo i na tuto. S nečistými úmysly do ní vstoupil otrlý voják – sám, protože se nechtěl s nikým dělit… a to neměl dělat!

Nejprve se kámen, který předtím odvalil a podepřel sochorem, nečekaně svalil do původního umístění; sice pukl, ale hrobku opět uzavřel. A než se vetřelec stačil vzpamatovat, probuzený nebožtík hrabě Lažanský ho kostnatými pařáty uškrtil.

Podivné soukostří našli premonstráti až později, když chtěli vyměnit puklou kamennou desku. Ačkoli se jim podařilo vojákovu kostru vyprostit ze sevření hraběcího skeletu, klid to lupičovi v uniformě nepřineslo (jeho kosti prý pohřbili u strahovských lomů, přibližně tam, kde je dnes veliký stadion, a tomu místu se lidé ještě dlouho vyhýbali). Říká se, že nájezdník v noci neklidně prochází klášterními chodbami a chytá se za krční obratle, patrně dosud bolavé po smrtonosném stisku.

Hrobka Lažanských v bazilice skutečně nachází. Pověst však nemá pravdu už proto, že vůbec první hrabě z tohoto rodu, Ferdinand Rudolf Lažanský z Bukové, sice ve třicetileté válce opravdu bojoval, jenže zemřel až devět let po jejím konci.

Krypta Lažanských z Bukové a jejich příbuzných Vratislavů z Mitrovic se nachází v kapli Ecce Homo. Z toho vyplývá, že smyšlené je i tvrzení o jejím umístění u sakristie. Epitaf z roku 1657 na jižní stěně kaple (se čtyřmi andělíčky po stranách) upomíná na někoho jiného: na válečného radu Parise svobodného pána ze Spandko a jeho manželku Evu Marii.

V této souvislosti uvádím, že v bazilice bylo napočítáno 29 náhrobníků. Ty se objevily během předlažďování v letech 1992-1993.

Nacistická perzekuce se nezastavila před branami klášterů. Po anšlusu Rakouska byl zrušen jeden z mála zbývajících, Wilten; později i Schlägl.

V protektorátu se okupační zvůle nejhrůzněji projevila v Nové Říši: devět bratrů bylo v roce 1942 uvězněno v koncentračním táboře, přičemž opat, převor a tři řeholní kanovníci se konce války nedožili. Stejný osud – smrt vinou okupantů – postihl dva želivské premonstráty a strahovského provizora Lacinu.

Dovolím si hypotézu, že kdyby žil opat Zavoral, přišli by si nacisté dříve či později i pro něj; jeho vlastenectví bylo všeobecně známo. Setkal jsem se však s názorem, že Lacina, člověk méně známý, byl možná obětován (nebo se sám obětoval) za Zavorala; ten byl natolik proslulou osobností, že si ho okupanti – možná – nedovolili zatknout. Jde ale jen o nepotvrzené domněnky a svinstva Němců to nikterak neumenšuje.

Komunisté si s nacisty v bezpráví a krutosti nezadali, pokud je rovnou nepředčili. Stačí jediný údaj: v rámci Akce K, vedené v roce 1950 s cílem likvidace mužských řádů, bylo z 219 řeholních domů násilně odvedeno 2.367 bratří!

Rudé řádění dopadlo na premonstráty stejně brutálně jako na ostatní. I pro ně platilo, že se až do počátku devadesátých let nesměli do konventů vrátit, čímž byl přerván princip stabilitas, zmíněný v úvodu. Jakékoli projevy řádového života byly považovány za trestný čin a jen někteří řeholní kanovníci dostali státní souhlas k výkonu kněžské činnosti – ostatním byly jakékoli veřejné duchovní aktivity zcela znemožněny.

Už kvůli dobovému heslu či spíše výhružce „Preláti a premonstráti republiku nerozvrátí!“ nikoho nepřekvapí, že se fanatičtí Češi a Slováci doslova vyřádili zejména na vedoucích představitelích této řehole. Takový Alois Pokorný, vedoucí internačního tábora v premonstrátském Želivě, se rýmováním či rozlišováním mezi duchovními osobami nezdržoval a zadrženým vmetl do tváře svou primitivní vizi: „Tak, faráři, Boha není, a tu všeci pochcípáte!“

Jana Štefánková sice pro svou knihu Procházky Prahou (1980) pilně kompilovala, ale její omílání lži, že církev neustále vysávala a ohlupovala lid, je podlézavé a trapné. Neštítila se ani obhajoby komunistického vpádu na Strahov, k čemuž použila pseudoargument „před rokem 1950 zde žilo pouze devět mnichů“, takže jí adorovaná „strana a vláda“ vlastně zachránila neobydlený areál. Vskutku ubohé… Nemluvě o tom, že řeholní kanovník není mnich a že premonstráti, jak jsme si řekli, často působí ve farnostech, a tak nebývají v klášteře fyzicky přítomni (což samozřejmě neznamená, že nejsou jeho řeholníky). Časově nejbližší údaj, který jsem našel, poskytuje Katalog duchovních pražské arcidiecéze z roku 1942. Ten udává 73 strahovských premonstrátů a dva novice. O osm let později mohl být počet o trochu jiný, ale „devět mnichů“ je nesmysl a zlovolná lež.

Proces „Machalka a spol.“ byl využit i jako obhajoba připravované Akce K, když už k podobnému účelu nešlo postavit před soud faráře Josefa Toufara, který výslechy nepřežil. Začátkem roku 1950 byli kromě jiných zatčeni dva premonstrátští opati: želivský Bohumil Vít Tajovský a novoříšský Augustin Antonín Machalka (druhý jmenovaný si předtím vytrpěl své v Osvětimi; patřil k oněm čtyřem řeholníkům, kteří koncentrák přežili). V rámci procesu si trest vyslechlo i dalších osm bratří.

Státní bezpečnost podstrčila do klášterů zbraně, premonstráti byli poté obviněni z velezrady ve fázi přípravy – a nejhůř dopadli oba opati: Machalka dostal 25 let (původně mu hrozil trest smrti), Tajovský 20. Oba byli propuštěni po dlouhých deseti letech na amnestii v roce 1960. Premonstráti byli odsouzeni tři – ovšem ten třetí, novoříšský kněz-provizor Ludolf Stanislav Barták, dostal pouhé dva roky, po nichž byl propuštěn. Zřejmě podlehl nátlaku a vypovídal proti vlastnímu představenému, opatu Machalkovi. Napovídala by tomu i skutečnost, že již v roce 1954 dostal státní souhlas k veřejné duchovní službě a mohl bez problémů působit jako kněz. Abych byl zcela objektivní, dodávám, že Bartákovo morální selhání není jednoznačně prokázáno.

Strahovský opat Bohuslav Stanislav Jarolímek (1942-1951) působil od roku 1939 jako koadjutor opata Zavorala a po jeho smrti ho vystřídal v čele kláštera. Navzdory relativnímu mládí (narodil se v kulatém roce 1900) patřil po druhé světové válce mezi tři kandidáty na arcibiskupa pražského. Bohužel ho v roce 1949 postihla těžká choroba, která si v srpnu 1950 vyžádala jeho hospitalizaci v bratislavské nemocnici sester alžbětinek, kam si pro něj přišla Státní bezpečnost (podle jiných údajů byl zadržen, když se léčil v Piešťanech, a internován nejprve v klášteře premonstrátek ve Vrbovém). „Budovatelé zářných zítřků“ nebrali ohled ani na jeho zdravotní stav a postavili ho před soud. Stal se poslední obětí monstrprocesu „Biskup Zela a společníci“; v prosinci 1950 byl odsouzen na 20 let. To už ale nemoc postupovala do terminálního stadia a 31. ledna 1951 se Jarolímkův život uzavřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci.

K tomuto procesu dodejme, že je také označován názvem „Proces proti vatikánským agentům v Československu“. Celkem devět duchovních v něm dostalo tresty od 10 let až po doživotí (tento ortel si vyslechl břevnovský opat Jan Anastáz Opasek). Ve vězení zemřel kromě Jarolímka i Josef Čihák, prelát arcijáhen Metropolitní kapituly u svatého Víta.

Na štítu nás vítá socha Beránka, obklopená latinským nápisem: Vidi supra montem Sion agnum (Viděl jsem beránka nad horou Sion).

Průčelí baziliky vidíme v podobě, do které bylo obnoveno po válečných škodách ve čtyřicátých letech 18. století. Tehdy Jan Antonín Quitainer opravil či nahradil sochy, které v roce 1727 vytesal jeho otec Ondřej Filip.

Víme, že před rokem 1736 byli na průčelí právě Beránek, dva světci a Neposkvrněná mezi anděly. Jisté je, že Jan Antonín nově dodal posledně jmenovanou čili Immaculatu. Její expresivní výraz charakterizoval Pavel Preiss adjektivem „rozvichřená“.

Zcela nahoře jsou po stranách svatí Augustin a Norbert a mezi nimi mučedníci gorkumští: svatý Adrián Jansen, zvaný Becanus, a svatý Jakub Lacoupe. Stojíme-li před vstupem do baziliky, odleva vidíme svaté Augustina, Adriána, Jakuba a Norberta.

Podle mnohých je bazilika nejkrásnějším sakrálním prostorem v Praze. V mém osobním žebříčku je na děleném prvním místě více barokních a rokokových interiérů („na první dobrou“ uvedu také kostel svatého Jakuba na Starém Městě, kostel Narození Páně v Loretě či kostely Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici a svatého Mikuláše na Malostranském náměstí); strahovská bazilika do této vybrané společnosti jednoznačně patří.

Centrálním bodem je z vizuálního i liturgického hlediska hlavní oltář s reliéfem Nanebevzetí Panny Marie a sochami svatých Augustina, Norberta, Heřmana Josefa a Gottfrieda. Ze sliveneckého mramoru ho v letech 1766-1768 tvořil Josef Lauermann; reliéfně pojaté Nanebevzetí Panny Marie a skulptury dodal Ignác František Platzer.

O Ignáci Františkovi víme, že ve strahovských službách už předtím vynikl sousoším svatého Norberta na Karlově mostě. Kromě honoráře za to prý dostal od opata Františka Michaela Dallera pozemek přímo u kanonie, kde si postavil dům. Jiný zdroj však uvádí Platzera usazeného na Pohořelci už v roce 1744, tedy o nějakých dvacet let dříve, než bylo jeho sousoší osazeno na most…

Zpět do baziliky Nanebevzetí Panny Marie: nechybí v ní nový oltář podle obnovené liturgie druhého vatikánského koncilu, a to od německého sochaře, zlatníka a malíře Egina Günthera Weinerta (1920-2012), který presbytář takto obohatil na konci minulého století. Zručnost tohoto umělce vynikne tím spíš, když si uvědomíme, že na konci druhé světové války přišel o pravou ruku!

Po levé straně chóru, stojíme-li čelem k hlavnímu oltáři, se nachází epitaf zakladatelů: krále Vladislava II., olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka a pražského biskupa Jana I. Byl sem instalován při barokní přestavbě baziliky a současně při stoletém výročí přenesení ostatků svatého Norberta v roce 1727; na přání opata Hermanna jej vyřezal strahovský bratr-laik neboli konvrš Šimon Šulc (Schulz).

Naproti je pro změnu náhrobek strahovského opata a pražského arcibiskupa Jana Lohela a pod ním opatské křeslo. Jde skutečně o náhrobek, Lohel je totiž pohřben přímo ve zdi. Návrh nápisu zhotovil malíř (a také premonstrát) Jan Šícha z iniciativy opata Questenberka v roce 1622, tj. bezprostředně po Lohelově úmrtí.

V chóru jsou také dvě desky z bílého mramoru, a to nad opatskou kryptou a nad tou, do níž bývali pohřbíváni ostatní řeholníci (na vlastní přání k nim byli uloženi také opati Hirhaim a Seipel). V opatské kryptě, zřízené roku 1633 a naposled použité v roce 1779, spočinulo osm opatů. Řeholnická byla používána v letech 1605-1787 a podle nekrologia by zde mělo být pohřbeno 174 osob.

Malé chorální varhany, sloužící k doprovodu chórového zpěvu řeholníků, pocházejí podle Oehlschlägela a Dlabače z roku 1683 a jsou obdařeny nádhernou řezbářskou výzdobou. Andělíčci na nich muzicírují jedna radost!

Přes mramorovou mřížku s kovaným barokním nástavcem, jež odděluje chór od lodi, se podívejte na chórové lavice. Jsou pozdně renesanční (snad z dvacátých let 17. století) – a mistrně vyřezané.

O něco později, kolem roku 1635, pracoval mně neznámý řezbář v sakristii.

A ještě dřevo: lavice v kostelní lodi jsou neméně zdařilé, ale mladší. Zrodily v roce 1706 díky šikovným rukám strahovského premonstráta Melichara Elgasse. A nakonec dvě intarzované zpovědnice v pravé boční lodi vytvořil v roce 1783 taktéž strahovský řeholník Šimon Truska.

Korpus Krista na Kalvárii, přes kterou se díváme na hlavní oltář, je, jak víme, sádrovou replikou pozdně gotického díla neznámého umělce.

Venkovní prostory má konventní budova dva. Rajský dvůr jsme si právě představili, nyní se podíváme do Konventní zahrady, která leží vně kvadratury: táhne se jižně od ní a klášterního nádvoří a severně od zahradnictví.

Tento veřejnosti nepřístupný prostor jsem měl tu možnost navštívit, a jeho krása na mě silně zapůsobila; je přenádherný, jak si můžete ověřit zde i ve fotopříloze. Někdy se mu říká „zahrada slunečních hodin“, ačkoli sami premonstráti už toto označení nepoužívají. Šestero krásných slunečních hodin zde ovšem vidíme. Krášlí fasádu budovy letního refektáře, která předstupuje před jižní křídlo konventní budovy, a vymaloval je kolem roku 1730 Siard Nosecký. Jedny vlastně ani slunečními hodinami nejsou, jde o ukazatel azimutů Slunce, jiné jsou současně horologiem i kalendáriem… ale to bychom zabíhali do přílišných podrobností. K už neužívanému názvu dodávám, že ve skutečnosti vycházel z ještě jiných slunečních hodin: z těch, které šikovní strahovští zahradníci vytvořili z rostlin a květin. Nic takového tu už dlouho není.

Poutníka, jemuž je dovoleno vstoupit, i tak potěší záhony květinové a ve stylu francouzského parku. A dále replika vázy, novodobá socha piety, studna s moderním mřížovím, ale především kamenná kašna ze sedmdesátých let 17. století, kterou na přání opata Hirnhaima vystavěl Giovanni Domenico Orsi. Ani odborníci nevědí, do jaké míry jde o původní dílo, či máme-li před sebou jen repliku (kašna byla po vyvlastnění kláštera buď restaurována, nebo zcela vyměněna). Soudí se, že původní je – pokud vůbec – samotná spodní nádrž, zatímco sokl s přepadovým bazénkem, z nějž vytéká voda dvěma žlábky, pochází z 20. století.

Se strahovským vodním dílem souvisí tzv. Lohelova štola, která ústí do Konventní zahrady. Její hlavní větev jsem prošel a po přibližně 80 krocích narazil na konec; do dvou bočních větví jsem se bez světla neodvážil.

Pod povrchem je pak skrytá románská východozápadní zeď, objevená v padesátých letech minulého století.

Centrální část Konventní zahrady (s „francouzským“ záhonem a kašnou) je oproti dvěma okrajovým snížena. Na východě uzavírá celou plochu Gottwieckův letohrádek a jeho balustráda, na západě Lohelovo křídlo se salou terrenou a znakem na fasádě.