Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany

obalka-utajene-hrady-a-zamky-2-2.jpgPřijměte pozvání na místa, kde se po staletí odehrávají nevšední, ba zázračné příběhy! Společně budeme odkrývat zjevnou i skrytou krásu, úchvatná zákoutí a tajemství klášterů benediktinek u baziliky sv. Jiří, bosých karmelitek u kostela sv. Benedikta, kapucínů u kostela Panny Marie Andělské se sousední Loretou a nakonec voršilek u kostela sv. Jana Nepomuckého.

Autor o knize říká: „Předsevzetí, že se budu coby píšící cestovatel a milovník historie, architektury a umění věnovat klášterům, ve mně zrálo dlouho. K činu jsem přikročil poté, co jsme s kolegou a přítelem Otomarem Dvořákem dopsali knihu Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou). Při práci na ní ještě zesílilo mé povědomí o tom, jak zásadní roli kláštery hrály v rozvoji umění, vzdělanosti, ale i hospodářství, státní správy a kultivace území – čehož si byl tento císař a král dobře vědom, a proto je zakládal a všemožně podporoval.

Můj prvotní záměr se týkal Prahy; zdejší kláštery jsem hodlal popsat ve dvou knihách, věnovaných levému a pravému břehu Vltavy. Začátek jsem si stanovil v centru české státnosti – na Hradě – a současně u našeho nejstaršího kláštera, Svatojiřského. Jakmile jsem se však ponořil do studia pramenů a shromažďování podkladů a přibral několik klášterů v okolí, bylo mi jasné, že kniha popisující celou levobřežní Prahu by příliš nabyla na objemu. Po zralé úvaze jsem se tudíž rozhodl věnovat tento svazek čtveřici klášterů na Hradě a Hradčanech.

Pravda, dočítáme se o nich leckde – z pohledu jednou historických událostí, jindy architektury, umění a uměleckých řemesel, pak zase církevních dějin a řádového života… Prostudoval jsem dlouhou řadu pramenů a pokusil se propojit jednotlivé aspekty v textu, který má být nejen obsažný a komplexní, ale také čtivý. A přidal jsem pohled svůj: jak vidím kláštery a jejich svatyně očima okouzleného poutníka, který v úžasu hledí na veliká díla, stvořená stovkami proslulých umělců i bezejmenných mistrů, a váží si toho, co nám řehole zanechaly.“

Vázaná, lamino lesklé, formát 130x200 mm, 248 stran + 40 stran fotografií na křídě; 121 barevných fotografií, 120 černobílých fotografií a reprodukcí
Doporučená maloobchodní cena: Kč 349,-

(klášter benediktinek u sv. Jiří)

O životě „uvnitř“, v komunitě, nemáme v 16. a 17. století mnoho zpráv. Vyniká zaprvé ta o sestře Evě, která se v roce 1564 měla dopustit cizoložství; arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice žádá abatyši Dorotu z Krumlova (stála v té době asi v čele dvou klášterů – kromě Svatojiřského i kláštera klarisek v Panenském Týnci), aby ji uvrhla do vězení, čímž dojde k trestu i napravení a zároveň bude zamezeno negativnímu vlivu provinilé na ostatní řeholnice.

Zadruhé vidíme hrůzný čin, který se sice nestal zde, ale svými důsledky se kláštera u svatého Jiří nepřímo dotýká: Markéta ze Žďáru, abatyše cisterciáckého kláštera v Pohledu (zvaného také Frauental či počeštěně Frantál a zrušeného Josefem II. v roce 1782), se dopustila nejtěžšího provinění: otěhotněla (v dobové terminologii „obřichatěla“) s ženatým klášterským úředníkem Jiříkem Pelenlaiterem. Když porodila, Jiřík spolu s jakousi sestrou Kristýnou neviňátko zavraždil a zakopal (zda v dorozumění s Markétou, či naopak proti její vůli, nebo bez jejího vědomí, není známo). Tento odporný zločin se stal 13. února 1586. Vrah byl na útěku dopaden, a ačkoli se za něj v jeho městečku Polné přimlouvali (nechápu, jak se ho mohli zastávat!), byl s největší pravděpodobností, jak vyplývá z jedné zmínky, popraven.

Abatyše pak byla na rozdíl od něj souzena podle církevního práva a vyvázla z toho mnohem lehčeji. Arcibiskup Martin Medek z Mohelnice ji sesadil a převedl – ano, do kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Zajímalo by mě, jak ji tam přijali…

A zatřetí můžeme nahlédnout do spisu nazvaného Informace pro polepšení kláštera tohoto našeho svatého Jiří (pravděpodobně z roku 1664) od abatyše Alžběty Eufrosiny Kestnerové z Trauenberku. Jde o poměrně výjimečný pramen, protože přestupky spáchané v klášterech měly být řešeny pokud možno ústně a takříkajíc neměly opouštět zdi kláštera.

Dočítáme se v něm o zajímavých extempore. V nich „vynikala“ sestra Anička, která prý měla problémy už s pěti „vrchnostmi“ – abatyšemi –, takže se jednalo o velmi nestálou sestru. Zmíněná řeholnice dokáže umně předstírat záchvat psotníku, když má být trestána, stýká se se světskými osobami, které si vodí dokonce do cely (jde o čeládku, s jinými lidmi asi nemohla být vzhledem ke klauzuře v kontaktu), navádí spoluřeholnice k nepravostem – a stejně jako další, stejně „povedená“ sestra, odmítá abatyši poslouchat s odkazem na to, že je starší než ona. V zápisech o Aničce a dalších nechybí stížnosti sester na stravu, kritika jejich obžerství a nadměrného pití (před sestrou Evičkou je třeba „zavírat almaru, kde konvičky bejvají“), hádky, zlomyslné naschvály, klevety, lenost, odmítání medicíny, a dokonce proklínání abatyše a její zástupkyně převorky, jakož i rouhavé řeči o „odevzdání se nejhoršímu nepříteli“, tedy Ďáblu!

Poklesky se samozřejmě netýkaly pouze „obyčejných“ sester. Abatyše si stěžuje rovněž na svou zástupkyni převorku, která se staví proti ní, a když je jí cokoli vytýkáno, odmítá to akceptovat s tím, že je starší než abatyše (což nepřímo potvrzuje výtku, že „drží basu“ s neřádnými sestrami, protože ty, jak jsme viděli, používají stejný argument). A především se okázale staví abatyši na roveň, přičemž vyvolává hádky a postupně i rebelii části sester. Alžběta Eufrosina Kestnerová z Trauenberku ve své Informaci uvádí, že se převorka nakonec napravila a uznala svou chybu, ale že je přesto nucena trvat na její výměně. To popisuje hezkým obratem, který svědčí o jejích stylistických schopnostech: „Ona má býti má pravá ruka, ani za levou ji nepřijímám.“ Jak to s požadovanou výměnou dopadlo, to už nevíme.

V Informaci je zaznamenána také stížnost na konvršku Martu (konvršové a konvršky byli laičtí bratři a sestry, neúčastnící se všech chórových modliteb, a tudíž po většinu času vykonávající rozličné práce; většinou byli negramotní – a konvršky, na rozdíl od svých mužských protějšků, nesměly opouštět klášter). Marta se před čeládkou ráda procházela v lehčím odění, než jí bylo předepsáno a než by vyžadoval „panenský stud“, a výtky, které jí adresovala abatyše či převorka, odrážela hlasitým řevem; kromě toho prý odmítala pracovat v kuchyni, ačkoli právě za tímto účelem byla přijata do kláštera. Jak se říká: „Má to pánbůh všelijakou čeládku…“ – a to i přímo v klášterních komunitách!

(klášter bosých karmelitek u kostela sv. Benedikta)

Není divu, že když Marie Elekta od Ježíše opustila tento svět, sestrám se po ní stýskalo a chodívaly se modlit k jejímu hrobu (milovaly ji už za jejího života, jak o tom svědčí i dopis z 22. února 1660, v němž prosí otce generála, aby jim představenou neodnímal kvůli zakládání nových klášterů). A postupem času se jim zdálo, jako by převorka ani neodešla; naopak měly pocit, že jim dává znamení o své přítomnosti. Přidaly se jevy postižitelné lidskými smysly: vůně fialek v okolí hrobu a v noci zlatavá záře nad ním. A nakonec se jedné řeholnici zjevila sama zesnulá převorka.

Vzhledem k podivným úkazům i k pověsti svatosti, která obestírala zesnulou, nařídila její nástupkyně, matka Eufrasie, otevřít hrob. Sestry možná očekávaly, že se stanou svědkyněmi něčeho neobvyklého. To, co 14. ledna 1666 spatřily, jim však vyrazilo dech.

Hrobová jáma byla naplněna černou, podivně páchnoucí vodou. Když vylovily rakev a otevřely ji, ukázalo se, že řeholní šat se zcela rozpadl. Avšak tělo zkáze nepodlehlo a kůže zůstala vláčná. Když je karmelitky omyly, a ještě ke všemu zjistily, že klouby neztratily ohebnost, oblékly Marii Elektu do nového šatu, do rukou jí vložily křížek a růženec a posadily ji na židli.

Josef Svátek vypravuje legendu – to zdůrazňuji –, že tělo zčernalo teprve poté, co je sestry omyly. A že je chtěly posadit, jenže ztuhlost kloubů to nedovolila. Převorka jim řekla: „Rcete blahoslavené sestře, že za živa bývala poslušná, tedy ať i nyní poslechne a se posadí.“ Sotva to jedna ze sester pronesla k tělu, ztuhlost zmizela, a bylo možné je bez problémů usadit na židli.

Taková věc by se nedala utajit – a proč by také měla být tajena? Je to krásné svědectví o síle ducha a zbožnosti, která překoná i mocného vládce jménem Čas.

Tělo bylo ohledáno hned v roce 1666 a poté kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu nařídil, aby byla Marie Elekta umístěna k uctívání mimo kostel. Jeho nástupce, arcibiskup pražský Matyáš Ferdinand Sobek z Bilenberka, jednak nechal sepsat vše, co se Matky týká, jednak jí daroval prosklenou skříň, v níž jsme ji mohli vidět i my.

V průběhu staletí zkoumaly Marii Elektu přední vědecké kapacity své doby – nejprve odborná komise lékařské fakulty Pražské univerzity v roce 1677 a zatím naposled, v roce 2003, tým vedený profesorem Emanuelem Vlčkem; ten o tom napsal publikaci Marie Elekta od Ježíše. Všechny autority potvrdily neporušenost těla. Studii jí věnoval také přední historik Zdeněk Kalista; vyšla pod názvem Ctihodná Marie Elekta Ježíšova.

Vědci se dosud neshodli na procesu, který umožnil neporušenost těla. Soudilo se na tzv. zmýdelnění tkání, k němuž došlo potopením ve vodě, která mohla být nasycená vápnitými solemi. Jenže profesor Vlček to vyvrací; podle něj tělo zmýdelněním neprošlo. Také jsem narazil na přirovnání k mumii neolitického lovce, jenž byl v roce 1991 nalezen v ledovci v Ötzalských Alpách a dostal lidové jméno Ötzi. Ovšem ta prošla mumifikací v ledu. Sami uznáte, že jde o zcela odlišné podmínky… Spokojme se tedy s konstatováním, že stojíme před fenoménem, který naše omezené poznání neumí vysvětlit.

Nejsem jediný, koho napadá, že něco takového je pádným důvodem pro blahořečení. Jeho proces probíhá už od roku 1925 a bohužel nebyl dosud ukončen (obnoven byl v roce 2002 po shromáždění materiálů). Marie Elekta od Ježíše tedy zatím není blahoslavená (a samozřejmě ani svatá), dokonce ani titul „ctihodná“ (používaný Kalistou) jí nenáleží, neboť zatím nebyly vyhlášeny tzv. heroické ctnosti. Správný titul zní „služebnice Boží“ – a říkat jí můžeme také Matka Marie Elekta. Snad nemusím zdůrazňovat, že tyto formální záležitosti nijak neumenšují úctu, kterou k ní chovám a kterou si tato nevšední žena zaslouží.

Stejně tak je Vám bezpochyby jasné, že byla pohřbena na Malé Straně. Konkrétně nikoli v kapli svatého Eliáše, jak se dříve odborníci domnívali, ale vedle její zdi. O Vojanových sadech jsem se už zmínil, dnes tam můžete strávit třeba příjemné odpoledne ve společnosti nejen milované osoby, ale i stále početnějších pávů. Doplním, že dnešní jméno dostaly sady na památku barda Národního divadla Eduarda Vojana, jenž bydlíval nedaleko, a že ještě před karmelitskými časy patřívaly k zaniklému Biskupskému dvoru (jehož centrální areál stával u malostranského vstupu na Karlův most). Marii Elektu tu dodnes připomínají sluneční hodiny, na nichž je zachycena její podoba.

Snad dalším zázrakem přežila i vpád komunistů do kostela v roce 1950. Vyháněné sestry nechtěly odejít bez ní – tím spíš, že policisté projevovali velké zaujetí, které ovšem nemělo se zbožností nic společného. Chtěli strhnout Mariin závoj a odstrojit ji – podle dobových svědectví se však i jejich bezbožné duše zalekly, takže ji nechali prozatím být. Matka převorka poslala vzkaz arcibiskupu Beranovi, tehdy už internovanému v nedalekém Arcibiskupském paláci; musela lístek schovat do koše s prádlem. Arcibiskup odpověděl, ať si stran možného zničení těla Marie Elekty nedělá obavy; jeho odpověď víceméně naznačovala, že ochrání klášter i sebe, takže ji tam mohou v klidu nechat.

Policisté byli prý nakonec tak „stateční“, že Matce strhli z hlavy korunku; ale když zjistili, že není vyrobena ze zlata, zahodili ji.

Marie Elekta tedy zůstala v klášteře i v období, kdy ho komunisté nechali přestavět na hotel. Dlužno dodat, že už ji pak alespoň nechali na pokoji a její výklenek – pro klid její, ale hlavně asi svůj – raději zazdili.

(klášter kapucínů na Hradčanech a Loreta)

Největší pozoruhodností věže je zvonohra (říká se jí také zvonkohra; Ekert ji nazývá mile „zvonečková hra“). Pověst tvrdí, že jednomu pražskému pláteníkovi onemocněla morem krásná dcera Juliána, kterou nadevše miloval. V Loretě se modlil k Panně Marii za její uzdravení, a když se vracel domů, uslyšel podivnou hudbu – a doma našel uzdravenou dceru. Té se ve snu zjevili andílci létající kolem loretánské věže a hrající na zvonečky. Díky vděčnému pláteníkovi pak máme v Loretě zvonohru.

Pověst má pravdivé jádro. Stroj skutečně nechal zřídit pražský měšťan a obchodník plátnem, boháč (takže ne nějaký chudý pláteník!) Eberhard z Glauchova (či Gloukova) u taktéž pražského hodináře Petra Neumanna. Celkem 27 zvonků, které přišly na 15.000 zlatých, odlil Claudy Fremy (někdy psán jako Fromm) až v Amsterdamu (Eberhard měl s Holandskem obchodní styky a možná znal i tamější zvonohry). Jednotlivé zvonky vznikaly v letech 1683-1691, a když je 10. dubna 1695 strahovský opat Vít Seipl světil, stal se kmotrem každého z nich vysoký šlechtic – v případě prvního z nich sám císař Leopold I., zastoupený nejvyšším purkrabím Adolfem Vratislavem ze Šternberka. Zvony dostaly složená jména podle svých patronů. První, „císařský“, byl pokřtěn Leopold Maria – a součástí těchto složených jmen vždy bylo alespoň jedno jméno mužské. A to i v případě patronek, které jsou ostatně jen dvě: Ludmila Eva Františka hraběnka z Kolowrat je zastoupena zvonem Šebestián Maria, Marie Lucie hraběnka ze Šternberku zvonem Václav Lucie Ludvík Adolf Maria.

Dnes na věži visí celkem 30 zvonků, tři maličké však ke zvonohře vůbec nepatří a plní jen dekorativní funkci; pro zajímavost uveďme, že nejtěžší hrající zvon váží 250 kilogramů a nejlehčí jen 5,5.

Zarážející je, že Fremy vyráběl 27 nevelkých zvonků osm let, přičemž by mu na to muselo stačit několik měsíců. Radek Rejšek, loretánský varhaník a carillonér (tj. hráč na zvonohru) uvádí logické vysvětlení: pro Fremyho byla pražská zakázka natolik nevýznamná, že ji vlastně vůbec nerealizoval. Jeho vykutálené řešení spočívalo ve shromažďování zvonků odmítnutých v rámci jiných zakázek (Fremy byl sice žákem Pietra Heymonyho, jednoho z největších zvonařů všech dob, ale jeho kvalit nedosahoval a existují záznamy o jeho nepříliš dobré pověsti). Tento „soubor propadlíků“, nepřijatých podle Rejška možná v Rize nebo Utrechtu, sestavil tak, aby jeho ladění alespoň přibližně odpovídalo, a vesele jej odeslal do Čech, kde chybělo jakékoli srovnání, protože zde žádná zvonohra neexistovala. A jak řečeno výše, v Praze byly zvonky přijaty s radostí a úctou…

Neumann pak vytvořil kovový válec s kolíky, díky čemuž bylo možné nastavit různé melodie (jde o tzv. pantomúsos). Ovládat dráty vedoucí ke zvonkům lze však také na klaviatuře o rozsahu dvě a čtvrt oktávy, od c2 do e4 (oba mechanismy jsou na sobě nezávislé), a tak dříve zněly z věže rozličné písně podle toho, který katolický svátek nastal. Poprvé, jak víme, se hlas zvonků nesl nad Hradčany v roce 1695; podle jednoho údaje na svátek svatého Václava, podle jiného – což jsem považoval za výrazně pravděpodobnější – dne 15. srpna, na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Ovšem v muzejní expozici čtu datum 28.9.1695, a tak si vyberte…

Ten hlas nejlahodněji zněl – a dodnes zní – na nádvoří Lorety (nikoli před průčelím), neboť zvonohra byla primárně určena poutníkům ke Svaté chýši. V osmiboké věži jsou totiž velké zvony, hrající doprovod, umístěny v otvorech obrácených do náměstí, zatímco malé, vytvářející melodii, v těch, které jsou orientovány směrem do nádvoří.

Je pravda, že po dlouhá léta, ba desetiletí, bylo lze slýchat jen jedinou mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe, kterou v dubnu 2020 vystřídala obdobně zaměřená Maria, Maria nad Slunce jasnější (výměnný válec s touto melodií našel pan Rejšek už počátkem devadesátých let minulého století). On a jeho kolegové nás však mohou oblažit celou paletou melodií, což se příležitostně děje; za první republiky tu prý občas hrál i Karel Hašler. Válce bývaly kdysi měněny každý měsíc – z 18. století se zachovala kvardiánova stížnost, že varhaník už tři měsíce válec nevyměnil.

Mechanismus zvonohry byl na svou dobu špičkový a jeho vzácnost je posílena tím, že dosud nemusel být modernizován, což z něj činí jeden z posledních dochovaných barokních nástrojů tohoto typu v Evropě (jiné bychom našli např. v Berlíně, Amsterdamu, Delftu či Bruggách).

Přicházela období, kdy zvonohra neměla na růžích ustláno. V roce 1742 rozbila pruská dělostřelba největší zvon, takže o tři léta později musel pražský zvonař Valentin Lissiack dodat nový. Což o to, vizuálně se mu povedl skvěle (až filigránsky provedená výzdoba je obdivuhodná); jenže hlavní účel – zvuk či tón – pokulhával. O nápravu se snažilo odsekávání zvonoviny z vnitřní stěny. Jde o zásah zvaný dobrušování, jenž bývá mistry zvonaři odsuzován nejen z etických důvodů, ale také proto, že může dojít až k úplné destrukci zvonu. A přesně to se stalo: nejenže dobrušování zvonu nepomohlo, naopak jím byl prakticky zničen, a tak po něm smutně visel bez využití – „na okrasu“.

Nedobrého zacházení se zvonohře dostalo v minulém století. Nejprve byla její produkce zakázána za druhé světové války, a když se mohla znovu rozeznít, byla umlčena znovu. Mariánská píseň, to nebylo nic, co by soudruzi chtěli nad Prahou slýchat… Mlčící mechanismus navíc přestal být udržován, takže v šedesátých letech bylo nutné jeho provoz z bezpečnostních důvodů zastavit.

V období uvolnění před rokem 1968 zadal tehdejší správce objektu, Muzeum hlavního města Prahy, objednávku na opravu. Zvonař Rudolf Manoušek měl ovšem provést jen nejnutnější zásahy, aby zvonohra vůbec mohla hrát turistům; stav nosných prvků a mechaniky zadavatel neřešil. Pan Manoušek však ano; upozorňoval na havarijní stav trámů, navrhoval vylepšení zvuku… Bez úspěchu – vykonat směl pouze základní úpravy, striktně stanovené objednávkou.

Stav zvonohry se poté logicky dále zhoršoval, což počátkem devadesátých let vyvolalo tentokrát už skutečnou obnovu (hrozilo mimo jiné, že se největší, Lissiackův zvon uvolní a spadne, což by mohlo s ohledem na shromažďování lidí před Loretou způsobit obrovskou tragédii). Rekonstrukci, završenou v roce 1994, vedl Rudolfův syn, mistr zvonař Petr Rudolf Manoušek. Co se týká zvuku, respektive ladění, dobrušování bylo (i s ohledem na tenkost zvonů) odmítnuto, proto musely být tři zvony vyměněny; kromě Lissiackova to postihlo dva menší Fremyho. Jeden z nich, stejně jako ten Lissiackův, můžeme vidět v loretánské muzejní expozici.

Po této náročné operaci se celkové znění nástroje velmi zlepšilo, ovšem dokonalosti dosáhnout nelze. Musíme přijmout fakt, že loretánská zvonohra představuje spíše technickou a uměleckou památku než nástroj, který by mohl sloužit k náročnější hudební produkci. Pokud by mělo být napraveno ladění, které pan Rejšek popisuje jako „dosti přibližné“, a vylepšeny problematické prvky (tuhost pružin přidržujících kladiva nad zvony, nevycentrovanost tónového válce atd.), vyžádalo by si to zásahy neslučitelné s památkářskými zásahy – ne-li úplnou výměnu mechanismu.

V době, kdy píšu tyto řádky, je koncertní zvonohra v Loretě jediná v České republice. Připravuje se však obdobný nástroj na věži Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské v Hradci Králové. Nepřekvapí, že kromě bývalého biskupa Štěpána Kláska stojí za tímto projektem Radek Rejšek a Petr Rudolf Manoušek.

Hudba v Loretě, to ale nejsou jen zvonky ve věži. V rámci bohoslužeb se zde hrálo už v roce 1631 (tehdy šlo o sobotní loretánské litanie – prosebné modlitby). Podpora hudby postupem času nabyla na objemu natolik, že Václav hrabě z Lobkovic vydal v roce 1682 směrnici Ordo a musicis observandus, stanovující pravidla pro její provozování (dodejme, že se zpívalo nejen latinsky, ale i německy – a později rovněž česky). Působit jako muzikant v Loretě, to znamenalo nejen prestiž, nýbrž také skvělý plat. Proto mezi zdejšími umělci nacházíme i oblíbeného varhaníka a skladatele 18. století Antonína Mořice Taubnera (je pochován v kryptě pod kostelem Narození Páně; jeho dílo se bohužel prakticky nedochovalo). A později, na přelomu 18. a 19. století, loretánského zpěváka a regenschoriho Františka Strobacha. Rozsáhlý hudební archiv svého otce Jana Josefa Strobacha, též vynikajícího hudebníka a pražského spolupracovníka Wolfganga Amadea Mozarta, František převzal – a rod Lobkoviců ho dodnes uchovává.

(klášter voršilek u kostela sv. Jana Nepomuckého)

Jak víme, druhý pražský klášter – hradčanský – byl z mateřského na Novém Městě založen v roce 1691.

Na jaké půdě se řeholnice ocitly? Na odpradávna obývané – doloženě od pravěku. Souvislé osídlení se datuje od 9. století a kontinuálně pokračovalo až do roku 1370.

Tento letopočet zmiňuji proto, že arcibiskup Jan Očko z Vlašimi zde, poblíž brány v severozápadním ohybu hradeb, tehdy nechal založit špitál zasvěcený svatému Antonínu a svaté Alžbětě (v severovýchodním nároží se dodnes dochovalo zdivo jakési ještě starší stavby).

Jiné prameny udávají, že špitál vznikl až v roce 1374. Stejně tak není jasné, zda přežil tažení „božích bojovníků“. Podle některých názorů během něj zanikl, zatímco jiné o něm hovoří jako o funkčním ještě k roku 1486. Domnívám se, že pravda leží uprostřed: chorobinec byl poničen, ale jakžtakž se vzpamatoval (jeho služeb bylo v té době potřeba!). Prameny se shodují, že byl koncem 15. století již pustý.

Původní arcibiskupský špitál pak v roce 1547 nebo 1548 kázal obnovit císař Ferdinand I. (to, co předtím zbylo, asi poškodil „velký požár pražský“); udává se, že zde bylo 30 lůžek, po 15 pro muže a ženy. Napřesrok byla stavěna nová budova, kvůli čemuž byl od Šimona Černého z Děhnic odkoupen vedlejší pozemek.

Účel tohoto zařízení nezachoval Ferdinandův syn Maxmilián II., který špitál v roce 1574 přeměnil na útulek pro vysloužilé zaměstnance Pražského hradu. Těsné sousedství domků Nového Světa přibylo až později, neboť se v této lokalitě, vně hradební zdi a západně od Špitálské brány, začaly stavět až koncem 16. století.

Přestaveb bylo postupem času více. Možná i proto, že rudolfinský dvůr měl na areálu zvláštní zájem, nesouvisející s jeho původním určením: nacházely se v něm velké rezervní stáje.

V roce 1648 areál poškodili Švédové; následně došlo k celé řadě úprav a rekonstrukcí, avšak budovy stejně chátraly.

V době, kdy sem přišly voršilky, tedy zřejmě nebyly v nejlepším stavu. Nový klášter vznikl v těsném sousedství špitálu – a hned na sebe přitáhl pozornost zázrakem, který se zde udál.

Terezie Veronika Krebsová z Mejnova, sestra jedné ze zdejších řeholnic Anny Johanky Krebsové, při soudním řízení odpřisáhla, že se v roce 1701 zázračně uzdravila. Jak k tomu došlo?

Terezie se vydala z domovského města Mostu k sestře do pražského kláštera, v jehož čele stála abatyše Eleonora hraběnka Berková z Dubé. Hrozilo jí totiž, že přijde o paži zachvácenou snětí – a nákaza mohla mít i fatální následky. Léčení v Mostě nepomohlo, ani pražští ranhojiči si nevěděli rady… Poté uposlechla Božskou radu, která se jí zjevila, a zahájila devítidenní půst a modlitby k Janovi. Zprvu se zdálo, že nepřežije, a šestého dne se řeholnice domnívaly, že umírá. Pak se jí ale zjevil sám budoucí světec a ubezpečil ji, že se uzdraví, jakmile přijme Svátost oltářní.

Jenže to nebylo jen tak: dojít k tomu mohlo jen v kostele, a ten se v klášteře zatím nenacházel, byla tu jen kaple svaté Anny. Terezie musela sebrat poslední zbytky sil a dojít do sousedství – ke kapucínům. A hned po svatém přijímání došlo k zázračnému zahojení paže. Žena pak žila ještě 16 let a v roce 1717 byla pohřbena v děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mostě (ano, v tom, který byl v roce 1975 také téměř zázračně zachráněn přesunem o 841 metrů).

Příběh, který jsme si právě vylíčili, představuje první ze čtyř zázraků připisovaných Janovi (dalšími bylo zachování jazyka, jeho zčervenání a naběhnutí – dnes víme, že šlo o část mumifikované mozkové tkáně – a rovněž zachránění Rozálie Hodánkové, jež přežila pád pod mlýnské kolo). To vše podnítilo nejen Janovo blahořečení (1721) a svatořečení (1729), ale též výstavbu kostela jemu zasvěceného; sestry kvůli tomu požádaly v roce 1713 o postoupení pozemku u špitálu.

Úsměvná je skutečnost, že kostely s tímto patrociniem vznikaly v Českých zemích „s předstihem“ – ještě před kanonizací (adjektivum „úsměvná“ používám v dobrém, jsem si vědom, že to zapříčinila hluboká, nepředstíraná úcta k Janovi). S touto skutečností se poprvé setkáváme v Hradci Králové (1708), poté například v Liberci – Janově Dole (1716)… a také na Hradčanech.

Základní kámen zdejšího kostela, zasvěceného (budoucímu) svatému Janu Nepomuckému, byl položen 20. října 1720 (vyžádaný pozemek totiž řeholnice dostaly až v roce 1719); nový, velkolepější počin měl nahradit dosavadní kapli svaté Anny. Výstavbou byl pověřen osvědčený Kryštof Dientzenhofer. Ten však o dva roky později umírá, takže tuto zakázku přebírá syn Kilián Ignác. Kostel svatého Jana Nepomuckého na Hradčanech je vůbec první sakrální stavba, u níž je jeho autorství doloženo; dokončil ji podle většiny pramenů v roce 1728, tedy stále ještě před Janovým svatořečením. Letopočet slavnostního vysvěcení, jež provedl pražský arcibiskup František Ferdinand hrabě Khünburg, se pak už shoduje s rokem kanonizace, o niž se tento primas český velmi zasloužil (kostel byl vysvěcen 21. srpna 1729).

K oné „vůbec první sakrální stavbě“ dodejme, že se považuje za pravděpodobné, že ještě předtím Kilián Ignác navrhl kostel Narození Panny Marie v Nicově u Klatov. To, že je mladý architekt podepsán pod jeho projektem, považují odborníci za prakticky jisté, na rozdíl od hradčanského kostela svatého Jana Nepomuckého to však není písemně potvrzeno.

Další otazník spočívá v tvrzení některých pramenů, že výstavba kostela skončila už v roce 1723; pak by ale bylo zvláštní oddalovat vysvěcení celých šest let. Někdo může namítnout, že šestiletou prodlevu lze vysvětlit čekáním na svatořečení Jana Nepomuckého. To sice zní logicky, ale jak už jsme si řekli, naši předkové „vesele“ zasvěcovali kostely ještě „neoficiálnímu“ světci; proto se domnívám, že by ani na Hradčanech na kanonizaci nečekali. Znalci dientzenhoferovského díla Mojmír Horyna a Jaroslav Kučera uvádějí dokonce třetí letopočet dokončení stavby: 1626. Nechme tuto otázku otevřenou.

A ještě jedna zajímavost se váže ke kostelu: jeho podoba odpovídá až druhému návrhu, který Kilián Ignác Dientzenhofer vypracoval v roce 1720. Málo se ví, že o rok dříve předložil jiný, ten však nebyl přijat (někteří odborníci se domnívali, že jeho autorem je ještě otec Kryštof, to už ale bylo vyvráceno). Kostel byl podle něj koncipován jako jednolodní pilířová hala, v červnu 1720 o něm jednala komise za účasti otce i syna Dientzenhoferových přímo na staveništi – a navzdory tomu začala brzy poté výstavba podle druhého návrhu, který svatyni pojal jako centrálu založenou na půdorysu řeckého kříže. Kilián Ignác Dientzenhofer, jak pro něj často platí – kéž by si z něj mnozí moderní architekti vzali příklad! – řešil i nejbližší okolí kostela, aby bylo vše v harmonii. Plácek před touto svatyní se bohužel dochoval jen částečně v podobě, v jaké ho navrhl. Nepochybuji, že kdybychom ho tu měli „z jeho pera“, bylo by toto zákoutí ještě půvabnější.

Původní, nepoužitý návrh kostela svatého Jana Nepomuckého nebyl přece jen zcela zapomenut: jeho zjednodušenou variantu použil Kilián Ignác Dientzenhofer v případě kostela Panny Marie Bolestné, který stavěl pro klášter alžbětinek na Slupi v letech 1724-1725 (psal jsem o něm v knize Krajinou Karla IV.). Můžeme si tak učinit přibližnou představu, jak měla v jeho prvotním pojetí vypadat hradčanská svatyně.

Tento geniální, a přitom neuvěřitelně skromný a pracovitý architekt pracoval u voršilek i nadále – a také k druhé zakázce přišel až jako druhý. Tentokrát nebylo důvodem úmrtí prvního osloveného, nýbrž fakt, že plány Tomáše Haffeneckera na radikální opravu či spíše přestavbu špitálu byly odmítnuty (tento počin si vyžádal císařský dekret ze září 1732). Opět tak nastala chvíle Kiliána Ignáce. Vypracoval nový projekt, podle nějž byla přestavba provedena mezi lety 1733 a 1737 (či 1738), a do jednoho z křídel elegantně zakomponoval kapli svatého Antonína a svaté Alžběty na půdorysu lichoběžníku kombinovaného s příčným oválem kněžiště; alegorii Církve na klenbě namaloval František Antonín Müller. Počet chovanců zůstal prakticky nezměněn (pro více asi nebylo místo): nyní mohl špitál pojmout 16 mužů a stejný počet žen.

Do třetice je pak Dientzenhofer syn podepsán pod přestavbou samotného kláštera, který do té doby sídlil v bývalém Talmberském domě. Ta probíhala v letech 1737-1741 a dala mu prakticky dnešní podobu.