Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou)

obalka-krajinou-karla-iv.jpgOtomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý věnovali sedmou společnou knihu Karlu IV. Vydali se v jeho stopách Prahou, Čechami a Moravou, aby navštívili Karlovy stavby, ukázali jejich význam pro naše země i pro něj osobně a popsali, jak vypadají dnes. Některé z jeho počinů, např. Karlštejn, chrám sv. Víta či Karlův most, zná každý. Existuje však spousta dalších, méně známých hradů, klášterů a kostelů, o nichž se příliš neví, že je založil, nebo alespoň zásadním způsobem upravil, poznamenal je svou přítomností a prožil na nich důležité, ba osudové chvíle své pozemské pouti.

Karlova snaha učinit z Čech a Prahy centrum Římské říše nás obohatila o celou řadu skvělých, jedinečných staveb. Otomar a Pepson vyprávějí jejich historii, zařazují je do souvislostí s jeho životem a záměry, popisují jejich další osudy i zajímavosti v okolí… Díky tomu vznikl plastický a unikátní pohled na našeho největšího panovníka, který svou formou navazuje na úspěšnou knihu Krajinou prvních Přemyslovců. Nechybí ani souhrn zahraničních objektů, jejichž výstavbu či přestavbu Karel inicioval, a text doplňuje téměř 400 fotografií a obrázků.

Autoři o této publikaci říkají: „Doufáme, že se i tato knížka, podobně jako naše řada Utajené hrady a zámky anebo zmiňovaní ,první Přemyslovci‘, stane Vaším oblíbeným průvodcem, až vyrazíte na výlety po stopách Otce vlasti. Třeba si povšimnete i drobností, které se Vám předtím nezdály tak důležité. A možná si na těchto cestách – právě tak jako my – uvědomíte, že Karel IV. zásadním způsobem ovlivnil tvář Českých zemí a že dodnes těžíme z jeho odkazu.“

Vázaná, lamino lesklé, formát 130x200 mm, 352 stran + 48 stran fotografií na křídě; 191 barevných fotografií, 172 černobílých reprodukcí

Málokde na člověka tak dolehne povznášející (a současně trochu mrazivý) pocit moci a síly, jako když poprvé spatří z mostu přes Ohři hrad Loket, to drsné nakupení strohých kamenných zdí a věží, do jejichž stěn jako by prorůstaly hroty žulových skal. Tohle mimořádné sídlo si troufám srovnávat s proslulou Mont-Saint-Michel na normanském pobřeží. Naši horu s hradem a opevněným městem však neobklopuje mořský záliv, ale něco neméně pozoruhodného: unikátní meandr řeky Ohře. Stojím na úzké, jen několik metrů široké šíji, oddělující dvě údolí téže řeky. Nemohu odtrhnout pohled od místa, kde Ohře náhle odbočí v nečekaně ostrém úhlu, skutečně připomínajícím ohnutý loket, a velkým kruhem oběhne celou skalnatou horu, aby se na protilehlé straně vrátila do výchozí pozice a jakoby nic pokračovala původním směrem! 

 Pod masivními zdmi románsko-gotického hradu jsou skryty stopy prvopočátků osídlení hory. Vyprávění o zdejší svatyni keltských druidů patří spíše do oblasti bájí. S jistotou víme pouze to, že v 11. století bychom na Lokti našli významné hradiště Sedličanů. Pozoruhodné je, že v severovýchodní části hradiště, opevněného valy a dřevěnými palisádami, byla ve 12. století postavena raně románská kamenná rotunda, zasvěcená sv. Anežce. Kolem roku 1230 (první písemná zpráva je z roku 1234) nahradil kmenové hradiště královský hrad, na který byla ze Sedlce přenesena správa celého kraje. Nevelká rotunda se stala součástí paláce a sloužila patrně ještě nějaký čas jako hradní kaple. Jejím nástupcem se stal gotický kostel sv. Václava v centru podhradního městečka. Historici se dlouho domnívali, že rotunda byla zbořena. Teprve při rekonstrukčních pracích v roce 1966 se přišlo na to, že památná románská stavbička stále existuje! Tedy alespoň její původní obvodové zdi; bylo totiž skrze ně vedeno točité schodiště do horních pater severního paláce. A byla to opravdu unikátní svatyně: s vnitřním průměrem pouhých 3,6 metru se jedná o nejmenší rotundu na světě!

 Na Lokti jsme objevili spousty dalších zajímavostí. Ke zdejším unikátům patří Zkamenělý purkrabí, což je velký železitý meteorit, jenž dopadl do okolí hradu někdy kolem roku 1422, reliéf tváře Zeleného muže s dubovými větvičkami, jež mu vyrůstají z koutků úst – toho jsme objevili nade dveřmi jednoho z městských domů –, nebo zdejší pověstné strašidlo Štrakatal, útočící železným hřebenem na neučesané děti (toho se naštěstí bát nemusím!). 

O loketských zákoutích Vám toho více poví kolega Pepson. Já jsem zde pátral především po stopách císaře Karla IV., jenž měl k Lokti zvláštní vztah. Miloval tuto mocnou hraniční pevnost, nazývanou z mnoha důvodů Klíčem k Českému království, ačkoliv by ji měl spíše nenávidět, protože ho k ní poutaly nehezké vzpomínky. Je ovšem pravda, že ten strach, úzkost a pocit bezmoci tříletého dítěte, opuštěného a zrazeného vlastními rodiči, zůstal patrně skryt hluboko v jeho podvědomí, nepojil se s celkovým panoramatem hradu, ale spíše s detaily jeho pokojů, chodeb… a především tmavého sklepení, kam padalo světlo jen uzoučkým zamřížovaným okénkem. 

 Jak k tomu došlo, že tříletý princ, tehdy ještě nazývaný Václav, skončil jako vězeň vlastního otce?

V roce 1319 trpěly České země bojem dvou šlechtických seskupení. Proti sobě stála strana Jindřicha z Lipé s jeho milenkou, královnou vdovou Alžbětou Rejčkou, a strana Viléma Zajíce z Valdeka, jenž vystupoval jako ochránce královny Elišky Přemyslovny. Obě strany pod vzletnými slovy skrývaly přízemní, zištné cíle – a obě usilovaly o to, zaštítit se osobou malého prince Václava, následníka trůnu. Královna Eliška se hned v lednu rozhodla odejít do ústraní na svůj hrad Loket i se třemi dětmi: dospívající Markétou, tříletým Václavem a několikaměsíčním Přemyslem. Králi Janovi se brzy donesly zprávy, že královna nežije na Lokti v úplné izolaci od politického dění v zemi, ale přijímá návštěvy Viléma Zajíce z Valdeka. Straníci Jindřicha z Lipé našeptávali králi, že nejde o pouhá zdvořilostní a společenská setkání, ale že se na Lokti připravuje nové spiknutí s cílem svrhnout ho z trůnu a králem prohlásit malého Václava, v jehož zastoupení by vládla panovačná Eliška a jako poručník ambiciózní pan Vilém Zajíc z Valdeka. Jan Lucemburský, po předložení mnoha nepřímých důkazů, této zprávě uvěřil. V polovině února 1319 se objevil před Loktem se silným oddílem vojska a rázně žádal o otevření brány. Překvapená posádka neměla důvod svému panovníkovi nevyhovět. Jenže poté, co vjel do nádvoří, okamžitě požadoval, aby mu byl vydán princ Václav. To Eliška rezolutně odmítla, a když Jan poručil vojákům, aby mu synka přivedli třeba násilím, Eliška vyzvala své stráže k odporu a pod jejich ochranou ustoupila do vnitřního hradu. Došlo k přestřelce ze samostřílů. Eliščina posádka zaujala výhodné postavení na obou hradních věžích a odmítla královu výzvu ke kapitulaci a vydání hradu. Došlo k dosud neslýchanému boji mezi manželi. Bitka se protáhla dlouho do noci, aniž se obléhatelům podařilo dosáhnout úspěchu. Na obou stranách už bylo několik raněných i padlých. 

Teprve následujícího dne, udolána pohrůžkami od manžela i šlechticů, se královna Eliška rozhodla upustit od další obrany a vydat hradní věže. Král Jan okamžitě zahájil vyšetřování, aby zjistil rozsah údajného spiknutí. Dva královnini písaři, Jan a Mikuláš, a také jedna z jejích dvorních dam, důvěrná společnice jménem Getruda, byli vyslýcháni na mučidlech „právem útrpným“. Po natažení na žebřík a drcení prstů „přiznali“ pochopitelně všechno, co si král a jeho rádci přáli. Kompromitovali tak nejen královnu Elišku, ale i její dvořany a služebnictvo. Někteří z královniných stoupenců v západních Čechách se pokusili o ozbrojený odpor, ale byli brzy královským vojskem přemoženi – a trestu neušli. Vilém Zajíc z Valdeka byl zbaven úřadu nejvyššího maršálka a uchýlil se na své podbrdské panství; jeho místo zaujal jeho sok Jindřich z Lipé. Také bývalý opat zbraslavského kláštera Konrád, který se kdysi nejvíc zasloužil o příchod Jana Lucemburského na český královský trůn, se uchýlil do ústraní svého kláštera a vzdal se jakékoliv další politické a veřejné činnosti. Jen tím unikl pomstě zuřícího panovníka.

 Pokořená královna Eliška se mohla odebrat do věnného města Mělníka, kde prý žila v dost stísněných poměrech. Manžel jí odmítl poskytnout jakoukoliv podporu a rentu připsal Rejčce, vdově po králi Václavu II. a milence Jindřicha z Lipé. Královna směla odejít s dětmi – ovšem s výjimkou prince Václava, toho musela na Lokti nechat!

 Událost zanechala ve Václavově dětské mysli trvalou stopu, která nevymizela ani po dlouhých letech, kdy již seděl na císařském trůně a vyprávěl své zážitky dvornímu kronikáři, jímž byl Beneš Krabice z Veitmile. Právě z jeho kroniky víme, že malý Václav byl po dobytí hradu odtržen od matky a zavřen v krutém hradním sklepení, kde panovala tma a zima a odkud byla vyhlídka ven jen malou štěrbinou u stropu. V tomto skutečném žaláři byl držen dva měsíce, poté strávil delší dobu na témže hradě v poněkud volnějším režimu, v pohodlnějším a vytápěném pokoji v horním patře, ale práh této místnosti nesměl opustit. Důvodem věznění nebylo trestání malého chlapce, ale otcův strach, patrně odůvodněný, aby se ho královnini přívrženci nepokusili osvobodit. Proto ho držel v pevnosti doslova jako šperk v trezoru. 

Takové zacházení s malým chlapcem ovšem bylo neúměrně kruté. Díky znalosti těchto raných zážitků si lze později vysvětlit Karlův chladný odstup vůči otci Janovi a pietní vztah synovské lásky k památce těžce zkoušené matky Elišky, od níž byl tak násilně a s největší pravděpodobností již navždy odtržen. Také se nelze divit kronikářově poznámce, že Václav byl při svém věznění „vzpurný a rozpustilý“, takže často museli použít násilí, aby ho udrželi na hradě. Teprve po roce byl převezen na další z osamělých královských pevností – na hrad Křivoklát –, kde byl jeho nucený pobyt přece jen o trochu příjemnější. 

 

 

Karel IV. není jediný prominentní vězeň na Lokti. Zatímco budoucí panovník se zde nedobrovolně ocitl v útlém věku, sesazený nejvyšší hofmistr Jiří Popel z Lobkovic na hradě strávil poslední rok života. 

A nebyl to rok nikterak veselý. Ambiciózní šlechtic, jehož pád už v roce 1594 způsobilo údajné spiknutí proti císaři (pokud vím, nebylo až dosud nikým věrohodně potvrzeno), byl na Loket převezen o dvanáct let později, v roce 1606. Zpočátku mu vězení snad alespoň trochu zpříjemňoval volnější režim, jenže ten byl záhy zpřísněn. A když Popela postihl v květnu 1607 záchvat mrtvice, v jehož důsledku zemřel, byl tajně pohřben v kostele svatého Václava. I to zavdalo příčinu k šíření (opět nepotvrzených) zpráv o tom, že na hradě Lokti byla spáchána justiční vražda.

My máme na rozdíl od nenasytného Lobkovice výhodu, že se po krásném městě můžeme svobodně projít. Začněme v místě jeho posledního odpočinku – u zdejšího svatostánku. Ten by byl jinde dominantou okolí, ale v Lokti je zastíněn hradem. Vidíme ho přibližně v podobě, kterou dostal v letech 1701-1734 podle projektu stavitele Wolfganga Braunbocka z Teplé. Nebyla to zdaleka první přestavba kostela, který zřejmě vznikl hned po výstavbě královského hradu (první písemnou zmínku o něm máme k roku 1240 a o osm let později se farní správy ujali křižovníci s červenou hvězdou, kteří tu působí dodnes, jak o tom svědčí jejich znak na sousedním děkanství). 

Nejsem jediný, komu připadá jeho umístění málo reprezentativní s ohledem na impozantní hrad. Už v roce 1325 slíbil Jan Lucemburský jeho přenesení na důstojnější místo, k čemuž ale nikdy nedošlo. Boje mezi městem a Šliky, které Loket často devastovaly, se nevyhnuly ani kostelu, jenž někdy v letech 1473-1474 vyhořel. Braunbockova přestavba se tudíž týká až druhé stavby, jíž se ujal Mikuláš Šlik a která byla vysvěcena v roce 1490. Také ta prošla několika úpravami. Žádná však nebyla tak radikální jako Braunbockova. Jistě jste si všimli, že trvala celých 33 let! Způsobil to mimo jiné velký požár města v roce 1725, takže se nakonec zapojil i Wolfgangův syn Jan Ondřej.

A ještě jedna věc zásadně proměnila tvář této partie: úprava Kostelní ulice v letech 1835-1837. Vlivem změny její šířky i sklonu dostal kostel masivní opěrnou zeď, okrášlenou empírovou kašnou, jakož i trojramenné schodiště. Na druhou stranu tyto úpravy zapříčinily demolici bývalého hřbitova. Přežila jen kamenná boží muka z roku 1657 – a symbolický Popelův náhrobek z roku 1930, německy tvrdící, že tu byl zavržený šlechtic sťat jako nevinný. 

Půvabnou, byť trochu omšelou – a nespojitou – Zámeckou ulicí sejdeme na hlavní náměstí T. G. Masaryka (za náměstí je považuji já, oficiálně jde překvapivě o ulici). Má zajímavý zakulacený tvar, volně kopírující jižní oblouk hradu, a opět jako by tonulo v jeho stínu. Přitom jsou tu zajímavé památky: pěkný trojiční sloup, dvě kašny a barokní radnice (v jejím areálu najdeme i městskou knihovnu a Muzeum knižní vazby); a celá řada hodnotných domů, původně gotických či barokních. Většinou prošly pozdějšími úpravami a dnes nastavují náměstí svá klasicistní, empírová či novorenesanční průčelí, takže si každý přijde na své. V mých očích jsou nejkrásnější sousední domy T. G. Masaryka 4/75 a Sobotova 10/2 (druhý jmenovaný skrývá Muzeum lázeňských pohárků). 

Opačnému konci „ulice – náměstí“ vévodí Černá věž. Tohle pojmenování je ovšem novodobé a podnět k němu zavdala oprava v první polovině 20. století, po níž získala dnešní vzhled. Původně byla součástí dnes již neexistující Dolní brány, uzavírající východní část historického města – této lokalitě se říkalo Dolní hrad. Do věže návštěvník vstoupit může, a to schodištním přístavkem, v minulosti by se do ní dostal z ochozu hradby. Ústí Kostelní ulice do ulice T. G. Masaryka tu vytváří jakési náměstíčko s obdélníkovou kamennou hradbou a k Černé věži od jihu půvabně přiléhá dům Kostelní 81/25. Zato budova Základní školy Loket na opačné straně příliš půvabu nepobrala a její kostka městský oblouk spíše kazí. 

Krásná je ovšem pozdně barokní kaple svaté Anny, kterou tu místní měšťané postavili roku 1744 jako vyjádření díků za to, že francouzská vojska navzdory dvojí okupaci o dva roky dříve nevydrancovala jejich město. Najdeme ji v místě, kde se Rooseveltova ulice stáčí do Nádražní.

Odtud už můžeme vidět loketské opevnění, a tak si představme i jeho druhou dochovanou věž – Robičskou (Hradní 471/2). Spojovala Loket s předměstím a její zajímavostí je prevét v nejvyšším podlaží, vysazený na konzolách. 

Loket si obejděte kolem dokola – nádherné výhledy na hrad a město pod ním se nabízejí z různých stran. Věřím, že se díky tomu nebudete zlobit, že jsem při procházce městem občas coural různými směry. Jednak Loket není zrovna velkoměsto a návrat zabere jen chvilku, jednak uvidíte spoustu kamenné krásy, ať už zabrousíte kamkoli. Bývala tu odedávna; a možná obměkčila Karla IV., že na místo svého věznění nezanevřel. Kdo do Lokte zavítá – a to v jakékoli, byť nedobrovolné roli –, ten už se nebude chtít rozloučit.

Tedy snad až na nešťastného Jiřího Popela z Lobkovic.

 

 

Mnozí z návštěvníků Pražského hradu netuší, že nenápadný kostel, přiléhající k východní stěně Starého královského paláce a v podstatě navazující na Vladislavský sál, patří k unikátním a velkolepým stavebním činům Karla IV. Na místě, kde stávala starší románská palácová kaple Všech svatých (vysvěcená již roku 1185), se někdy po roce 1372 Karel rozhodl vybudovat pozoruhodnou stavbu, která by ideovým způsobem doplnila jeho dosavadní projekty, a přitom byla opět úplně jiná. V době, kdy se dokončovala Zlatá brána s mozaikou v průčelí rozestavěné svatovítské katedrály a kdy byl hrad Karlštejn poměrně čerstvou novostavbou, pověřil neúnavný a nápady sršící Karel kamenickou huť Petra Parléře dalším úkolem: přestavět starou palácovou kapli po vzoru pařížské Sainte-Chapelle (Svaté kaple). Tu nechal u svého paláce zbudovat francouzský král Ludvík IX. pro uchovávání svatých relikvií, zejména Kristovy trnové koruny, kterou získal díky složité obchodní transakci za závratnou cenu. Karel měl v mysli úchvatný dojem, jakým na něj jakožto dospívajícího chlapce zapůsobila tato pařížská svatyně, postavená v podobě věže se dvěma samostatnými kaplemi v patrech nad sebou. Zejména ho tehdy ohromil odhmotněný světelný svět v horním patře, zázračné barevné chvění v prostoru, jenž nebyl uzavřen mezi tradiční masivní stěny, ale jen do barevných skel s vitrážemi. Obří okna, dělená nepatrnými sloupky, ho obklopovala ze všech stran. Biblické výjevy jako by se kolem něj vznášely, jako by to byla jakási prvotní laterna magika, sled světelných obrazů. Ta vzpomínka se mu nesmazatelně vepsala do paměti; rozhodl se, že něco podobného vybuduje i ve svém pražském paláci. 

 Už předem založil při kapli Všech svatých samostatnou kolegiální kapitulu, sbor kněží, kteří o ni měli pečovat. V zakládací listině zdůrazňuje, že by se tady měli scházet učení mužové, vybraní mistři z jím založené univerzity, a že by neměli být příliš zatěžováni kněžskými povinnostmi, aby jim zbylo dost času na studium, bádání, psaní a přednášení!

 Nový gotický kostel Všech svatých na Pražském hradě (ano, kaple je dnes častěji nazývána „kostel“) byl dokončen podle plánů geniálního Petra Parléře před rokem 1386. I tato pražská kaple měla podobně jako její pařížský vzor dvě patra. Mocně klenuté přízemí s bohatě zdobenými hlavicemi sloupů mělo připomínat velebnost pozemského světa; po točitém schodišti bylo možno vystoupit nahoru, do zářivého nebe, kde čtvercovou loď obklopovala ze všech stran obří okna s barevnými vitrážemi, mezi nimiž stály na chóru sochy svatých ochránců. Nepřipomíná vám to něco? Ano, na podobném dvoupatrovém principu byla zbudována pozdně románská císařská hradní kaple v Chebu. Nádheru pražské kaple Všech svatých naposledy připomíná ve své kronice Václav Hájek z Libočan: „Kaple pak výborná Všech svatých před palácem, kteráž dílem krásným a nákladným někdy císaře Karla draze vystavěna byla a řezbami kamennými i jiným dílem kamenickým draze ozdobena byla a skly převýbornými okrášlena…“ A hořce dodává: „… ta všecka hanebně vnitř i zevnitř vyhořela.“

Bohužel, velký požár roku 1541 tragicky poznamenal podobu Pražského hradu. Nejhůře se jeho důsledky podepsaly právě na kapli Všech svatých; velkolepé vitráže se roztavily, křehké sloupky se zbortily, sochy popraskaly a pádem z podstavců se rozbily na kousky, zůstaly jen holé zbytky obvodových zdí. 

 Řadu let ležela kaple Všech svatých v troskách. Teprve Alžběta, dcera císaře Maxmiliána II. Habsburského a vdova po francouzském králi, projevila zájem kapli obnovit. Do stavby se pustila na vlastní náklady. Netušíme, jaké pohnutky ji k tomu vedly – kromě její vroucí zbožnosti. Každopádně došlo k rekonstrukci, která vytvořila sice hezký, ale celkem tuctový kostel, jenž se ani v nejmenším nemůže měřit s velkolepou podobou z doby Karla IV. Dvě patra už nebyla obnovena, původní gotický chór byl radikálně snížen (díky tomu se v podkroví zachovaly malé zbytky vrcholů okenních kružeb) a opatřen novou napodobeninou gotické klenby. K němu byla připojena renesanční loď se dvěma postranními kaplemi. Kostel, stojící kdysi samostatně, byl protažen směrem k paláci. Nová stavba byla dokončena a vysvěcena roku 1580. O osmnáct let později byl zřízen přístup na kruchtu přímo z Vladislavského sálu. Ovšem kruchta, kterou vidíme dnes, je barokní. Jde patrně o dílo K. I. Dientzenhofera z roku 1732.

 Roku 1588 byly do hradní kaple Všech svatých slavnostně přeneseny domnělé ostatky sv. Prokopa z poničeného kláštera na Sázavě a za osobní účasti císaře Rudolfa II. uloženy 29. května arcibiskupem Martinem Medkem do oltáře, zřízeného uprostřed presbytáře. O sto let později byl Prokopův oltář přemístěn ke stěně. Vnitřní vybavení kaple je barokní a skoro nic už tady nepřipomíná její někdejší podivuhodnost.

 Je smutné, že i její předobraz, slavnou Sainte-Chapelle v Paříži, postihl podobně neblahý osud. Za francouzské revoluce byla vyrabována a poničena, poté v ní bylo skladiště a soudní kanceláře; teprve v polovině 19. století, kdy se uvažovalo o zbourání zchátralé stavby, bylo na nátlak veřejného mínění, povzbuzeného spisovatelem Viktorem Hugem, přistoupeno k rekonstrukci. Původní prvky se tady prolnuly s nově dostavěnými; mnozí historici umění sice tvrdí, že je to spíše romantická představa o gotice (podobně jako u našeho Karlštejna), ale zaplaťpánbůh za ni!

 

 

Společná cesta s Otomarem na Veveří a do Brna, zakončená besedou se čtenáři v nedalekých Šlapanicích, pro mě znamenala nezapomenutelný den. Rád se s Vámi podělím o pár postřehů, které obohatí kolegův výklad o Starém Brně a Špilberku.

Jako celoživotní milovník klášterních areálů jsem se u baziliky Nanebevzetí Panny Marie a u augustiniánského kláštera ve Starém Brně cítil ve svém živlu. Komplex má dvě pohledové dominanty: kromě svatostánku, který vyniká složitým půdorysem a jehož slohové komponenty spolu po mém soudu dobře souzní, je to barokní probošství. Sídlo probošta konventu cisterciaček se zrodilo ve třicátých letech 18. století podle projektu Mořice Grimma.

Ano, pozorný čtenář už ví, že zde původně působily cisterciačky, a to od roku 1323 na pozvání Elišky Rejčky, která nechala současně postavit i kostel – dnešní baziliku (Eliška a její druh Jindřich z Lipé jsou zde pochováni). A rovněž to, že brněnští augustiniáni měli svůj klášter s chrámem Zvěstování Panny Marie a sv. Tomáše na tehdejším předměstí Brna; založil ho markrabě Jan Jindřich v roce 1350. Josefinské reformy však zásadně zamíchaly „řeholními kartami“, a tak se augustiniáni v roce 1783 přesouvají na Staré Brno, kde byl klášter cisterciaček už předtím zrušen (o rok později je doplňují spolubratři ze zrušeného kláštera v Jevíčku). V roce 1796 pak začíná výstavba nové klášterní budovy, která pojala mj. refektář a knihovnu – již tehdy s úctyhodnými 27.000 svazky!

Léta Páně 1843 vstupuje do kláštera Johann Gregor Mendel, který se posléze stal i představeným opatství svatého Tomáše. Odkaz tohoto augustiniánského opata a světoznámého zakladatele genetiky zde připomíná nejen jeho muzeum, ale také svérázná skulptura Pulihrášek – mladí brněnští umělci vytvořili veliký skleněný hrášek z půllitrů. Nevím, zda veškerý jejich obsah, pocházející z přilehlého pivovaru Starobrno, vypili sami, nebo zda pomohli kamarádi ze „štatlu“, mě ale více zaujal nedaleký mariánský sloup z roku 1680.

A také několik zajímavých objektů v okolí: dům na adrese Mendlovo náměstí 470/2a, jehož fasáda z neomítnutých cihel ladí s bazilikou minor, impozantní neorenesanční budova Gymnázia Johanna Gregora Mendela (Mendlovo náměstí 1/3 a 1/4), jakož i spousta rozmanitých a památkově chráněných domů v ulicích Pekařská, Sladová a Pellicova.

Posledně jmenovaná už z jihu přiléhá k vrchu Špilberku. Cesta na vrchol je příjemným, i když trochu náročnějším podnikem (zejména jste-li obtíženi nákladem, jak se to stalo mně). Odmění Vás však zajímavé výhledy na město. Těch si prý můžete dopřát i skrz bezešvé trubky, z nichž je složena další zdejší netradiční skulptura – Hlava Jana Skácela od Jiřího Sobotky. Tuto informaci jsem však v době výstupu neměl, a tak mě nenapadlo hledět na Brno skrz Skácelovu hlavu.

Zato z Jižního vyhlídkového pavilonu jsem se rozhlédl s chutí. Souhlasím s památkáři, že Alois Prastorfer tu po sobě v roce 1885 zanechal ukázku „půvabné, až pohádkově působící architektury“. Pěkné jsou nedaleké „vodopády na Špilberku“ u západního křídla pevnosti (voda je v parku zastoupena i díky několika kašnám)… a potěšil mě rovněž gloriet z roku 1884.

To hlavní sousto ovšem čeká nahoře – je jím samotný hrad, respektive pevnost Špilberk, kterou jste už „dobyli“ v Otomarově textu. A pokud se budete jako my vracet na Mendlovo náměstí, potěšte se zmiňovanými domy v Pellicově a Sladové ulici. Mně udělali radost například milenci na fasádě domu Pellicova 661/53.

 

 

Hradní zřícenina, ukrytá na skalnaté ostrožně v lese nad levým břehem řeky Vltavy (vzduté Hněvkovickou přehradou), zhruba sedm kilometrů severně od Hluboké a dva kilometry na jih od městečka Purkarce, vypadá poněkud zvláštně. Nenajdeme tady typickou obrannou věž ani zeď s baštami; je to napohled jednolitý uzavřený blok budov, s průjezdní bránou za hlubokým příkopem. Pouze na severní a východní straně je obehnán parkánem s předsunutou zídkou. Zajímavé je, že před vlastním hradem a příkopem se nachází rozsáhlá, záměrně zarovnaná plocha, ohraničená rovněž valem. Snad na ní mělo vzniknout hospodářské předhradí.

 Po dřevěném můstku vstoupíme do nitra stavby – a tady opět vidíme kolem dokola jen zbytky obvodových zdí s okny v několika patrech nad sebou. Uvnitř bloku, takzvaně polygonálního čili lomícího se v několika úhlech, se skrývalo jen nevelké nádvoří. Původní německý název, jenž v překladu znamená „Karlův dům“, je zřejmě výstižnější než zažité české označení Karlův hrádek. Skutečně šlo o jakýsi palácový dům, sice opevněný, ale ne natolik, aby mohl být pevnostní základnou při válečném konfliktu. Spíše se zdá, že mělo jít o pohodlné sídlo, kde by panovník trávil příjemné chvíle volna. Umístění na okraji rozlehlé Staré obory nasvědčuje tomu, že se chtěl věnovat loveckým kratochvílím. Poznáváme Karlovu zřejmou inspiraci útulnými venkovskými dvory francouzských králů, jak na ně vzpomínal z dob svého mládí. Také se dá říct, že Karlův hrádek je jakýmsi předobrazem pozdějšího hradu Krakovce, který si v podobném stylu postavil na Rakovnicku Václavův dvořan Jíra z Roztok. Jde o zřejmý architektonický posun od středověkých masivních hradů k přepychově vybaveným zámkům.

 Svědčí o tom i jedna zajímavost. V patře bývalého paláce si můžete mezi okny všimnout zvláštního pruhování ve zdivu; jsou to otisky prken a trámů zaniklých roubených komor. Obložení místností dřevem zvyšovalo jejich útulnost a fungovalo jako tepelná izolace. A jak vznikly ty otisky? To je právě unikátní svědectví o použité stavební technologii: tesaři napřed vytvořili roubenou komoru, jakýsi dřevěný domeček, který usadili na trámech podlahy, a teprve poté ho začali kolem dokola obezdívat kamenem a maltou. Dovedu si představit, že uvnitř se na roubených stěnách nacházely zavěšené gobelíny, kožešiny ulovených zvířat a drapérie z těžkých látek. Plápolající krb šířil příjemné teplo, i když za okny řádila zimní fujavice. Jak příjemné je posedět tady v křesle se sklenkou rubínového vína!

Císař Karel ovšem nezapomínal ani na svou zbožnost; nejvýstavnějším prostorem hradu se stala rozměrná kaple ve východním nároží, zaklenutá křížovými klenbami ve dvou polích a osvětlená velkými hrotitými okny. 

Avšak svého „výletního sídla“ si příliš neužil, dokonce prý není vůbec jisté, jestli je někdy navštívil! Situace se totiž ještě během stavby Karlshausu velice zdramatizovala. 

 V roce 1351 se naplno rozhořel konflikt mezi dvěma větvemi pánů z Růže, když 16. listopadu toho roku zaútočil Vilém z Landštejna s podporou rakouského hraběte Eberharda z Wallsee na Jindřicha II. z Hradce. Ke střetu došlo u hradu Hluboká. Vilém Jindřicha porazil a zajal. 

 Tento čin vyvolal velké pobouření v celém rodě, a jižní Čechy se ocitly ve šlechtické válce. Jak už jsme si říkali, císař Karel IV. nemohl strpět takovou anarchii na území říše, a když jeho domluvy i pohrůžky zůstaly bez odezvy, vytáhl hned následujícího února s vojskem do regionu, aby tam udělal pořádek. Oblehl a dobyl hrady povstalců a podpořil Viléma z Landštejna, který byl dle Karlova názoru v právu. 

Ovšem jednání o míru byla zdlouhavá. Skončila až 2. května 1352, kdy byly podle kompromisní smlouvy vytyčeny řádné hranice obou panství. Měli být také propuštěni zajatci. Na náhrady válečných škod neměl nikdo nárok, a tak vysoké náklady na válku přinutily hradecké prodat některé své statky.

Vinu za to dávali opět Vilémovi, takže klid v jižních Čechách netrval dlouho. Už 15. září 1352 se Viléma pokoušejí Hradečtí lstí zajmout, ale unikne jim. O rok později se rozhoří nové boje. Vše vyvrcholí v létě 1354, kdy Vilém ustupuje do královského města Jemnice, kde na něj zaútočí vojsko Hradeckých.

Napadením královského města ale Jindřichova vojska porušila majestát krále. Moravský markrabě Jan Jindřich, do jehož správy Jemnice patřila, poslal do Jindřichova Hradce důrazné varování. Karlu IV. nezbývalo než znovu sbírat zemskou hotovost. 

Potyčky pokračují. Na jaře roku 1356 umírá Vilém z Landštejna na následky zranění, které utrpěl při jedné z šarvátek s Jindřichem z Hradce. 

 Nedlouho před touto nešťastnou příhodou projevil Vilém svému králi a císaři vděčnost za projevenou podporu a vrátil mu bývalý královský hrad Hlubokou, který byl dosud v rukou pánů z Landštejna. Císař Karel IV. tak mohl postavit účinnou hráz rožmberské rozpínavosti. Rozhodl se, že si na hranici hlubockého panství postaví soukromý, odpočinkový lovecký hrádek, který by současně mohl sloužit jako strážní místo a celnice. Vybral si místo přímo nad řekou, odkud mohl být dobře sledován lodní provoz. Zejména chtěl podpořit rozvoj voroplavby, pro niž vydal závazná pravidla. Z dokladů vyplývá, že se Karlshaus měl stát centrem nového, samostatného panství, odděleného od panství hradu Hluboké a tvořícího enklávu, vraženou jako klín do rožmberských držav.

Už při vyměřování stavby však došlo k prvním neshodám. Jošt z Rožmberka se ostře ohradil, že král svůj hrádek vystrčil na ostroh, který už nepatří k hlubocké oboře, ale zasahuje do území Rožmberků.

Císař toto obvinění odmítl.

A tehdy Jošt se svými bratry sáhli k něčemu neslýchanému: sepsali stížnost na císaře a zaslali ji říšským kurfiřtům a dalším významným německým šlechticům. Tím ovšem nejen překročili své pravomoci, ale dokonce porušili paragraf nedávno přijatého říšského zákoníku, v němž se říká, že se zemský šlechtic musí obracet k domácím soudům a nemůže být souzen v cizině.

 Nakonec byl spor díky Karlově uvážlivosti a nadhledu vyřešen smírně. Už v červnu roku 1356 Rožmberkové stáhli své stížnosti a Karel upustil od plánovaného budování samostatného panství Karlshaus. Označil hrádek za pouhé lovecké útočiště a patrně nepostavil ani opevněné městečko, které mělo tvořit předhradí. Místo něj vznikl o dva kilometry dále po proudu dnešní Purkarec. 

 Celý spor však Karla natolik znechutil, že o pobyt v těchto končinách ztratil zájem. Poslední písemný záznam o Karlshausu je z roku 1364, kdy je zde jako královský purkrabí uváděn Petr z Nasavrk. Po roce 1370 již o hradu nejsou žádné zmínky. Karlův syn Václav sem nejezdil, obával se blízkosti nebezpečných Rožmberků, a tak neobývaný hrádek postupně chátral a jeho vybavení, jak bývá „dobrým“ zvykem, rozkradli obyvatelé z okolí.

 

 

Je pozoruhodné, jak se Karlovy názvoslovné snahy občas míjely účinkem: neujala se pojmenování Karlskrone (lidé používali stále jméno Radyně) ani hrad sv. Václava (Hrad prostě zůstal Pražským hradem). A názvy odvozené od jeho jména (Karlovo náměstí, Karlova univerzita, Karlův most) se začaly používat dávno poté, co skončila císařova pozemská pouť.

Karlovi nechybělo (oprávněné) sebevědomí ani v tomto aspektu. Už jako sedmnáctiletý (!) po sobě nechal pojmenovat obec a pevnost Montecarlo v toskánské provincii Lucca, kterou založil a ještě si ji stručně představíme (pozor, nejde o nevysokou horu Monte Carlo v San Marinu ani o známou část Monaka – tamější Monte Carlo dostalo jméno na počest knížete Karla III. Monackého). 

V případě Karlskrone tedy v tomto smyslu narazil; ale hrad Radyně, za který mu vděčíme, patří do řady jeho velkých počinů a Plzeňský kraj díky němu dostal jednu z dominant. 

Propátrejme nyní pozoruhodné sídlo, na které shlíží. O Starém Plzenci se už zmiňoval Otomar, já Vás po něm nyní detailněji provedu, abyste viděli, že tu na zvídavého cestovatele nečeká jen hradiště s rekonstruovanou rotundou a základy dalších staveb.

Vydáme-li se do něj z hradu Radyně, na rohu ulice Radyňské a Elišky nikoli Přemyslovny, nýbrž Krásnohorské nás uvítá sám Karel IV. (na soklu je letopočet 1356, odkazující zřejmě k založení hradu). Socha je novodobá, ale od místních je hezké, že takto vzdali panovníkovi hold.

Dnešní centrum – Masarykovo náměstí – není nejstarší částí, ale kostel sv. Jana Křtitele se může pochlubit už románským založením (zakladatelem mohl být počátkem 11. století kníže Jaromír, čemuž nasvědčuje i patrocinium – Jaromír byl velkým ctitelem Jana Křtitele). Později byl přebudován goticky; kvůli neobvyklým proporcím se usuzuje, že záměr přestavby měl větší ambice, ale nebyl dotažen do konce. 

Na náměstí si prohlédněme rokokovou kašnu. Pochází z konce 18. století a podle některých pramenů ji krášlí Neptun, podle jiných putto – já bych řekl, že jde o putta, který si hraje na Neptuna. Na kašnu má neobvyklý osud: byla sem přestěhována z barokního parku zámečku ve Štěnovicích, odkud byla v roce 1856 prodána tehdejšímu městysi Stará Plzeň jako nemoderní, neodpovídající romantickému vkusu. Předpokládám, že s vodou (nebo skladováním něčeho) souvisely i dva zajímavé kruhové objekty na rohu ulic Baslova a Žižkova. Oba jsou cihlové a zakončené oplechovanou stříškou s bodcem; bohužel jsem se o nich nikde nic nedočetl, a to ani na stránkách města, kde je jinak spousta zajímavých informací.

Ale zpět na Masarykovo náměstí. Ještě tu máme pomník padlých… a hlavně sloup se sochou Panny Marie Immaculaty. Dole ji doprovázejí svatí Josef a Václav a svaté Anna s Barborou. Vše zručně vytesal snad roku 1721 (letopočet byl přidán dodatečně) místní kameník František Mayšl. Z podobné doby, konkrétně z roku 1728, pochází ještě hodnotnější sochařské dílo: vrcholně barokní pieta. Tu jsme ale na náměstí, kam ji oficiální údaje památkářů umisťují, neviděli; snad je v bezpečí u restaurátorů či v depozitáři (nebo možná v uzavřeném kostele), pokud není na vině naše nepozornost.

Nepřehlédnutelná je však radnice s městským znakem, a především mohutná budova základní školy s pěknými prvky na fasádě. Upoutaly mě dva oddělené vchody s výmluvnými názvy: DÍVKY a CHLAPCI. Těchto pokynů se dnes určitě nedbá; jinak jsme si ale ve Starém Plzenci užili klidu a pohledu na většinou udržovaná a čistá zákoutí.

V této části Vás ještě upozorním na klasicistní venkovskou usedlost Baslova 38 a na o něco mladší, už empírovou usedlost Masarykovo náměstí 73. Pak mě pobavilo půvabné žlutobílé průčelí s vjezdem a dvěma štíty na rohu ulic Husova a Za Statkem. Chvilku máte pocit, že jste se ocitli na jihočeské návsi… jenže průčelí je pouhou kulisou, za níž se skrývají dva ze tří objektů trojúhelníkového dvora, které v ničem nenavazují na tuto malebnost. Ponechat původní průčelí je však zajímavý, ba vtipný nápad, který jsem s úsměvem ocenil.

A úplně jiná venkovská usedlost – v tomto případě domkářská chalupa z 19. století – na nás čeká na opačném břehu Úslavy, na adrese Podhradní 29. Zůstaňme však ještě chvíli na tomto, to jest levém břehu. 

Ve Starém Plzenci kdysi bývalo osm svatostánků, většina z nich ale zanikla. Platí to i pro kostel sv. Blažeje.

Jeho pozůstatky musíme hledat severně od železniční tratě, na západním okraje města. Hledání je to trochu komplikované – motoristům mohu z vlastní zkušenosti poradit, že nejlepší je dojet autem až k čističce odpadních vod. Poté Vás značky dovedou listnatým lesíkem, protkaným vodotečemi, až na vyvýšenou plochu, kde do konce 18. století stával kostel sv. Blažeje, založený snad už v 11. století, několikrát pobořený, ale vždy obnovený… Až josefinské reformy se mu staly osudným: v roce 1785 byl uzavřen, následně prodán – a rozbořen. Nepřipomíná Vám to něco? Mně ano: polistopadovou dobu, kdy z čistě materiálních důvodů zanikají památky, které přežily několikery války, totality a plenění. Stejně devastující byly počiny Josefa II. Dnes tu nacházíme jen barokní sochu sv. Blažeje, kterému byl kostel zasvěcen. 

Teď už ale směle překročme Úslavu, díky čemuž se ocitneme v místní části Malá Strana. Jak je Vám známo, v paralelní Podhradní ulici je domkářská chalupa čp. 29. A o něco výše, na Třebízského náměstí, stojí kostel Narození Panny Marie. 

Založil ho sám svatý Vojtěch? Není to vyloučeno; kronikář Bruno z Querfurtu totiž píše o Staré Plzni, že když ho zde Boleslav II. jedné neděle roku 992 očekával (Vojtěch se na jeho prosbu vracel z Říma do Čech), budoucí světec dostal okamžitě „studenou sprchu“: místo toho, aby lidé světili den sváteční, uspořádali čilý trh. Však také hned utrousil: „Hle, pěkný váš slib!“ A aby nezůstalo jen u slov, nechal zde benediktinům, které s sebou přivedl, postavit kostel Panny Marie (což ale dodává mnohem později Přibík Pulkava z Radenína).

Není doloženo, zda jde o tento farní kostel Narození Panny Marie – a samozřejmě ani to, zda se vše odehrálo tak, jak to popisují dávní kronikáři. Jisté je, že románský kostel tu existoval už ve 12. století. V roce 1351 prošel gotickou přestavbou (která přinesla i vzácné fresky s výjevy z evangelia), v roce 1554 dostal renesanční křížovou klenbu bez žeber, koncem 17. století ranně barokní oltář… Jde o hodnotnou památku, obohacenou mnoha architektonickými a uměleckými slohy, od románského až po novogotický.

Západně od kostela nás potěší pamětní kříž s letopočtem 1741… a severněji, mezi kostelem a křížem, výstavná a renovovaná fara goticko-renesančního původu. Prošla obvyklou barokní přestavbou a skrývá prý hodnotné sklepy. Ty jsem na vlastní oči neviděl, ale na bývalý hřbitov jsme vystoupali bez omezení. V této souvislosti uvádím, že současný hřbitov leží severně od Starého Plzence, u silnice číslo 180. A rovněž stojí za návštěvu: díky barokní náhrobní desce faráře Jana Jakuba Lenka (přenesené sem ze starého hřbitova), božím mukám vně areálu i výhledu na město a Radyni.

Největším lákadlem Starého Plzence je přemyslovské hradiště na Hůrce, nazvané spolu s podhradím Stará Plzeň až poté, kdy na konci 13. století ztratilo založením města Plzně na významu. Rád se sem vracím: kvůli rotundě sv. Petra a Pavla (původně jen sv. Petra), rekonstruované v sedmdesátých letech minulého století v rámci staroplzeňského milénia (první zmínku o hradišti máme v Thietmarově kronice, kde se k roku 976 píše o porážce bavorského vojska v podhradí Plzně), kvůli vyznačeným základům kostelů sv. Vavřince a sv. Kříže, kvůli bájným zvonům ze zvonice jihovýchodně od kostela sv. Vavřince, které prý samy od sebe zvonily, když hrozilo nebezpečí, kvůli pochmurným nálezům pod pozůstatky kostela sv. Kříže (dětská stavební oběť a zmrzačený odsouzenec) a zmínkám o vampirismu a ochraně proti němu (toto téma je mi blízké), kvůli pohledům na Starý Plzenec, Radyni a Úslavu… a nakonec i kvůli skvělému informačnímu systému. Na tabulích se dočtete spoustu zajímavostí; a právě proto, že nic nenahradí vlastní zážitek, díky němuž něco uděláte i pro svou fyzičku, a s ohledem na všeobecnou povědomost o Staré Plzni, dovolím si věnovat jí jen tuto krátkou zmínku.

A abyste se dopočítali oné osmičky staroplzeňských kostelů, doplním, že podle tradice stával kostel sv. Martina v místech dvora Václava Šorala (čp. 58) a kostel sv. Václava zase tam, kde byl později dvůr Diviše Haškana či Cheníčka (čp. 80). Přičtete-li k těmto dvěma taktéž zaniklý kostel sv. Blažeje na západním okraji obce, rotundu a dva bývalé kostely na Hůrce a dodnes existující svatostánky Narození sv. Jana Křtitele a Narození Panny Marie, vyjde Vám osm.

Ve Starém Plzenci jsem Vás provedl po mnoha pěkných místech – nejen na Hůrce, ale hlavně dole ve městě. Také oblast severně od něj, ležící po obou stranách dálnice D5, mi nabídla dost půvabů ve vsích i městečkách. Ale za nimi se vydáme třeba v některé z dalších knih, milí přátelé!

 

 

Představa pokladu měla ve středověku širší význam, než jí přikládáme dnes. Nešlo jen o množství drahých kovů či uměleckost jejich zpracování, ale též o dimenzi duchovní. Vycházela z Kristova výroku: „Shromažďujte své poklady na nebesích.“ Proto byla taková váha přikládána relikviím, částím těl světců nebo předmětům, jichž se kdysi dotýkali, a tím je posvětili. Poklad byl ovšem také něčím jako současná banka, tedy rezervou, do níž bylo možno sáhnout v případě nouze.

 Karel IV. vybudoval skvělé pokladnice, z nichž nejdůležitější byl „zemský trezor“ Karlštejn a svatovítská kaple sv. Václava. Jako finanční rezervu, která mu v případě potřeby mohla poskytnout prostředky, si také držel kláštery. Proto je tak štědře podporoval a obdarovával.

V lidové tradici se zachoval příběh o Karlu IV. a bájném, ztraceném opatovickém pokladu, který Alois Jirásek zařadil do své knihy Staré pověsti české. 

 O čem se v této pověsti vypráví? Jednoho dne si prý mniši všimli, že se v klášterním chrámu sv. Vavřince modlí neznámý poutník, jehož pěkný oděv z kvalitních látek svědčí o tom, že by mohlo jít o významného šlechtice. Opat se tedy vydal osobně přezkoumat totožnost neznámého. A jaké bylo jeho překvapení, když se ukázalo, že je to sám císař Karel IV.! Panovník projevil přání spatřit na vlastní oči zdejší poklad, o kterém už tolik slyšel. Svou prosbou přivedl představitele kláštera do značných rozpaků. Ujistili panovníka, že jsou připraveni kdykoliv mu vypomoci půjčkou či darem, ale jejich poklad, o němž ví pouze opat a dva nejstarší mniši kláštera, musí zůstat utajen. Když stále naléhal, dali mu na vybranou: buď mu řeknou, kde se poklad skrývá, ale neukážou mu ho, nebo mu ho ukážou, ale nebude vědět, jak se k němu dostal. Karel zvolil druhou možnost, chtěl se na vlastní oči přesvědčit, jestli pověsti nelžou. Poté mniši panovníkovi zavázali oči a vedli ho dlouho různými chodbami a sestupovali po žebřících, až mu posléze pásku z očí sundali; a on ohromen, doslova oslněn, hleděl na truhlice rozestavěné podél stěn tří propojených sklepení a přetékající množstvím mincí, šperků a skvostného bohoslužebného náčiní z drahých kovů. Opat věnoval císaři na památku zlatý prsten s briliantem. Poté mu opět zavázali oči a odvedli ho.

 Císař Karel se o pokladu nikdy ani slovem nezmínil, teprve na smrtelném loži toto tajemství prozradil a projevil přání, aby ho pohřbili v prostém rouše mnicha a na prstě mu ponechali opatovický prsten.

 O pravdivosti pověsti se dá vážně pochybovat, jde o typickou romantickou povídku. Nepochybné je pouze to, že se benediktinský Opatovický klášter těšil velké přízni krále a císaře Karla IV. Byl založen už v roce 1073 šlechticem Mikulcem jako pobočka (cella) Břevnovského kláštera. Král Vratislav I. ho povýšil na samostatné Opatství sv. Vavřince. Stala se z něj jedna z nejvýznamnějších církevních institucí v Čechách, vznikaly zde významné písemné památky, např. Letopisy hradišťsko-opatovické od neznámého mnicha, a právě v době Karla IV. zdejší opat Jan Neplach sepsal kroniku, z níž čerpaly další generace historiků.

Úrodná půda Polabí, na níž hospodařilo osm klášterních vsí, přinášela prosperitu, právě tak jako podíly na dálkovém obchodu a množství darů od zbožných mecenášů. O bohatství kláštera se zřejmě už v době jeho existence vyprávěly legendy. Pověsti o úžasném pokladu přispěly bohužel ke zkáze opatství. Říká se, že klášter zničili husité, ale není to tak docela pravda. První útok na něj podnikli v roce 1415, kdy byl v Kostnici upálen mistr Jan Hus, „pravověrní“ katoličtí šlechtici! 

 V listopadu 1415 sem přijel na „zdvořilostní návštěvu“ Jan Městecký z Opočna a jakoby náhodou se tady navečer setkal s dalším „zbožným poutníkem“, panem Otou z Bergova. Zatímco oba pánové s opatem Petrem Lazurem večeřeli, jejich ozbrojení sluhové potichu na chodbách a v celách pochytali mnichy, spoutali je, nacpali jim do úst roubíky a ty, kteří chtěli prchat nebo zvonit na poplach, bez milosti zabili. Nakonec „vzácní hosté“ oznámili opatovi, že klášter je v jejich rukou, pomoci se nedovolá, a vyžadovali, aby jim okamžitě vydal klášterní poklad. Když odmítl, nechali ho krutě zmučit. Opat Petr však tajemství neprozradil a na mučidlech zemřel. Oba zlotřilí šlechtici tedy alespoň vyrabovali kostel, pobrali v klášteře, co mohli, a odtáhli s nepořízenou. 

Zkázu kláštera potom dokončily v roce 1421 husitské války. Pan Městecký z Opočna netrpěl výčitkami svědomí, a protože se dal do služeb císaře Zikmunda, na jeho zločin se „pozapomnělo“. Vrátil se na místo činu jako královský hejtman, obsadil opevněné klášterní budovy Opatovic žoldnéřskou posádkou a úspěšně tady vzdoroval útokům orebitů. Jakmile ale pomocné Zikmundovy sbory odtáhly, zmocnil se kláštera v čele vojska orebitů, hradeckých měšťanů a pražanů husitský hejtman Diviš Bořek z Miletínka. Přeživší benediktini, kterým se podařilo včas uprchnout, přesídlili do slezských proboštství v dnešním jihozápadním Polsku. Husité již značně poškozený klášter „dorazili“ a pobořili ho velmi důkladně; jak se říká, nenechali kámen na kameni. Napadá mě otázka, jestli také nehledali legendární poklad. 

Velké povodně časem změnily řečiště Labe, byl rovněž vybudován nový mlýnský náhon, takže se část bývalého klášterního areálu ocitla pod vodou. Jak píše Alois Jirásek: „Tak Labe, jež kdysi teklo vedle kláštera, proudilo přes něj, a když byla nízká a jasná voda, chodili se lidé dívat na zbytky trosek pod její hladinou.“

Z původních kamenů byl prý postaven Morávkův dolní mlýn (jeho současná podoba je však až z roku 1804), který byl dlouho jedinou stavbou na bývalém zbořeništi. A podle jiné pověsti vyrostla v místech, kde býval oltář klášterního chrámu sv. Vavřince, lípa, která tam přečkala věky a změnila se v mohutný strom. Někdy, když do její rozsochaté koruny zasvítil měsíc, vzplály prý větve, jako by na nich hořely stovky svící, stříbrné plameny stoupaly k nebi a šumění listí se měnilo v ozvěnu tiše zpívaného chorálu… Dodejme, že dnešní opatovický kostel sv. Vavřince, ke kterému Vás ještě vezme Pepson, leží poněkud jinde – u hlavní silnice v dnešní obci.

 Zajímavá je zpráva, že někdy v polovině 16. století se obyvatelé mlýna stali užaslými svědky neobvyklého jevu: krátce po poledni se zastavilo mlýnské kolo. Když chasa vyběhla z mlýnice, aby zjistila, co se děje, uviděla, že mlýnský náhon je vyschlý. Voda se s velkým hukotem propadala do jakési jámy uprostřed řečiště, klokotala tam jako ve výlevce a mizela v hlubinách. Trvalo to zhruba půl hodiny, pak se náhon zaplnil jako dřív a mlýnské kolo se opět roztočilo. Mlynář usoudil, že se pode dnem náhonu propadla klenba nějakého sklepení, a voda proudila do podzemních chodeb, dokud je zcela nezaplnila.

 Někdy po bělohorské bitvě se u Morávkova mlýna objevili čtyři Vlaši (Italové). Tvrdili, že jsou potápěči z Benátek a že je sem posílá sám císař Ferdinand II., aby našli ten zapadlý poklad. Potápěli se v místech, kde bývaly na dně vidět zbytky zdí. Dva z nich se však už nevynořili. Snad objevili zaplavené dutiny, ale uvízli v nich, nedostali se ven a bídně utonuli. Zbývající dva už se prý neodvážili znovu ponořit a s velkým chvatem odjeli.

 Novější archeologické průzkumy odhalily zbytky zdiva na zahradách a kolem rodinných domků, které zaplnily bývalý prostor kláštera. Další suť a opracované kameny se nacházejí na obou březích mlýnského náhonu i na jeho dně. Ukazuje se, že rozsáhlý opevněný klášter stál původně na štěrkovém ostrově, obklopeném rameny řeky Labe a také četnými tůněmi a močály. Jeho obvod můžeme zhruba umístit do prostoru vymezeného na severu okrajem současného pole, na západě vodním příkopem, nejspíše vytvořeným z původního ramene Labe, na jihu plochou umístěnou pod mlýnem a na východě prostorem za současným mlýnským náhonem, jenž kdysi též býval jedním z řečišť rozvětveného Labe.

Při různých stavebních výkopech bylo nalezeno značné množství lidských koster. Šlo patrně o pohřby z poddanských vsí, mniši měli vlastní pohřebiště v chrámové kryptě. Je zajímavé, že vesničané využívali zdejší hřbitov ještě nějaký čas po zániku kláštera. Přetrvávala totiž tradice „posvěcené půdy“.

 Existence rozsáhlých sklepení byla odborníky dlouho popírána, bylo poukazováno na nestabilní štěrkové podloží a vysokou hladinu spodní vody. Tyto představy narušil překvapivý nález z roku 2009. V jedné z archeologických sond se objevil zbytek podzemní cihlové klenby! Ve zprávě se říká, že „vzhledem k tomuto učiněnému zjištění a také k existenci současných sklepení (například pod špýcharem) již nelze zcela odmítat další eventuality sklepení a chodeb uváděných ve starší literatuře.“

A tak mi nezbývá, než ukončit tuto kapitolu slovy Aloise Jiráska: „A tak poklad Opatovického kláštera leží podnes hluboko v zemi, a Labe, proudíc přes něj, dobře ho střeží.“

 

 

Předehru k Rabštejnu nám obstaral vyhořelý lovecký zámeček v Novém Dvoru nedaleko Žihle. Ačkoli v malinké vesničce (či spíše rozlehlém a členitém dvorci) nacházíme i živý a historicky se tvářící penzion a ranč, ruina zámečku, vystavěného v 17. století a později novorenesančně přestavěného, evokuje pocit osamění a zániku.

A ten pocit neustoupil ani u smírčího kamene za Velkým rybníkem, naopak ještě zesílil při průjezdu stísněným údolím pod Kozími hřbety. S kapličkou u silnice mi celá scenérie připadala jako plátno modernistického malíře, jenž na něm zachytil hrozivé ticho a tíživou samotu.

Naštěstí se na blízké skále nacházel svatý Jan Nepomucký! Vysvobodil mě z denní můry a pokynul směrem k mostu. Stejně jako jeho živý předobraz věděl, co je úzkost: ještě koncem druhé světové války stával na mostě, jenže pak ho špatní lidé shodili do řeky. A dobří ho později umístili o něco výše, na předmostí. 

Přejezd přes most a pohled na to, co se před námi zjevilo, mě naplnil novým pocitem: úžasem nad tím, co se před námi – a nad námi – rozprostírá.

Ale ten smutek, ten nezmizel… a provázel mě v Rabštejně na každém kroku. 

Musí být obtížné žít tu nastálo. Současně Vás to však naplní jistotou, že přežijete tam, kde by to jiní vzdali. Viděl jsem několik místních (vlastně nezanedbatelnou část stálého obyvatelstva) – a v jejich tvářích nezbytnou tvrdost a oprávněnou hrdost.

Jakmile dozní rachocení kol po unikátním gotickém mostě, najděme místo k zaparkování a projděme se městem (Rabštejn si takové pojmenování zaslouží!), přičemž si doplníme to, co jsme se dozvěděli z Otomarova textu.

Při ohlédnutí mě zaujal jeden z břidlicových lomů na svahu… a nad podkovou Střely dům čp. 14. Než dojdeme k dalším půvabným stavením, čeká na nás socha sv. Vojtěcha z konce 18. století a mnohem starší smírčí kříž, vzácná pozdně gotická památka s vytesaným letopočtem 1584.

Kousek nad nimi stojí loreta z roku 1671; trochu osaměle, bez jakýchkoli doprovodných staveb, které jsou jinak u loret obvyklé (jenže sem by se prostě nevešly). Vznikla nákladem Jana Šebestiána Pöttinga na místě staršího objektu, který byl – snad – součástí opevnění; později dostala iluzivní výzdobu v interiéru. Mše v ní sloužívali řeholníci ze servitského kláštera, kam půjdeme za chvíli. Svými rozměry do městečka zapadá: jde o jednu z nejmenších loretánských kaplí v Česku.

A teď už ke krásným domkům této části Rabštejna: před zbytky opevnění jde o ev. č. 61 a čp. 21 – to po Vaší levé ruce, díváte-li se na opevnění odspodu. A na opačné straně ev. č. 76 (pastouška – na stěně je ovšem překvapivě tabulka s číslem 37) a čp. 38. Nádherné sousedství!

Projdeme-li opevněním, další skvosty na sebe nenechají čekat: Muzeum Rabštejn nad Střelou (čp. 10) je elegantní, ale v porovnání s chaloupkami trochu chladné. Vyvažují to domy na náměstí: hrázděná, klasicistní ev. č. 63 a 79 a pozdně barokní ev. č. 77. Blízko posledně jmenovaného stojí socha sv. Vavřince, kterého hned poznáváme díky známému atributu – roštu (původně se nacházela u silnice na Manětín) a její přibližně o sto let mladší „kolegyně“: socha Krista Trpitele (alias Ecce Homo). Mladší je proto, že jde o repliku, kterou místo zničené barokní sochy, stržené vichrem, zhotovil sochař Říha z Podbořan.

Ještě výše jsou po pravé straně silnice další dvě skulptury: sousoší Piety z roku 1714 a za svodidla poněkud nedůstojně (ale vzhledem k bezpečnosti pochopitelně) umístěná socha sv. Barbory z téhož roku.

Přibližně naproti ní začíná stoupání k zámku, před nímž stojí novodobá socha Karla IV. V areálu bývalého hradu Rabštejna, který jste navštívili s Otomarem, dnes nacházíme právě zámek – a kromě pozůstatků hradu také klášter a kostel. 

Posledním panovníkem, jenž držel hrad, byl Ludvík Jagellonský. Ten jej v roce 1518 zastavil Šlikům, kteří ho kolem poloviny 16. století přestavěli na renesanční zámek (impulsem k tomu byl i rozsáhlý požár hradu a podhradí). Mezi dvěma etapami šlikovské držby patřil Švamberkům, po Šlicích Libštejnským… a jak bývalo obvyklé u konfiskovaných statků, po Bílé hoře Rabštejn držela cizí šlechta: konkrétně hraběcí rod z Meggau, který ho v roce 1665 prodává Janu Šebestiánovi z Pöttingu. 

Pöttingové patří k mé oblíbené šlechtě, a to mj. díky pražské Petynce, která po nich dostala jméno a o níž jsem psal v knihách Utajené hrady a zámky I. a Místa zrychleného tepu. Také na Rabštejně jim vděčíme za mnohé: nový majitel Jan Šebestián dal u hradu postavit klášter servitů (ještě předtím tu byli karmelitáni, avšak jejich konvent zanikl už roku 1532 a původní budova také vyhořela). V de facto dnešní podobě vidíme zámek díky přestavbě za Janova syna Františka Karla. Dodejme, že po tomto rodu vlastnili Rabštejn Černínové, Krakovští z Kolovrat a nakonec – až do roku 1945 – Lažanští. Zámek pak sloužil rekreačním účelům, což částečně platí i dnes: je důkladně renovovaný, v soukromých rukou… a kromě prohlídek se v něm konají zejména svatby.

Západní část hradního areálu zaujímá bývalý klášter servitů s kostelem Panny Marie Sedmibolestné. Nepřekvapí nás, že konvent zrušil Josef II.; budova se čtrnáctiosým průčelím a mansardovou střechou přežila – a je v relativně slušném stavu –, ale spí hlubokým spánkem. Škoda, že pro ni není využití... Tím by ožilo i zanedbané hřiště, malebně umístěné mezi sakrální objekty a torzo hradu. 

Kostel Panny Marie Sedmibolestné, postavený (snad) podle projektu Anselma Luraga (pokud ano, mohlo k tomu dojít až po jeho smrti) se zdá být „živější“. Poté, co v josefinské době zanikl farní kostel sv. Matouše, převzal jeho funkci a bohoslužby se v něm konají dodnes. U kostela si všimneme vzácné kovářské práce: železného kříže s kamenným válcovým podstavcem, nesoucím letopočet 1683. Připomíná tragickou „dopravní nehodu“, kdy se pod kola plně naložené fůry, sjíždějící prudce klesající cestou, připletl malý chlapec.

Nečekaná souvislost se zdánlivě nabízí, když dole u parkoviště spatříme sochu běžně nazývanou „Kristus – přítel dítek“. Je pozdně barokní, z druhé poloviny 18. století, a na zajímavém, esovitě se rozšiřujícím soklu vidíme znaky Pöttingů a Manderscheidů. Nejprve mě zarazila informace památkářů, že původně nešlo o Ježíše s malým dítětem, ale o sv. Annu s malou Pannou Marií. Jenže při pozorném pohledu jsem se utvrdil v názoru, že mají pravdu, že vždy šlo – a stále jde – o sv. Annu s její dcerou. Domnívám se, že je to s ohledem na Annin šat a prohnutí těla jasné. A tak nechápu, kde k tomu „pozdějšímu Kristovi v bohatě zřaseném rouchu a s dítkem“ přišli.

Z parkoviště můžeme zamířit buď nahoru – ke zřícenině hradu Sychrova –, nebo dolů, na svažitý křesťanský hřbitov. Ještě níže je ev. č. 59, bývalý vodní mlýn U Lišáků (sloužil také jako šindelová pila), a pod ním hřbitov židovský, založený snad už v roce 1654 a svými rozměry odpovídající malé komunitě v miniaturním městečku. Pro milovníky vojenské historie pak přidávám bunkr „řopík“ jihozápadně od něj (v okolí Rabštejna je jich několik).

A co nás z městečka vyprovodí západním směrem? Dva sousední domy z neomítnutých kamenů, ev. č. 66 a 67, jež jako by nás přenesly kamsi do Cornwallu; a naproti vodojemu vrcholně barokní kaplička s polychromovanou sochou sv. Jana Nepomuckého (další kaplička, ale už ne tak pěkná, stojí ještě západněji).

Náš nejznámější světec (svatý Václav promine, ale Nepomuk se v cizině opravdu těší větší oblibě) nás tedy v Rabštejně uvítal – a teď se s námi loučí. Stejně jako on, i městečko prožilo pád… a po něm by měl následovat druhý život. Ten tu podle toho, co jsem viděl a cítil, pulzuje. Sice neznatelně, ale vytrvale. 

Přicházejme sem s očima a srdcem otevřeným, ať ten život nevyhasne!