Hlavní stránka — Knihy — Ukázky knih — Každý král je sám

Každý král je sám

(aneb Zpověď nevyspalého umělce, na kterého se vykašlali kamarádi, milenky, ministr kultury a Ježíš i s Tatínkem)

Muzikant, příliš bezvýznamný na to, aby v románu byť jedinkrát zaznělo jeho jméno, putuje od jednoho nezdaru k druhému a nakonec sám sebe pasuje na Ježíšova následovníka. A jako na potvoru mu bude za pár měsíců třiatřicet! Jeho křížová cesta, lemovaná podivnými koncerty, trapasy na poli lásky a marnou snahou skamarádit se s vlivnými tohoto světa, opravdového Ježíše nevyjímaje, skončí velkým otazníkem, když na vykřičník už se nezmůže. Víra a kacířství, manželství a nevěra, řehole a bohémství, realita a sny... To všechno tvoří smrtící koktejl plný drsného humoru, který hlavního hrdinu opíjí kapitolu za kapitolou. A čtenář na tom nebude o nic lépe.

Vázaná s přebalem, 208 stran, formát 137x205 mm
Doporučená maloobchodní cena Kč 199,-

(z kapitoly Odvrácená strana)

Když jsem jel za osamělou paničkou před pár lety, řítil jsem se jako šílenec, abych získal čas na jedno upocený číslo navíc. Teď ale není kam spěchat. Kamila bude na svým letním sídle opravdu sama. Syn je u babičky a manžel na natáčení nějakýho novýho pitomýho seriálu z prostředí nakaženejch leprou, kterej se má pod názvem Odpadlík vysílat na podzim. Dneska už prostě vím, že nic neuspěchám. A na Kamiliny jabka je můj had krátkej...

Seznámili jsme se před několika lety v Malostranský besedě. Byl jsem tehdy na vrcholu a můj saxofon svítil snad až k paláci Smiřických. Někde poblíž končil snobskej večírek a Kamile s kamarádkou se ještě nechtělo domů. A tak zašly tam, odkud je horních deset tisíc odválo a kam kdysi chodívala ještě jako holka z podnájmu: do věčný, nádherně ošuntělý a pro mě navždy božský Malostranský besedy, kam bych se chtěl vrátit a jednou bejt pod jejím pódiem pohřbenej.

Beseda, to byly krásný noci v triku s bejkem, frontičky u záchodů, šatna s výtahem, kterej pořád svítil, ale nikdy nikam nejel, piva v lednici pro muzikanty, zákoutí se soškou před vchodem, kde se mi cestou ven občas podařilo uchvátit první polibek, v dobrým lihu a rozmaru naloženej Robert Radosta, kostkovaný ubrusy a hlavně ta muzika s bicíma a pěkně nahlas, ten rytmus radosti a smutku, kterej mám pořád v hlavě a kterýho se snad už nikdy nedočkám. Beseda, to byl život, to byl svátek jednou nebo dvakrát za měsíc, kdy jsem od samýho rána nemyslel na nic jinýho než na okamžik, kdy zaparkuju někde napůl v zákazu stání, vydrápu se s nástrojema do prvního patra, všechno postavím a zahřeju a pak už budu stát u baru a vítat všechny ty milý tváře, který sem patřej, anebo i ty nový: krásný holky, který se přišly bavit a nemaj přitom v očích tu zoufalou touhu urvat nějakýho pracháče ještě dnes večer. Tak to byla Beseda, kus mýho života, kterej odplaval, a kdykoli jedu kolem nebo si na ni vzpomenu, svírá se mi srdce. Snad i Pražskej hrad je tu proto, aby shůry dohlížel na bezpečí Besedy a aby se jeho věže občas naklonily, cože je to tam dole zase za rachot.

A v týhle Besedě, mým věčným svatostánku, jsme se před pár lety seznámili. Když naše kapela spustila, bylo to, jako by se pódium pomilovalo s parketem. A nemuselo k tomu pak ve skutečnosti ani dojít, stačilo se jen dívat na ty holky dole a saxofon se vařil a kroutil jako kobra. Možná jsem ani nehrál já, ale jejich oči a ňadra, ruce a kolínka, který hladily můj nástroj - a on zpíval sám jako fontána o pár set metrů vejš...

Bylo tenkrát plno a Kamila s kamarádkou stály hned u dveří po mý levici. A samozřejmě jsem si jich hned všimnul, hlavně proto, že byly nový. Kamarádka se někam vypařila (tehdy mi ještě přálo štěstí) a mezi Kamilou a mnou se vytvořil sice nepevnej, ale o to teplejší most. Nemůžu říct, že bych hrál jen pro ni, to ne, ale tentokrát byla ona ten very special guest. A tak, když jsme dohráli, jsem věnoval uložení svejch miláčků do postýlek menší péči, než obvykle, protože jsem si ji nechtěl nechat utýct. Neznal jsem ji a často se stávalo, že holky zmizely, aby stihly poslední tramvaj nebo metro. Vyšel jsem ze šatny a tvářil se velice nenápadně. A byla tam! Seděla v koutě sama, protože donchuán na plnej úvazek, ortoped Morávek, kterej voněl pitralonem a každej koncert uháněl děvčata tak vehementně, že některý chudinky příště radši ani nepřišly, byl odmrštěnej a lízal si tequilu a rány na baru.

Opřel jsem se zády o bar a v tu chvíli mi patřil svět. Před pár minutama skončil koncert a endorfiny byly ještě v červenejch. Kolem samý hezký těla a v rohu přede mnou další kořist lovce v lese zév. Jakoby nic jsem se rozhlížel a pak pohlídnul na panenku v koutě. Zareagovala hned a usmáli jsme se na sebe. Za chviličku se naše oči setkaly znovu a já šel rovnou za penisem.

Seznámili jsme se, pila vodku s džusem a byla moc milá. Řekla mi jen svý křestní jméno a já samozřejmě netušil, kdo je. Myslel jsem si, že tahle plnoštíhlá kočka, kterou jsem nikdy předtím neviděl, si vyšla jen tak s kamarádkou na kafe a pak na koncertík. Je fakt, že její oblečení svědčilo o dobře situovaným sponzorovi, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se o pár hodin dřív prsila na nějakým trapným rautu.

A byla opravdu fajn. Dalo se s ní povídat, ale po chvíli řekla, že už musí, že na ni čeká manžel. To byla ještě větší výzva! Vždycky jsem radši nasazoval parohy než kondom. Nabíd jsem jí doprovod a ve víru slůvek o tom, jak hezkej večer to i díky ní byl, jsem požádal o číslo.

„Ty seš takovej Evžen lovec žen, tobě bych ten telefon neměla dávat,“ bránila se.

„Ale já bych tě chtěl ještě někdy vidět,“ šeptal jsem svým nejhlubším hlasem do ouška zdobenýho briliantem.

„Můžeme se vidět, ale číslo ti nedám. Tak mi dej svoje a já se ti ozvu, jo?“

Tuhle větu jsem slyšel už tolikrát a s tak nevalnou prognózou, že jsem asi nedokázal zakrejt zklamání, protože řekla:

„Netvař se tak kysele, saxofonisto, to ti nesluší. Na pódiu ti to seklo líp. Když říkám, že se ti ozvu, tak se ozvu.“

Co naplat, Amorek před vchodem tentokrát nezhodnotí, jak Kamila líbá, a možná to nezhodnotí nikdy.

A přesto náš vztah, jestli to tak vůbec můžu nazvat, přetrval všechny besední kočičky, který mi svý tajný šperky ochotně navlíkly.

Asi za dva tejdny se najednou na displeji objevilo neznámý číslo. A z druhý strany se ozvalo:

„Ahoj, tady Kamila, tvoje nejlepší kamarádka!“

Měl jsem hroznou radost.

„Ahoj, Kamilko, už jsem si ani nemyslel, že...“

„Já vím, ale říkala jsem ti, že se ozvu, tak volám. Půjdeme někam?“

Trubec ve mně okamžitě nastartoval:

„Jasně, tak dneska večer?“

Měl jsem sice domluvenou nějakou pracovní schůzku, ale pro teplý slovo a tělo udělám cokoli.

„No... Dneska ne a zrovna mám ještě tak do pozejtří jahodový dny...“

Nemoh jsem uvěřit vlastním uším. Že by to bylo tak snadný? A místo abych mlčel, začal jsem hloupě kecat:

„To nevadí, můžeme se přece jen tak vidět, ne?“

„To je jasný, že se jen tak uvidíme, snad si nemyslíš, že jde o něco jinýho?! Akorát že když to dostanu, tak mi není nejlíp, takže to nechme na čtvrtek, jo?“

To byla sprcha. Že jsem nedržel hubu!

„Tak jo, Kamomilko, ve čtvrtek.“

Smluvili jsme si rande, ale už to nebylo ono. Cejtil jsem, že je pěkně vychytralá a že nade mnou začíná mít vrch. Ty jahodový dny jsem jí sežral i s křidýlkama!

Záhy jsem poznal, že Kamilino pH neochutnám. Nekoukaly ze mě totiž žádný výhody ani zářivá perspektiva a Kamila věděla, že nesmí riskovat. Tehdy jsem ještě netušil, kdo je její manžel, a ani mě to nezajímalo. Kamila byla krásná a vyzývavá, ovšem dotknout jsem se jí nesměl. Přesto naše schůzky pokračovaly a vyvinulo se mezi náma něco jako tajný spojenectví – já jsem jí možná připomínal raný mládí, kdy byla sice bez peněz, ale měla určitě aspoň nějaký normální kamarády. A ona pro mě byla dráždivý tajemství a nenaplněná touha.

Navíc měla překvapivý hobby – jakmile jsme se poznali trochu blíž, začala projevovat prvotřídní, prvoplánovou zbožnost. Po svatbě, když přestala pracovat, dokonce vystudovala jakousi teologickou fakultu a svou bigotní víru spojovala velmi zajímavým způsobem s další úchylkou – těžkým stádiem feminismu. Ačkoli za všechno vděčí svýmu muži, chlapi jsou pro ni jen prostředkem, jak si užít, a není pro ni většího požitku, než dokázat jim svou převahu. A všichni jí sedáme na lep jednak kvůli vlivnýmu manželovi, jednak kvůli holčičí tváři a oblýmu tělu plnýmu křivek a újezdů, který přímo volaj po vyplenění. Nevím, jestli si se všema jen hraje, nebo jestli přece jen už někoho pustila až do sebe, i když nějakej šťastlivec to snad bejt musel, protože Valach je hrozná příšera. Někdy mě ale napadá, že tahle Svatá polopanna se miliskuje jen se ženama, protože chlapi jsou pro ni méněcenná rasa.

Ale zpět ke zbožnosti: naše farizejka hulí jednu za druhou, pije jako duha a schází se s pány, ovšem její věty jsou prošpikovaný moralitama. Nezastaví se dokonce ani před samotnou Knihou knih:

„Víš, jak já týhle knížce říkám? Bible Gum!“

Udiveně jsem se na ni zadíval.

„No jasně, vždyť to psali chlapi! Ale říkám ti jednu věc: Bůh i Ježíš jsou ve skutečnosti ženy! Snad si nemyslíš, že by chlapi dokázali něco vytvořit? Akorát ženský byly potom tak blbý, že si nechaly poroučet, a chlapi si uplácali tuhle báchorku, aby si mohli něco dokazovat.“

„Ale...“

„Jaký ale, je to jasný: chlapovi stačí, když si myslí, že je po jeho, ale ženě stačí, jen když je opravdu po jejím! A proto jsou chlapi vždycky pod náma! Ty tady taky sedíš, nohu přes nohu, a místo do očí mi koukáš do výstřihu!“

Moje oči přestaly na chvíli plavat v úžlabině mezi jejíma pětkama. Měla pravdu. Nemoh jsem z nich spustit oči! A jak kázala o víře a nadřazenosti žen, připadalo mi, že je vzrušená a že se jí začíná nebezpečně napínat tričko. A její ňadra se proměnila v kupole chrámu Panny Marie a Karla Velikého na Karlově, i se zvoničkou stojících bradavek...

„Povídám, že místo abys vnímal, co ti říkám, mi jenom čumíš na kozy!!!“

Několik hostů, kteří po nás pokukovali už dřív, se otočilo.

„No jo, Kamomilko, ale když já...“ A v tu chvíli jsem to už nevydržel a dvěma prsty pravý ruky pomalu pohladil její levou zvoničku.

Kamila na okamžik ztuhnula. Dokonce se mi zdálo, že přivřela oči a slabě zavrněla, ale to byla asi jen moje ztopořená fantazie. Po pár vteřinách, který mi připadaly jako věčnost, řekla tiše:

„Jestli chceš...“

Naklonil jsem se k ní, pootevřel rty a hospůdka se se mnou začala houpat.

„...vezmu tě do našeho Sboru a uvidíš.“

Strnul jsem na půli cesty k jejím plnejm růžovejm rtům, odkud vycházely všechny ty pitomosti a který by měly jen mlčet a sloužit lásce.

„Do Sboru?“

„Ano, do Sboru Svatých panen! Vstup mužům je povolen jen tehdy, když se za ně nějaká sestra osobně zaručí. Ale nesmíš tam vyvádět takový věci jako před chvílí. No, snad se udržíš, protože kromě mě tam není žádná hezká ženská,“ promluvila z ní na chvíli holčičí marnivost, mnohem milejší, než svatý zápal.

Beze slova jsem přikejvnul. Měl jsem najednou jistotu, že na jejím božským těle nikdy ležet nebudu. A tak jsem si říkal, že se aspoň něco dozvím o víře. A hlavně budu moct bejt zase s ní. Ovšem pozor: hlavně se nezamilovat, protože pak bych trpěl ještě víc, než když jdu kolem ní, ona sedí předkloněná a já vidím její zaříznutý tanga.

Za chvilku jsme se rozloučili a o Sboru už nepadlo ani slovo. Sliby žen jsou lehký jako motýlí křídla, a tak se uvidí.

Druhej den přiletěla textovka:

PRISTI TYDEN VE STREDU SBOR. PRIJDES? TVOJE NEJLEPSI KAMARADKA KAMILA.

Co naplat, budeme se spolu aspoň modlit, když už se nemůžeme milovat. Třeba mě ve svatým vytržení znásilní přímo před oltářem!

Ve smluvenej den jsem nervózně postával před nenápadným domem ve vilový části Strašnic. Kamila měla jako obvykle zpoždění a ostatní sestry už proudily dovnitř. Žádná z nich mi nevěnovala ani letmej pohled. Kamila ohledně jejich vzhledu opravdu nelhala, nebylo tedy čeho litovat. Dokonce mě napadlo, že kdyby tam byla ještě aspoň jedna kočka, Kamilina víra by výrazně ochladla. Takhle ukojila svou potřebu víry i ješitnosti naráz.

Vtom jsem uviděl přijíždět její nový BMW (i tím se lišila od sester, který většinou stejně jako já připlavaly sockou) a za chvíli už běžela ke mně, celá zrůžovělá. Pusu na tvář (ani na rty mě nepustíš, mrcho!) a už mě táhne do doupěte.

„Hlavně nic nedělej a neříkej a ve všem napodobuj ostatní nebo bude průser!“

Byla krásně pitomá, a přitom svým způsobem velmi chytrá. Kdybych ji byl dostal, byť na jedno jediný číslo anebo jenom na jedny jediný jazyky, asi bych teď nelez do cizího baráku za několika desítkama pošahanejch panen, který za chvíli dosáhnou skupinovýho orgasmu opakováním Otčenáše (teda vlastně Matkynaší).

Najednou jsem stál v poslední řadě, po mý levici Kamila a po pravici nějaká ve všech směrech suchá paní. Místnost zabírala skoro celej vnitřek domu a byla honosně, byť poněkud nevkusně zařízena. Všude spousta obrázků, ubrusů, deček a závěsů. Neušlo mi, že na obrazech jsou samý světice, žádnej světec, protože ty si akorát vymysleli trubci. Ve světě podle Kamily a spol. byla žena nejen Bůh a Ježíš, ale i všechny kladný a důležitý postavy v Bibli. Pouze hříšníci a blbci byli muži.

Ozval se zvon a zleva vstoupila do sálu kněžka, žena neurčitýho věku s opravdu obrovskými prsy i vším ostatním. Pánovitě se rozhlédla po kongregaci, trochu pokřivila obličej, když uviděla mě, a pak se hlučně ubírala ke kazatelně, kterou jsem vzhledem k jejím rozměrům okamžitě překřtil na kozatelnu.

„Ve jménu Matky i Dcery i Duchny Svaté amen!“

„Amen!“ odpověděly ženy.

Udělalo se mi nevolno. V tý době jsem sice ještě nevěděl, že stejně pitomě se za pár let budu zdravit i já, pouze „amen“ nahradí „ahoj“, ale i tak to na mě bylo moc. Poprvý v životě jsem pocítil prudkou sympatii ke katolický církvi s hodným stařečkem na obláčku i před oltářem, kterej k nám promlouvá vlídným, třaslavým hlasem. Kněžka burácela, ale její slova ke mně pronikala jako ve snách:

„...každý muž je pohan, který chce znesvětit Jeruzalém mezi našima nohama... Herodes byl také muž, ale měl výjimečně pravdu. Ano, všichni by měli být hned po narození obětováni ku větší slávě Matky i Dcery Boží... Trubec se nechává krmit od včel, ale nikdy je nepřežije. U lidí je tomu bohužel často naopak...“

Náhle asi řekla nějakej pokyn nebo dala znamení, protože paní vedle mě mi podala ruku a to samý učinily všechny ostatní ženy mezi sebou. Vyhrknul jsem:

„Dobrý den, já se jmenuju...“

Než jsem stačil domluvit, žena se na mě nenávistně podívala a vykřikla:

„Ďáble!“

Vyděšeně jsem se přikrčil a pustil její suchou ruku. Všechny ženy na mě zíraly tak, jako bych právě zprznil jejich dcery. V náhlým pudu sebezáchovy jsem se prosmýknul uličkou, vyběh na ulici a zastavil se až na Strašnický.

(z kapitoly V noci sám)

A dneska vystupujeme v Praze. Patrik se bohužel nedá odvrátit od záměru spatřit otčímka ztrapňujícího se v nedůstojným prostředí nákupního velechrámu. Původně měl v úmyslu vzít s sebou taky celou třídu, ale podařilo se mi ho ukecat, aby to nedělal. Děsil jsem se představy, že bych někdy musel vstoupit do jeho školy a poznali by mě tam i v civilu.

Továrna na štěstí je jako vždy vrchovatě zaplněna (kdyby jen takový návštěvy chodily na bigbít!) a já ve svým strakatým kostýmku dobejvám nikoli rodný, ovšem bez diskusí domovský město. Takže i na tenhle případ se vztahuje Ježíšův axiom, kterej jsem si lehce upravil do verze „Doma nikdo neoslní poprockem“.

Náš cherubínek sem ovšem zapadá skvěle. Jeho bujná hříva svítí davem a pohybuje se tak snadno, jako by byl pro tohle prostředí zrozen. Navíc má po boku velmi, ale velmi pěknou přítelkyni, která je o dva roky starší (takže jestli to na ně v návalu závisti prásknu, sedět půjde ona). Přítelkyně se na mě dívá se špatně skrejvaným despektem, zato po Patrikovi klouže jak máslo po horký bramboře.

Za normálních okolností bych je ignoroval, ale teď jsem přece jenom rád, že mám aspoň trochu spřízněný duše. Na slečnu ovšem moje vtipkování neudělá pražádnej dojem a loučí se otráveným „ahoj“. Tohle „ahoj“ není spikleneckej signál „chci, abychom k sobě měli blízko“ a není to ani přeřeknutí předčasně vyspělýho dítěte. Je to jen nepokrytej nedostatek respektu k pánovi se směšným účesem a kostýmkem, kterej ani nemá na pořádnou náušnici a kterej si s sebou přitáhnul támhletu velikánskou černou krabici. Úplně ji slyším, jak říká svýmu miláčkovi:

„Ten tvůj nevlastní fotr, to je teda úchyl!“

„Ale copak to tady máme za holátka?“ zavrní zničehonic Trousil, kterej se na obhlídce terénem propracoval až k nám právě v okamžiku, kdy jsem se rozloučil.

Představím mu adolescenty a Trousil si s pochopitelným zájmem prohlíží hlavně Patrika.

„To ses ani nepochlubil, že máš doma takovýho chlapáka. Tak ses přišel podívat na tatínka, chlapče, nebo na ty zvířátka?“

Patrik zamumlá něco neurčitýho a sklopí dlouhý řasy. Trousil mi povídá:

„To sis ale musel pospíšit!“

„Já ani tak ne, spíš manželka, on je nevlastní.“

„Vlastní nevlastní, je to dost dobrej boreček. Tak ahoj mládeži, já už musím. A ty se připrav, za chvíli jdeš na scénu.“

Patrik a jeho nymfička se po sobě napůl rozpačitě, napůl pobaveně dívají. Jsem docela rád, že už musím odejít. Aspoň jim dám možnost důkladně probrat polotatínka a jeho kamaráda teploucha.

A já jim ukážu, kdo jsem! Žádnej vyhoněnej negramot z těch jejich dopoledních pořadů, ale pořád ještě zachovalej samorost z poctivý starý doby, kterej se plete těm mladejm bourákům pod nohama, ale zadupat ho nemůžou a neuměj! A takovej budu pořád, před očima se mi budou míhat ty jejich zimní králové, ale mě se nezbavěj!

A jdu do toho jako o život, o kterej mi koneckonců jde. Hladím černý i bílý a zpívám o tajnejch řekách, o posledním rande na konci tisíciletí, o divokejch ostružinách, který rozkvétaj na těle pyšný krásky, o tom, že i tahle doba zvednutejch límců jednou skončí, o poutníkovi po hvězdách, kterýmu přistříhli křídla... A pak přecházím do recitativu: tesám do davu svou modlitbu k Měsíci, kterýho prosím, aby mi vrátil mládí, klesám pod nedělním soumrakem nad Prahou, šeptám o únorový náladě u Mánesa...

„Děkujeme, to už stačí,“ interruptuje mě nelítostná asistentka produkce, na kterou moje zpověď neudělala sebemenší dojem.

Ani dav se nezdá být obrácen na lepší víru, o pitomečkách na pódiu nemluvě. Ovšem Trousil se tváří uznale:

„Tohle bylo fakt dobrý, musím říct, žes mě dostal! Bylo to vopravdový a natvrdo a tak to mám rád, protože...“

Najednou se odmlčí, protože pod pódiem zaměří Patrika tančícího na primitivní rytmus, kterej se valí z reproduktorů.

„...to tak má bejt,“ dokončí větu. „Příští středu s tím večírkem počítáš? Už jsem ti to zařídil.“

„Děkuju, jasně že přijdu,“ pravím v očekávání nejhoršího.

Naštěstí je to aspoň tečka za mojí neslavnou a špatně zaplacenou anabází.

Z nevlídnýho listopadovýho večera vstupuju jediným krokem do horkýho baru. Svalnatej hoch u vchodu se na mě podezíravě dívá, ale když se zmíním o Trousilovi, úslužně scvakne podpatky a pozve mě dál.

Při pohledu na vzácné hosty, zejména ty mužského a obojího pohlaví, mi na mysl přichází věta, kterou asi před čtyřiceti lety pronesli slavní sovětští básníci Jevtušenko a Rožděstvěnskij, byvše pozváni na podobný večírek: „U vas charóšije chudóžniky. Pačemu aní vsje peděrásty?“ Dnes tu sice (až na pár čestných výjimek) žádní umělci nejsou, ale sexuální orientace hostů (až na pár čestných výjimek) nedoznala s novým tisíciletím žádných změn. Holubí letka pražských rautů se slétla v nejsilnějším složení.

Je tu známý zpěvák, frontman skupiny Agáta Klystýr, který oslňuje svým duhovým přelivem, stejně jako jeho hudební kolega Ivan Hovno i s celou kapelou Nahovno. Nejlepší světový dvojník zvěčnělého Freddieho, slovenský bard Fero Ortuť, se lísá ke staříkovi neurčitého věku a povolání, kterému v branži neřekne nikdo jinak než Don Griotte. Vítězka posledního ročníku hudební soutěže, která ve finále vyhrála jen o prsa (což ale v jejím případě nebyl zase tak malý náskok) se čile má ke svému oblíbenému porotci, polozpěvákovi s pleší a dlouhými naondulovanými vlasy po stranách, který kvůli své olbřímí ješitnosti odmítá nosit brýle i čočky. A tak tento Pasák Superstád občas naráží do stěn a do lidí, podoben slepému kokršpanělovi.

Ovšem i dobře vidící občas přehlédnou dvojičku složenou z komika–pygmeje a jeho stejně maličkého syna, který je ztělesněním hesla „Jablko nepadlo daleko od bonsaje“. Naopak obřím vzrůstem se vyznačuje zamračený sochař Škarda, mistr světa ve tvorbě soch se třemi tělesnými otvory. V proporcích si s ním nezadá ani bývalý hokejový brankář, kterého zvou do všech zábavných pořadů, protože jediná souvislá věta, kterou dá dohromady, zní: „Hledám holku s prsama tak akorát do lapačky.“ S tímto číslem se úspěšně živí už několik let a dotáhl to i na dnešní večírek. Od baru na všechny povýšeně shlížejí členky úspěšné kapely Děvki a úsměv jim ztuhne pouze v okamžiku, kdy jeden moravský manažer představí svůj nový projekt – formaci Špica Girls.

Vysloužilá pornoherka Paula Wide zase na potkání vypráví obsah své připravované knihy Před kamerou za kamerou všechno musí stát. Přišla se svým novým přítelem pornohercem, jedním z těch vyřazených zoufalců, se kterými jsem objížděl štace. Prohlásil se totiž za spisovatele a nabídl se, že jí jako známý mistr péra s knížkou pomůže. Není to žádný zelenáč a jeho filmografie čítá takové přelomové kusy, jako Tenkrát na záchodě, Porný den, Láblyrint světa a ráj mrdce, Jebany, Týden v tichém kondomě anebo výpravný velkofilm o impotentním monarchovi Už měkkoně vyvádějí.

Není to ovšem jediný člověk se spisovatelskými ambicemi. Nedaleko rozeznávám strašlivého a médii bůhvíproč milovaného autora sci-fi, jehož jediné dvě knihy Nasrael, anděl hněvu a Byl tu Asral může číst pouze blbec či sebemrskač. Letos ovšem získal prestižní Půllitrovu cenu a nedávno začal pracovat na thrilleru z potravinářského prostředí Zločin a tresť. Vedle něj se potácí jako vždy opilý výtvarný umělec Choroš, proslulý tím, že se jednou během vernisáže poblil na plátno, a když se dostal z deliria, prohlásil to za umělecké dílo. Nyní je apoštolem nového hnutí zvaného flašismus.

Známý psychiatr většiny hvězd, pro svou zálibu vymačkávat si uhry, když se na něj někdo dívá, zvaný Dr. Jebáček, se zaujatě baví s moderátorkou Datlovou, které kdysi jedna celebrita přestříhla v přímém přenosu pupeční šňůru a ona z toho žije dodnes.

Celý ten rej lidí z masa a silikonu neustále fotí a zpovídají desítky paparazziů a mamarazziů, přičemž největší zastoupení má mediální partner akce, Rádio Žumpuls.

A nakonec jsem tu já, smutný rytíř bez bázně a samohany.

A vedle mě Nepostradatelmus českého showbizu, pimpresario Trousil:

„Tvoje péro, kamaráde, tak jsi přišel! Bezva společnost, co?“

Vydám jakýsi zvuk, který si lze při trošce dobré vůle vyložit jako souhlas.

„Provedu tě trochu po společnosti, co říkáš?“

To je strašlivá představa, a tak uvítám spásnou myšlenku

„Seš moc hodnej, ale právě to na mě nějak přišlo, musím na záchod...“

Trousil se na mě se zájmem dívá a musí mu bejt jasný, že kecám.

„Když musíš, tak musíš...“

V předsíni WC narazím do prastarý Čechoameričanky s tváří jako krokodýlí kabelka. Drží v ruce líčení a vyštěkne na mě:

„No mirrors!“

Pak se trochu uklidní, zřejmě jí dojde, že za to nemůžu, a povídá s výrazným akcentem:

„To nevadí, já jsem stejně krásná hlavně uvnitř...“

Zavírám se na oné místnosti a tiše trpím při myšlence na návrat mezi všechny ty navoněné, depilované a degenerované tvory, kteří přes den bydlí na obálkách časopisů a večer před kamerou nebo na hostinách podobných této. Je ale třeba jít ven, protože na dveře někdo buší. Je to zamračený policejní důstojník přezdívaný Rada Zvracátko a tomu je lepší se vyhnout. S omluvnou grimasou tedy opouštím oázu klidu a padám do víru večírku.

Jediný, co můžu udělat, je postavit se k baru, tvářit se nenuceně a ládovat do sebe jednu plzeň za druhou. Dneska mě domů povezou želvy, to je jasná věc, teda pokud mě do svýho doupěte nezavleče Trousil a jeho buzikanti.

A tak piju nejhořčí a současně nejsladší ze všech nápojů světa a medituju nad pomíjivostí tohohle mumraje, kterej stejně spěje jenom k další pitomý předváděčce kdesi v Pakulu. Jestlipak maj v nebi taky takovýhle večírky? Jestli jo, je mi líto Ježíše, kterej je jako výkonnej ředitel na nebesích určitě musí všechny obrážet.

Ale najednou je mi mnohem líp! Ostrý tváře chrtích modelek se zaoblujou, propadlý dásně veteránů zábavy kulatěj, mečivý hlásky hvězdiček jsou příjemnější a já se propadám do sladký melancholie. Jediný, co potřebuju, je pravidelnej přísun tekutin a naděje...

...kterou mi Trousil znenadání dává, když se ke mně přivine a šeptá:

„Ale copak, chlapečku, co že jsi tady tak sám? Pojď mezi nás! A ještě ti řeknu sladký tajemství: zítra navečer bych se zastavil, abysme se dohodli. Budete doma? Rád poznám i tvou půvabnou gazelku!“

„Petře! Opravdu? To je paráda, já věděl, že to všechno nebylo nadarmo!“ blábolím přiopile.

„Nic není nadarmo, ty blázínku...“

Něčí ruka mi šmátrá po zadku...

„Tak už pojď mezi nás, kamaráde, proč bys tady takhle topořil sám...“

„Jo, Péťo, a moc děkuju!“

„Ježíši už nech toho děkování, nebo se ještě budu červenat!“

Za okamžik už sedím u velkýho stolu, kde zamlženým zrakem spatřuju nejen Trousilovy nohsledy, ale i nějaký důležitě se tvářící pány a dámy.

Trousil mě ledabyle představuje a ještě nejsem tak opilej, abych neviděl, že můj příchod na ně velkej dojem nedělá. Maně si vzpomínám na památnej večer s Vlčákem a kamarády táborovejch ohňů. A v duchu se těm hochům omlouvám: jejich společnost byla proti tý dnešní ještě dost snesitelná. Jedinej plusovej bod je nanejvejš rychlá a ochotná obsluha. A šplechty spolustolovníků ke mně zalétají z čím dál větší dálky.

„A tahleta moje kolegyně z muzikálu,“ piští již zmíněná vítězka pěvecké soutěže, „ta má všechno růžový! Představte si: růžový mašle do vlasů, růžový trička, růžový ponožky, kalhotky i...“

„...stydký pysky!“ vmísím se pohotově do konverzace a zběsile se rozchechtám svý vlastní smeči.

Ale jsem sám, ostatní na mě vyvaleně a pohoršeně zíraj a občas se zamračej i na Trousila, kterej mezi ně přivlek takovou havěť.

Ale mně je to jedno, vážené večírkové rybky, já už vás nepotřebuju a nemusíte se bát, že bych mezi vás ještě někdy připlaval. Jednou za život je toho až až! Teď si zavolám želvy a vy si tady namlouvejte, že jste při tom. Adios!

Ráno není z nejpříjemnějších, ale večer to jistě bohatě vynahradí. Rychle něco vyřídit v Praze a hajdy zase domů, protože Trousilův jeep už určitě stoupá na Cukrák!

„Ahoj, Péťo, vítám tě u nás doma!“

„Ahoj, máš opravdu pěknej bejvák, leckterá hvězda by ti mohla závidět. A nejen ten bejvák, i tvou roztomilou milostivou paní,“ klaní se a předává krásnou kytici. „A kde je Patrik?“

Jako většina homokládníků je i on navýsost přátelskej, hlavně vůči ženám, u kterejch ho netrápěj žádný temný pohnutky, a vůči dětem, o který se nikdy nebude starat. Ale já to stejně oceňuju. Když někdo projeví zájem o rodinu, zabrnká na jednu ze strun mýho lepšího já.

„Jel k otci a vrátí se až v neděli večer.“

„To nevadí, uvidíme se příště.“

„Jasně, Péťo, u nás jsi vždycky vítán.“

Vedu ho do obejváku. Trousil uznale pokyvuje a za chvíli už sedíme u kávy. Je nám příjemně, Trousil tlachá a já vůbec nejsem netrpělivej. Ženy, ke kterejm z jistýho pohledu víceméně patří, se prostě potřebujou vymluvit. A pořád je milej a pozornej, tu zdvihne spadlej ubrousek, tu pochválí obrazy na zdech, zkrátka pohoda a není kam spěchat, k meritu věci se dostaneme za chvilku. A mě už vůbec nebolí hlava, cejtím se moc a moc fajn, krásnou a chápající manželku po jedný ruce a trochu nabubřelýho, ale hlavně všemocnýho kamaráda po druhý...

„Tak a teď bysme si měli popovídat o tom, kvůli čemu jsem vlastně přijel.“

Už je to tady!

„Jasně, Péťo, asi půjdeme ke mně nahoru do pracovny, kafčo a něco dobrýho si můžeme vzít s sebou.“

„Ale já bych klidně zůstal tady. Potřebuju mluvit hlavně s tvou půvabnou paní.“

„Jasně, proč ne, já před ní nemám žádný tajnosti, viď, lásko? Jen ať ví, co nás čeká, myslím, že i jí se to bude líbit.“

„To bych řek,“ sebejistě se usměje a mrkne na Petru. „Takže milostivá paní: kolikpak je mu vlastně let?“

„V březnu mu bude třicet tři.“

„Třicet tři?“ zasměje se Trousil. „To teda vypadá dost mladě.“

„Bejvávalo, i když dělám, co se dá,“ pochválím se a zatáhnu bříško.

„Já bych řek, že mu může bejt tak maximálně šestnáct sedmnáct,“ nepřestává Trousil lichotit.

„Hele, Péťo, to od tebe není moc hezký, dělat si srandu z mejch předčasnejch šedin,“ pokračuju v rozmarným duchu.

„Jaký šediny? Já jsem si žádnejch nevšimnul.“

„Tak se pořádně podívej,“ natočím se k němu bokem. „Ale snad to nebude vadit, myslím, že určitý části dámskýho publika by se to mohlo i líbit. A barvit se rozhodně nehodlám.“

„To taky nemusíš. Koukám, že je tady nějaký nedorozuměníčko. Já totiž mluvím o tvým nepřítomným synátorovi.“

„Co... O Patrikovi?“

„No jasně, o tom borečkovi, kterýhos mi minulej tejden představil v Praze. Je to opravdu moc pěknej kluk a navíc se umí zatraceně dobře vrtět.“

„No a co je s ním?“ začínaj mě obestírat mrákoty.

„Přijel jsem za váma, hlavně teda za milostivou, která je, pokud se nepletu, jeho zákonnou zástupkyní, abych se domluvil, co s ním uděláme.“

„S ním???“

„No jasně! Já se setkávám se spoustou mlaďasů, ale tenhle má opravdu něco do sebe, bylo by škoda toho nevyužít... Takže, mladá paní, pustíme se do toho... Ale samozřejmě u toho můžeš bejt taky, koneckonců jsi skoro jeho táta... Co je s tebou?... Tys to včera s tím bumbáním přehnal, viď?“

Útržky vět ke mně zase pronikaj z větší a větší dálky, vidím sám sebe, jak jdu přes halu ke dveřím, naposledy se ohlídnu a vidím dobře naloženýho Trousila, a co hůř, pyšnou a snad i pobavenou Petru... Peněženku dávám do zadní kapsy... Přes kouřovou clonu vidím klíče ve dveřích, beru je s sebou... A vkročím do noci, temný, studený a zlý jako matka všech bosorek...

Ty frajírku, kterej máš v koupelně tisíc a jeden gel na vlasy, ale co máš pod těma vlasama, tě vůbec nezajímá... Ty hošíku se širokejma ramenama a úzkým rozhledem, kterej nikdy neprožiješ to, co já, protože nikdy nepochopíš, jaký je dobrodružství vzít si knížku psanou starým jazykem a ponořit se do osudů soch na Karlově most, a kterej ani neumíš koupit mámě dárek k svátku... Dám si jedno... To já jsem tě dal na fotbal, to já jsem ti vyprávěl a ukazoval každej hrad a zámek a byl jsem shovívavej, když jsi říkal něco o nudnejch starejch barákách... To já jsem si vzal tvoji mámu, abys měl doma pořádnýho tátu... To já jsem věřil, že budeš aspoň trochu jako já, ranař, ale hlavně snílek... Ale ty sis vybral tu nejsnadnější ze všech cest, protože jen blbec jako já se drápe křížovou cestou, aby pak spadnul ještě hloub, že jo?... A jak ses mi odměnil, Trousilovo borečku...? Jo, dejte to sem... Teď budeš kravit na obrazovce a já budu zaživa umírat ve svý báječný pracovně, o který svět nic neví a ze který by snad pospíchal i Faust...

A co ty, jedna ze dvou nejhezčích holek z toho tvýho pohraničního doupěte, kam by ses tak ráda vrátila, protože žít se mnou je mnohem horší, než nechat se vodit za nos od ženáčů, který ti za tvoje tělo slíběj klidně i ten snubák? Já, šťastná matko právě zrozené hvězdy, jsem ti nic nesliboval a místo toho jsem ti ten snubák rovnou navlík. A jak ses u toho tehdy krásně tvářila a jak ti to u toho navlíkání slušelo... I když tehdy tě spíš než navlíkání zajímalo svlíkání tvýho dneska tak trapnýho a nesnesitelnýho manžela, kterej, místo aby byl jako všichni ostatní, pláče sám nad sebou... Jo, jasně... Kam zmizela ta tvoje touha, když jsi poprvý přijela do Prahy a málem ses udělala už ve výtahu...? Tos asi kvůli tomu mi nestihla říct, že za pět let budeš každej večer tak strašně utahaná, viď...? Mimochodem, ten náš první víkend jsem měl bejt někde pracovně v cizině, pamatuješ? A pamatuješ taky, jak se ti tahle lest líbila a jak ses spokojeně tvářila, když jsem ti prozradil, že moje tehdejší přítelkyně mi to zbaštila i s navijákem? To tě nenapadlo, že náš vztah a pak i manželství stojej na pilíři, na kterým se skví nápis NEVĚRA...? A teď ti vadí, když mi přijde esemeska, když se někde stavím, když o nějaký holce něco pozitivního řeknu nebo se za ní nedejbože otočím, jako jsem se tehdy před koncertem otočil za tvojí holou, ale nádhernou prdelí? Uznávám, že jsem nebyl vždycky věrnej, ale kdo je bez viny, ať hodí kondomem! Proč jsi nebyla tak zásadová tehdy a neřekla mi, že jsem hajzl, jako mi to říkáš dneska...? Jo, dejte to sem, nemusíte se ptát... A proč jsi tehdy tak obdivovala moje ságo, ty horký světla za mnou i sóla na kolenou, když teď nechápeš, že můj život nemá bez muziky cenu?

A co vy všichni, vy umělcové, co jste zahodili fotky, na kterejch si třesete pazourou s Gustávem, a místo nich pověsili dojemný momentky s jedním či druhým Vaškem? Vy spisovatelé, vy Vieweghové et altera, který si místo poezie čtete marketingový průzkumy a pak píšete vodou a chcánkama, ačkoli opravdovej spisovatel píše spermatem a krví? A navíc děláte jednu obrovskou chybu: kecáte, místo abyste naslouchali...? Vy popoví blbískové, kterejm z kapes vypadávaj psaníčka a který všichni ti Trousilové recyklujou dvakrát za sezónu...? No to byla doba, jste nějakej pomalej... Vy vyšeptalí a přezrálí rokfórové, teda pardon, rockerové, kterejm desetkrát za písničku vypadne vlas a paměť a který si berete sotva vyštudovaný sestřičky, aby vám měl kdo utřít zadek, až se odšouráte z pódia...? No ještě jedno... Vy zkaměnělý kokotlonauti, který jste před čtyřiceti lety vrávorali na osadě, náhodou se chytli zavěšený kytary, vona zahrála prasečí gé a vy z toho žijete až do smrti v požehnaným věku...?

Kterýho já se nedožiju, protože za pár měsíců skapu, aniž si toho kdo všimne...! A vy si mě taky nějak nevšímáte, to je doba... A co bude potom? Se mnou asi nic, že jo, žádná mana na nebesích, protože tam mě senilní vrátný se svatozáří nepustěj, v pekle by se aspoň něco dělo, ale ani na to asi nemám nárok, takže svoboda komínem! Rodičové zapláčou, tatínek smutně dopíše datum do svýho pečlivě vedenýho rodokmenu, ve kterým mě svévolně označkoval povoláním „ekonom“, a to se nezmění, prostě pro něj budu ekonom, i kdybych vyprodal Wembley... Petra určitě taky posmutní, možná jí to ubere pár kil a bude ještě větší kočka a pak se bude moct vrátit do svýho milovanýho rodnýho města a pokračovat tam, kde před pár lety přestala... A čas všechno zahojí, vždyť on přece chtěl bejt sám, já jsem se snažila mu pomoct a porozumět, ale on nechtěl, pořád se stavěl do pozice chudáčka, tak jak jsem měla vědět, že mu opravdu něco je... Ale ještě jedno... Patrik, abych mu nekřivdil, taky uroní slzu, ale ve společnosti Trousila a podobně moderních a vtipnejch lidí, který ho na chvilku vykoupou ve slávě a pak pokropěj studenou sprchou zapomnění, mu bude dobře... Tak další sem...

A svět? Ten se bude točit dál, poháněn stejnosměrným proudem blbosti... Třeba si vzpomene někdo z dávnejch spoluhráčů z dob, kdy jsme chodili spát do cizích bytů a snili o Roskilde... To je dost, rychle sem... Ale moc jich asi nebude, všichni už dávno vedou normální život a kytaru maj na půdě nebo prodanou... Kam se to ztratilo? Asi to všechno vyteklo výlevkou tý nejhnusnější putyky v Dolních Chabrech, kam jsme v pravěku chodívali jako spiklenci a smáli se místním... Jo, ještě jedno chci, to je v pohodě... Kamarádi, muzika, pódia, fotbálek, holky na kolejích a na zádech, pěší túry z Rock Café na pětsetpětku na Pavláku se ságem v ruce... To jedno ještě stihnu... A já si myslel, že svět je velikej sál a že uprostřed jeho pódia budu hrát, zpívat, svíjet se, svlíkat si tričko, mlátit sebou o zem a řvát rozkoší z elektrický muziky... Ale ten můj sál má zavíračku zatraceně brzo... Ale to jedno ještě stihnu, ne...? A hlavně ta zavíračka přichází dřív, než vůbec stačili rozsvítit pódium, než přišel nabručenej zvukař, než jsem si stačil dát na baru pusu s holkama, než jsem rozbalil svoje miláčky, svoje věrný, zlatý, horký a milovaný saxofonky... A hlavně dřív než jsem stihnul zahrát dlouhatánský sólo, který je jako několikanásobnej orgasmus, kdy si myslíš, že tahle vlna rozkoše je poslední a nejvyšší, ale vzápětí ji přebije ještě vyšší a divočejší a pak ještě a ještě a pořád dál a tvůj ostrov se chvěje... Tak takový sólo, takový sólo, o kterým se bude v hospodách navěky vyprávět, o kterým napíšou do novin i nepřátelé lidstva, který si holky budou přehrávat, až budou pod peřinou samy a na který si vzpomenou staříci na výstavě padesát let starejch fotek, tak takový sólo jsem nestihnul zahrát, i když jsem ho měl na jazyku! A vy jste to nevěděli, vy jste si všichni mysleli, že na vás vyplazuju jazyk, ale já vám ukazoval, že tam mám to sólo, to jediný a krásný sólo, po kterým se smí umřít...

Ale já umřu bez něj, protože jsem ho nestih a vlastně jsem ani nestih zatroubit tak, aby sebou na baru někdo trhnul a aby něčí holčička s pláčem vyběhla ze sálu, ani přejít ze šalmajovýho rejstříku do přefouknutýho jsem nestih, aby to při přechodu trošičku zaskřípalo a polechtalo uši, dokonce ani olíznout plátek jsem nestih, olíznout plátek tak, jak jsem to dělával v těch několika krásnejch letech... Vždycky, když to na mě mělo přijít, jsem se jakoby nic přišoural dopředu, ale ty, co nepřišly poprvý, už věděly, že za chvíli olíznu plátek tak, aby to každá viděla, pak vezmu vlhkou hubičku mezi palec a ukazovák pravý ruky, lehce ji přejedu směrem k sobě, přivřu oči, lehce zahejbu kolenama, jako když se kope rozhodující penalta, párkrát se rychle nadechnu nosem, zavřu oči a napálím to tam, napálím to proti všem pásům cudnosti, který jeden po druhým prasknou a spadnou ke krásnejm nohám holek pod pódiem... A vždycky jsem hrál, jako by to mělo bejt naposled, ale vždycky jsem si taky myslel, že to naposled není, že ještě bude tisíc krát tisíc krát tisíc příště a že tahle šňůra bude věčnější než příběh Boha a Jeho Syna. A jak jsem moh vědět, když jsem dohrál to svoje sólo v krásným a pořád ještě teplým listopadu před dvěma lety, když jsem jako vždycky nechal oči ještě na vteřinu zavřený a zpoza týhle opony slyšel řev a aplaus, kterej ještě zesílil, když jsem je konečně otevřel a po bolestný grimase vyčerpání (kterou jsem nikdy nemarkýroval, protože každý pořádný sólo končí malou smrtí) jsem se ztěžka a šťastně usmál na svět pod sebou, jak jsem moh jenom tušit, že tahle malá smrt je opravdu poslední a po ní přijdou už jen dva a kousek roku pomalýho čekání na její velkou ségru...? A tohle je taky poslední, že jo?

A najednou jsem na tý samý pohovce, na který mi Trousil před pár hodinama podepsal rozsudek smrti, protože to bylo za posledních pár měsíců už počtvrtý, kdy mě někdo hodil přes palubu, a to je dost výmluvný znamení, a kdybych se ještě udržel na nohou, možná bych mlátil hlavou do zdi, abych to trochu urychlil... Ale brzy se dočkám, jenom to teplý hovádko mi nesmí na oči, a ty, má drahá, pobavená a polichocená choti, taky ne... A Ty, Ty už sem nelez vůbec!

„A proč, co jsem ti udělal?“

„Co když za všechno můžeš Ty, co?!“

„Tvůj stav sice omlouvá takové myšlenky, ale sám jistě víš, že Já za nic nemohu.“

„No dobře, kámo, ale na druhou stranu jsi mi ani nepomoh. A co by Ti to bejvalo udělalo?“

„Už jsem ti říkal, že do běhu lidských životů zasahovat nesmím, i kdybych tisíckrát chtěl. A navíc přiznávám bez křižování, že jsem ani nechtěl.“

„Tak to je paráda, asi ses dobře bavil, když jsem se tady potácel od jednoho průseru k druhýmu a klesal pořád níž. To se na to z toho Vašeho nebíčka hezky kouká, co?“

„Ale vůbec ne, spíš jsem přemýšlel, co tě vede k tomu, abys dělal tak nešťastné kroky.“

„No jo, Kroky Františka Janečka byly určitě úspěšnější, než ty moje, Ty vševěde. Ale co jsem měl podle Tebe asi tak dělat?“

„To Já nevím, ono je vůbec hrozně těžké hodnotit něčí pohnutky. Sám dobře vím, jak lidé hodnotí Otcovy či Moje - a jsou často zcela mimo misál. Ale překvapil Mě výběr tvých kamarádů.“

„Jaký kamarády jako myslíš? Myslíš toho bejvalýho kamaráda na ministerstvu, pak toho šéfika z televize, kterej můj kamarád nikdy nebyl, a nakonec toho kreténa Trousila, kterej mě tak znemožnil a kterýho jsem opravdu pár dnů za kamaráda považoval?“

„Přesně tak, připadalo Mi, že to s tím modloslužebnictvím trochu přeháníš. A jako každé modloslužebnictví ani to tvoje tě ničím neodměnilo. Naopak, teď tu ležíš a topíš se v zoufalství a tom vašem blahoslaveném pivu, místo toho, abys šel svou správnou cestou.“

„A která cesta to má bejt? Už jsem vyzkoušel skoro všechny a pokaždý to skončí stejně...“

„Kdepak, vůbec jsi nevyzkoušel všechny, pořád se mermomocí hrneš na tu samou, která ti připadá pokaždé jiná, ale ony se jen střídají kulisy, ta cesta je pořád stejně špatná...“

Jeho kázání mě rozčiluje ještě víc!

„Tak co teda radíš, ó Nejvyšší?“

„Chápu tvé rozčilení, když se přepiji many nebeské, reaguji stejně podrážděně. Musím ale opakovat to, co jsem řekl před chvílí. Neumím se vcítit do tvé kůže, stejně jako žádný člověk, byť třeba sebehorlivější křesťan, se neumí vcítit do kůže toho, který umírá pro víru. Já vím, ty si myslíš, že umíráš pro víru, ale...“

„Ale co?“ skáču mu do řeči, protože mi zase začíná číst myšlenky a na to jsem alergickej i za střízliva. „Umírám pro víru, nebo ne? A umírám vůbec?“

„Na to ti nemůžu odpovědět, i to přece víš. Částečně svůj osud držíš ve svých rukou, částečně jej ovlivňují věci mimo tvůj dosah.“

„Tos mi teda řek novinu, přímo evangelium!“

Usměje se shovívavě a snad i trochu smutně, jako před pár měsíci, když jsme se viděli poprvé.

„Ale Já ti opravdu nemůžu říct žádnou novinu, ty víš přece všechno sám,“ říká, ale vůbec ne ironicky. „Jen se k tomu musíš propracovat. Řeknu ti jen jedno, ale i to určitě víš: musíš využít všechen čas, který ti v životě zbývá.“

„A kolik toho času je?“ zašeptám a zkroutím se v očekávání odpovědi.

Ale On se dívá stranou:

„Buď rád, že to nevíš.“

Tím jen potvrzuje mý nejčernější myšlenky. Najednou se mi začnou třást nejdřív kolena a pak ramena a ruce a z očí mi vytrysknou slzy.

Když to spatří, rychle dodává:

„Buďte rádi, ty i všichni ostatní smrtelníci, že to nevíte, ať už máte zemřít zítra nebo za sto let. A ještě jednou ti opakuji: odvrať se od těch, kteří chtějí dělat něco jiného než ty. Chceš dělat hudbu – máš to mít! Tak proč se přimykáš k těm, kteří hudbu dělat nechtějí a neumějí a opravdovými hudebníky pohrdají?“

„Máš pravdu,“ trochu se utiším a otřu si slzy. „Ale já jsem chtěl, aby mi k tý opravdový muzice pomohli.“

„Tomu rozumím, ale vidíš sám, kam ti pomohli doopravdy. Z toho by ses měl poučit a nevolat si takové lidi na pomoc. A hlavně...,“ odmlčí se významně, „si nevolej na pomoc Otce, zejména ne tak, jak jsem Ho volal Já. Už jsem ti to říkal, ale chci ti to ještě důrazně připomenout. Když to udělá křesťan, Otec mu nepomůže a nechá ho napospas jeho osudu, přičemž dotyčný si vyvolá placebo efekt a věří, že mu Otec skutečně pomohl. Ovšem když Ho volá někdo jako ty, kdo Ho vlastně neuznává, bez milosti jej zničí!“

Kejvne mi na pozdrav, otevře francouzský okno, bez jedinýho zaváhání přejde terasu, kluzkou od deště, a zmizí v temnu zahrady.

(z kapitoly Tajná řeka)

V zrcadle vidím už jen dvě červený, horečnatý oči. Zbytek mýho těla se za poslední rok někam ztratil. Zajímavý je, že jediná oblast, která se vzpěčuje smrštění, je břicho. A tak je to se vším – vydrží a vrátí se jen špatní holubi.

„Kam jdeš, že se tak prohlížíš?“ vstupuje Petra do koupelny.

„Mám nějaký jednání v Praze, tak za chvíli vyrážím.“

„Asi to nebude s žádným pánem, viď? Já vím, co se chystá, když se takhle prohlížíš v zrcadle. Znám tě jak svý botky!“

„Myslíš ty od Blahnika?“ snažím se všechno ještě obrátit v žert.

„A který myslíš?“ kontruje Petra s převahou manželky, který jsem odevzdal svobodu i kreditku, ale která ví, že dostat může ještě víc.

„Tolikery zas nemáš, abys nevěděla který.“

„No právě, budeš to muset napravit. Budu teď hodně chodit do společnosti, když ty si mě vůbec nevšímáš. Buď si někde lítáš jako poutník po hvězdách, nebo seš zavřenej u sebe.“

Hlavně že se vždycky dokážeš otřít o moje písničky! Ale podívat se dál, zamyslet se třeba nad tím, proč začínám vypadat jako tvůj táta, to se ti nechce, viď?

„Lásko moje, já bych s tebou chtěl mluvit o tolika věcech...“

„Tak mluv!“

„Ale takhle to nejde, říct tak mluv a pět minut poslouchat. Já bych s tebou chtěl večer mluvit o všem kolem nás i v nás, proč jsme se dostali tam, kde jsme teď...“

„A kde jsme?“

„Vidíš přece sama, že už to není takový jako dřív.“

„To není nikdy. A tobě to vadí? Já jsem spokojená,“ řekne tak neupřímně, že bych ji zabil.

„Tak si o tom dneska večer promluvíme, já bych od tebe chtěl slyšet, co dělám špatně...“

„To musíš vědět sám.“

Ty mrcho bezcitná! Já tě už pět let miluju, zahrnul jsem tě láskou i pohodlím a ty se se mnou nebudeš bavit?! Já moc dobře vím, že jsem ti nebyl vždycky věrnej, ale v tom to není, milá zlatovlásko! Vědělas moc dobře, jakej jsem a že občasnej úlet potřebuju! A náramně se ti na mně líbilo, jak jsem free! A teď budeš házet předkožky, co?! A bodat mě na nejcitlivější místa větama typu „dělej si, co chceš, a nepředstírej, že ti na nás záleží“?! Mně na vás záleželo a záleží zatraceně víc, než na všem ostatním! Tebe jsem si vzal, abys už nemusela bulet v krcálku jedna plus dvě nuly u balad velký ségry Filipový! A z Patrika jsem chtěl udělat pořádnýho a chytrýho chlapa! Kdybych byl takovej, jak mi předhazuješ, asi by mi bylo jedno, co z něj bude, a prostě bych ho ignoroval, nemyslíš?! Ale takový úvahy se ti asi do krámu nehoděj, má drahá nastávající dědičko!

„Proč tady máváš rukama a hraješ divadýlko? Myslíš, že ti po všem, co jsem s tebou zažila, ještě něco uvěřím?“

„A co jsi zažila, ty chudinko?! Já vím, vytrhnul jsem tě z toho tvýho krásnýho sladkobolu, jak sis trhala lístky kopretinek, jestli si náhodou někdo z tvejch amantů nevymění snubák. A nevyměnil, viď? To jenom já, ten frajírek z Prahy, kterýmu to nikdo nevěřil, jsem si tě vzal, ale...“

„Ale to tě strašně mrzí!“ skočí mi do řeči. „A jak myslíš, že je mně? Pořád se tváříš jako nějakej Kristus, kterej vlez na kříž kvůli jedný ženský s dítětem a teď sebou škube, protože by rád slez. A my se na to musíme každej den koukat! Myslíš si, že je to něco příjemnýho? Tak sis mě neměl brát a moh sis zachovat tu svoji svobodu!“

„Ale já jsem si tě vzal, protože tě miluju a protože jsem ti chtěl pomoct! To už si nepamatuješ, jak jsi mi psala, že jsem tvůj rytíř z pohádky?!“

„Jenže tenkrát jsi ten rytíř opravdu byl! Ale dneska? Možná se ti dá věřit, žes mě tehdy miloval, ale dneska ti to už nevěřím!“

„A právě tím jsi to všechno zabila! Já jsem tu svobodu obětoval a neříkám, že toho občas nelituju, ale obětoval jsem ji kvůli tobě, abys nebyla sama a abys byla šťastná! A jestli mi to nevěříš, je to smrtelná rána všemu, co jsem chtěl! V tom případě jsme se u těch hajzlů na Starý Panorámě neměli nikdy potkat! Ty nejsi šťastná, protože nechceš nebo neumíš uvěřit tomu, že tě miluju! A víš, jaký je to pro mě?! Dal jsem ti všechno, co jsem moh, kromě malý části svý svobody, a tu nedám nikomu! A že ty nemáš žádnej svůj svět, to je tvůj problém! A co jsem za to dostal?! Víš, jak mě to pálí, že mi nevěříš ani tohle?! Já ti přece neříkám, abys mi věřila fyzickou věrnost, která je stejně jen vaše pitomá a zbytečná konstrukce, a s tímhle názorem jsem se nikdy netajil, ani před svatbou ne! Já jsem jen chtěl, abys mi věřila, že tě miluju, že tě nikdy nezradím a neopustím, že o tobě nebudu s nikým, ani s eventuálníma milenkama špatně mluvit! A ty mi nevěříš, nebo spíš nechceš věřit, protože tak špatnej chlap, jako jsem já, si zaslouží trpět až do smrti! Tak si posluž, třeba se už brzy dočkáš!“

Všechno se ve mně vaří a jako v mlze vidím, jak se jí po tvářích koulej slzy jako hrachy. A každá z nich dopadne do otevřený rány na mým těle...

„Petro...,“ pokouším se ji obejmout.

„Nech mně bejt!“ vysmekne se a jde do ložnice.

A já tu stojím sám a taky bych rád brečel, protože tím se člověku náramně uleví, ale nějak mi to nejde. Teď se hezky vybrečí a bude jí zase dobře. Navíc ví, prostě to ví, že vyhrála, i když v takovýhle přestřelce můžou všichni akorát tak prohrát. A taky si je jistá, že ji nemiluju a že si mě neměla brát. To jenom v mojí nevyspalý hlavě se každýmu otazníku hned naroděj dva další. Ale jednu věc vím: já jsem se nezměnil. Byl jsem hříšník tehdy, a ona to věděla, a jsem hříšník i teď. Byl jsem posedlej myšlenkama na slávu a jsem posedlej i teď. Miloval jsem ji a miluju ji i teď. Vždycky mě zajímalo, jak žije a co si myslí, a zajímá mě to i teď. Vždycky jsem chtěl, aby byla sebevědomá, a chci to i teď.

Ale ona? Když se zeptám: „Jak ses dneska měla, lásko?“, přiletí špičatá odpověď: „Jako každej den!“ A takhle to nebejvalo. Když jsem jí tehdy vyprávěl o svejch avantýrách, tulila se ke mně a obdivně na mě upírala svoje sexy oči. A dneska se před ní, řečeno jejíma slovama, „otevírá můj diář“ a ona tam nachází podivný značky, smysl kterejch jí nesmím vysvětlit, protože ona ho přece zná...

A s tebou, milá Eli, to bude stejný. Taky jsi příjemná, zábavně naivní a přítulná, ale jakmile toho svýho ptáčka jednou polapíš, už se s ním nebudeš mazat. Já už to neuvidím. Ale vím, že:

Ve knize manželství přibývá errat,
co jsem dřív miloval, dneska mám nerad.

Prokřehlý větve stromů hailujou zimnímu slunci, mžourajícímu na bílou krajinu stejně jako moje nevyspalý oči. Přicházím na roh o trošku dřív a k mýmu překvapení tam Eli už stojí:

„Dobrý den, Eliško, vidím, že jste se nemohla dočkat...“

Jen se usměje:

„Kam půjdeme, mistře?“

Já nejsem Mistr a ty nejsi Markétka, napadá mě, ale řeknu jen:

„Nechám to na vás. A vůbec se nechám vést tam, kam budete chtít.“

Takovýhle frázičky jsem vždycky sypal z poklopce a dával si záležet na tom, aby zněly hodně dvojsmyslně. Teď ale slyším jen svůj vlastní hlubokej a rezignovanej hlas.

„Tak pojďme.“

Vykročíme k nedaleký restauraci a já si znova uvědomuju, jak je proti mně mladá a neotřískaná. Jasně, že ty její barokní tvary jednou povadnou, ale to už bude zařezávat jako spokojená manželka nějakýho příjemně prostředního mužíčka a vůbec jí to nebude vadit. Ale já toužím po tom, aby mi pořád chytaly saze, abych byl pořád ten borec, kterej si dá cígo a pak šestkrát za sebou vyběhne sjezdovku na Dobrý Vodě, kterej ví, že příjemnej den je jen předehrou k ještě příjemnějšímu večeru, a kterej si počítá růženec dívčích trofejí...

„Vy ale zase máte náladu!“ vytrhne mě z přemejšlení. „Tak si říkám, že byste byl možná radši sám než se mnou.“

Ale já jsem sám, chce se mi vykřiknout. Rozešel jsem se s celým světem a ještě něco mnohem horšího – sám se sebou!

„To si na mě budete muset zvyknout, Eli, já spíš mlčím, než abych mluvil.“

„Já taky nemám ráda chlapy, kteří pořád mluví a vytahují se. Ale připadá mi, že vy mlčíte ne proto, že byste chtěl, ale že něco nechcete říct, a přitom vás to trápí.“

„No jo, to máte pravdu, vždycky když vás vidím, vzpomenu si na vašeho šéfika, kterej bejval můj kamarád,“ napadne mě spásná lež.

„Nějak to nedopadlo, že? Ale z toho si nic nedělejte, slyšela jsem na internetu vaše písničky a jsou moc hezký. A taky mi připadá, že vypadáte líp než minule.“

To je u umírajících normální, pomyslím si.

„Na co zas myslíte?“

„To radši nechtějte vědět.“

„Já si stejně myslím, že to vím.“

Tyhle hozený kalhotky jsem musel zvednout!

„Tak schválně?“

„Myslíte na to, jak byste mě dostal do postele.“

Ne že bys neměla pravdu, ztepilá písařko, ale je to jen malý kolečko v černým soukolí mý duše. A tam ty ke svýmu štěstí nedohlídneš.

„Mlčení znamená souhlas!“ odpoví si sama vítězně.

„Eli...“

Najednou nevím, co říct. Vyspat se s ní samozřejmě chci, možná ji chci občas i vídat – cejtím z ní radost ze života, sváteční návštěvy u mamky a taťky, dvě deci s kamarádkama a slast pevný pracovní doby, kdy úderem pátý zmizej všechny problémy a nevyřešený věci a začíná život.

„Eli... To taky, ale...“

„Ale... Proč vy jste tak komplikovanej?“

„Protože život je komplikovanej a smrt taky, když přichází pomalu a vy ji slyšíte,“ spadne ze mě maska.

Eliščiny oči se rozšířej:

„O čem to mluvíte? Je vám snad něco?“

„Asi jo,“ odpovím podle pravdy jako člověk, kterej moc dobře ví, že padá, ale neví kam a neví, kde se jeho pád zastaví.

„Nebude vám vadit, když si zapálím?“ začne se přehrabovat v kabelce.

Už je to tady, hrála sis na vzorňačku, a jakmile přišel první mráček, tvoje nalíčený sebevědomí je pryč!

„Jen kuřte, Eli, já jsem ve vašem věku taky kouřil. Před pěti lety jsem přestal, ale pořád se mi stejská, protože mi to chutnalo a daly se s tím zažít moc pěkný věci.“

„A jaký?“

„Půjčte mi tu cigaretu.“

Natáhnu kouř do plic, nakloním se k ní, přilepím se na její užaslý rty, který se za okamžik pootevřou, a vyfouknu kouř do ní. Pak se v klidu odtáhnu a opřu.

Zírá na mě a lapá po dechu.

„Vy... Vy jste...“

„Ptala jste se přece, jaký věci se daj zažít s cigaretou, tak jsem vám to ukázal.“

„Ale tohle si ke mně ještě nikdo nedovolil!“

„Já si dovolím třeba ještě víc. A víte proč? Protože na rozdíl od ostatních mi už na ničem nezáleží.“

„Ani na mně?“

„Trochu mi možná záleží na tom, abyste byla v pohodě. Ale na vašem vztahu ke mně mi nezáleží.“

„Ale proč?“

„Protože se dějou všelijaký věci, který nejsou tak příjemný, jako když si předáváte kouř.“

„Co se děje?“

„Kdo se moc ptá, tomu je potřeba zalepit pusinku,“ říkám nenuceně a zavěsím se na ni.

Odpor je krátkej a odměna sladká. Prozkoumáváme každej záhyb svejch rtů, každej zoubek i pohárek na jazyku a je nám tak krásně! Několikrát přijde číšník a vždycky čeká zdvořile v povzdálí, až mu budeme věnovat pozornost, ale brzy pochopí, že si vystačíme sami. A já jdu dál a dál, objímám její krásný tělo a chci až do ní...

„Počkej... Neblázni... Tady ne...,“ šeptá.

A já jsem tak šťastnej jako veterán, kterýho pustěj do zápasu na posledních pár minut. Jemu se podaří vstřelit životní gól a najednou je všechno nádherný, i to loučení, a vlastně celej život neměl ani maličkej stín, byla to nádherná jízda a tohle je ta nejsladší koncovka. A vůbec nevadí, že už třeba nebude nic...

„V kolik končíš?“

„V pět...“

Zase jako kdysi jdu co noha nohu mine podél zamčené Vltavy, sestoupím k náplavce a pozoruju babičku s dětmi, jak krmí labutě. A je mi smutno, protože děti, které jsem vždycky tolik chtěl, nemám a nikdy mít nebudu. Ale nakonec je to dobře, odcházet před jejich očima a přemýšlet o tom, komu budou jednou říkat táto a jak se k nim tenhle táta bude chovat, by bylo horší než peklo.

Dívám se přes řeku na dva nerozlučné kamarády, svaté Salvátora a Františka, a mám v očích slzy, protože nejspíš umírám a třeba jsem tady naposled. A vím, že ani do studia už nestihnu jít, ani velký epos už nenapíšu. Snad jednou někdo najde moje písně a natočí je a zahraje líp než já. To jsou moje děcka a já jim přeju krásný a dlouhý život, takový, který jsem já nedostal. Ztratit lásku nebo slávu je kruté a moc to bolí, ale mnohem horší je, když člověk ztratí naději a spánek. Nová kotva by třeba ještě přiletěla, ale nespavost mě do té doby zabije spolehlivě. A je jedno, jestli to bude za volantem, nebo na kapačkách. Spánek jsem prohrál a kdo neví, co to znamená, ať jen zaklepe na dřevo a naznačí kříž. Nic jsem nevzdal, bojuju pořád, ale je to silnější než já a všechny prášky dohromady. V noci očistec vzpomínek a hrůzy ze svítání a den jako bič napuštěný solí...

Ale dneska se ještě tancovat bude! Pomalu už ani nevím, jaký to je. S Petrou žijeme už několik měsíců střídavě ve studený válce a studeným míru a ani z cizích hřišť jsem už dlouho body nepřivez.

„Ahoj,“ přisaje se ke mně.

„Eliško moje, jak ses měla?“

„Nic moc, nuda, nemohla jsem se dočkat. A co ty, kdes byl?“

„Chodil jsem podél Vltavy.“

„To se teda máš, že nemusíš sedět v kanclu.“

Sedáme do auta a jedeme k ní. Hladím ji po stehnech a ještě vejš, na každým semaforu se šíleně líbáme a já šlapu na plyn, abysme už konečně byli sami v teple. Ještě najít místo k zaparkování, vystoupat do třetího patra, zamknout za sebou a už ze sebe strháváme šaty a já hned v předsíni dobejvám její kočičku. Je to nádherný - jako první kroky na zeleným pobřeží po dlouhejch měsících bezútěšný plavby! A znova a znova objevuju všechny ostrovy jejího archipelága...

„Miláčku... To bylo úžasný! Teď konečně chápu, proč se říká, že starší chlapi jsou vždycky lepší.“

Pochvala cum grano salis! Ve chvíli odpočinku zažívám po letech rozkoš z cigarety mezi milováním a Eli najednou povídá:

„Víš, jak jsi jednou volal a chtěl se mnou mluvit, že jsem to byla já?“

Maličko mě to překvapí, ale zase ne tak moc:

„Dokonce mě to i napadlo, ale pak jsem tu myšlenku zaplašil. A proč ses tehdy zapírala?“

„Já jsem se tě trochu bála, tys mě balil a já jsem věděla, že jsi ženatej. Ale na druhou stranu ses mi líbil, ty tvoje vrásky a šedivý vlasy, a přitom jako bys byl pořád mladej kluk...“

„I ty budeš krásná, Eli, až budeš v mým věku, vrásky u očí a v koutcích úst ti budou moc slušet.“

„Jen abych tě pak neomrzela.“

„Určitě ne. A navíc bůhví, kde v tu dobu my dva budeme.“

„Nezačínej zase s tím strašením! Chci tě mít u sebe, jsi jinej než ostatní, jako bys byl ze dvou lidí – na jedný straně důstojnej pán, kterej chce, aby ho brali vážně, a na druhý puberťák. I v těch písničkách to tak máš...“

„Možná je to tím, že jsem dlouho žil v jiným světě. A pak přišel novej svět a já nelituju toho, že ten starej je mrtvej, ale pořád zůstává ve mně. Navíc jsem se zničehonic změnil z bezstarostnýho frajera v tátu velkýho klacka. A taky jsem ztratil dětství...“

„Jak ztratil? Tys měl nešťastný dětství?“

„To nemůžu říct, spíš jsem si vždycky něco vysnil a život šel jinudy. Ale teď je to v pohodě, když jsem s tebou. Mám někoho, s kým se můžu milovat a s kým si můžu hezky popovídat. A to je pro mě moc důležitý.“

„A doma nemůžeš?“

„Teď zrovna ne. Ale je to nejspíš moje vina. Asi jsem před pár lety přecenil svoje možnosti.“

„A co se mezi vámi stalo?“

„Vlastně nic, jenom jsem si sundal brnění prince z pohádky a Petra věneček zakletý princezny. Ale o tom nemluvme. A nemluvme už radši vůbec...“

Tenhle večer je jako oáza v poušti posledních měsíců...