Hlava plná čertů

obalka-hlava-plna-certu.jpgHlavním hrdinou erotického thrilleru, volně navazujícího na Pepsonovu prvotinu Každý král je sám, je opět neúspěšný muzikant středního věku, který se odmítá smířit se spořádaným životem, manželskou rutinou a plynutím času. Jednoho dne dostane podivnou zásilku a protože se krátce předtím stal nakladatelem, považuje ji nejprve za rukopis neznámé autorky. Záhy však zjistí, že jde o velmi osobní dopis, a rozpoutá kolotoč událostí, které se mu neodvratně vymknou z ruky. Svou osudovou ženu najde, avšak jeho štěstí nemá dlouhého trvání, protože její přítel, hlava českého podsvětí, se vrací z ciziny, aby vetřelce zničil.

Vázaná s přebalem, 176 stran, formát 135x207 mm
Doporučená MOC Kč 199,-

Motorový člun odráží od břehu, dvě pětky zazvoní v plecháči a jedeme na Cindu. Pořád nás to táhne k řece (neslíbil jsem snad Vencovi, že ji pustím k vodě?). Tohle je poslední pražský ostrov, na kterém jsme se ještě nemilovali. K čemu by nám byly Bahamy, k čemu Maledivy a k čemu Seychely? Máme přece Císařský ostrov s dvouřadovým zapínáním na kulaté modré knoflíky na severním konci. Jsou tu tajemná zákoutí Štvanice, kde za noci ožívají přízraky gentlemanů ve sportovním. Listy na Střeleckém ostrově šeptají jako ozvěna našeho zrychleného dechu. Ze Žofína salutujeme slavnostní přehlídce domů na nábřeží. Dětský ostrov je tenký jako hranice rozkoše a bolesti. Na Petržílkovském vrůstáme do sebe, vždyť na tak malém prostoru nám nic jiného nezbývá. V podpalubí Veslařského ostrova duní do rytmu našich kroků kajuty dávno mrtvé lodi.

A dnes, kdy slunci zapomněli otočit listy v kalendáři a ono neví, že už je listopad, odpaníme nejjižnější z obydlených pražských ostrovů.

„Kdyby se před chvílí zrodilo naše dítě, určitě by mělo zvláštní pocity při pohledu na osvětlené věže vyšehradského kostela. Viděla jsem je ve chvíli, kdy jsem to měla...“

„Jano...“

Slova jsou zbytečná, protože ona řekla vše podstatné. Žijeme totiž jen pro dvě věci: pro dílo a prožitek. Dílo jsem coby biblický Onan vyplýtval na zem, ale za tři roční období by se určitě narodilo do krásy. A ostrovní milování, Janina rychlá, nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná rozkoš, Mockerovy věže, konvoje parníků na Vltavě a můj vítězný oblouk – kdo prožil víc? Snad Ježíš ve chvíli zmrtvýchvstání? Snad de Gaulle při osvobození Paříže? Snad Sinuhetův Haremheb, když se stal faraonem? Snad Grosso v okamžiku, kdy míč z jeho kopačky přeťal čáru Barthezovy branky? Ano, těm všem jsem záviděl a chtěl být jako oni. Ale můj dnešní prožitek, snad symbolicky na louce, které se říká Císařská, mě udrží při životě, až zase přijdou bezbarvé minuty a roky. A to, co řekla Jana, je krásnější než všechny řádky Knihy knih, vzdechy básníků, podobenství kazatelů a eposy vypravěčů dohromady.

„Jo a jak jsi jednou říkal, že tě vzrušují holky, které mluví spisovně, tak to máme stejný vkus.“

Překvapeně jsem se na ni zadíval.

„Ano, moc ráda to dělám s holkou, která je vášnivá a přitom jakoby čistá.“

„Ty spíš s holkama?“

„Jasně, je to příjemná změna. Ale nikdy jsem nebyla na trojky. Vždycky si to chci užít zvlášť: buď síla chlapa, nebo něha ženy.“

„Jano, ty jsi prostě dokonalá! Nejsi jako holky bez fantazie, kterejm by se to taky líbilo, protože tohle se líbí skoro všem, jenže to neudělaj, protože to takzvaně není správný. Nesnáším jakýkoli zábrany a omezení stupidní církve a společnosti, kterejma si většina lidí nechá nadopovat mozek. Ale ty jsi lepší!“

Teď se na mě udiveně zadívala zase ona: „Takhle jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Mně se to prostě líbí, tak to dělám.“

„A kdys měla holku naposled?“

„Naposled, jo? Asi... před měsícem. Ale byla úžasná.“ Sáhla do peněženky a vytáhla vizitku s fotkou.

„Je to modelka, ale bydlí až někde na severní Moravě.“

„A jak jsi k ní přišla?“

„Zavolala mi jedna bývalá kamarádka, abych s ní šla na oslavu narozenin jejího kamaráda. Že to bude někde za Prahou a že tam bude dobrá společnost. Potkaly jsme se na Andělu u KFC a ona přišla s touhle holkou. Šly jsme k autu a ty dvě se hned začaly dohadovat o penězích. Tak jsem se jich ptala, o co jde. A z mé bývalé kamarádky vypadlo, že to bude večírek, na kterém si ti kluci chtějí s námi užít.“

Zatvářil jsem se dost vyjeveně a Jana rychle řekla: „Taky mě to překvapilo, ale ona mě ubezpečila, že jsou to fajn kluci, že nějaké peníze dostaneme tak jako tak, i když nebudeme chtít, a že když jo, připlatí nám. A že nás tam nebudou do ničeho nutit.“

„A ty jsi šla?“

„A proč ne? Vždyť jsem ti teď vysvětlila, že to mělo být v pohodě.“

„V pohodě... Ale...“

„Ale co? Mám ráda sex a mám ráda i peníze!“

„A jak to bylo dál?“ vysoukal jsem ze sebe těžce.

„Vyplatila nám ten základ a jelo se. Bylo to opravdu docela fajn a s tou modelkou jsme se hezky skamarádily už na zadním sedadle. Ti kluci si toho pak všimli a řekli nám, abychom si to udělaly před nimi. To se nám líbilo a neměly jsme s tím problém. Byla fakt úžasná. Ani jsme si nevšimly, když ostatní odešli. Měly jsme to pořád dál, žádné hračky, jen ruce a jazyk...“

Šíleně mě to vzrušilo, ale současně mě ta její příhoda trochu rozhodila. Měl jsem tedy přiškrcené nejen džíny, ale i hlas: „No a dál?“

„Dál už nic. Jen bych ti chtěla vysvětlit, proč je ta kamarádka bývalá. Je to totiž pěkná svině. Ti kluci se za naši lesbi show složili na pěkných pár tisíc. Dali to jí, protože ji znali. A ona s prachama zdrhla!“

„Ty máš teda příhody, Jani!“

„Líbilo se ti to? Tak si to můžeš představovat a já se zatím podívám, co to tady máš...“

Pak už jsem se nemohl soustředit na to, jestli Janě ten výlet závidím, jestli ji za to odsuzuju nebo jestli je mi to vlastně jedno. Koneckonců, kdyby nebyla tak hříšná, neuměla by tak rychle...

„Jani...“

Z čekání na tramvaj mě vytrhne zdvořilý hlas, který vysloví mé jméno: „Promiňte, pan Zítka by s vámi potřeboval naléhavě mluvit.“

No jo, dostanu pumpičkou, protože jako volavka jsem se neosvědčil. O Románkovi se ani jeden z nás nemá chuť bavit. Je to pryč, stejně ho už nikdy neuvidí a jde jen o to, jak si spolu užít tohle zdánlivě nekonečné pozdní léto, prodlužované jako kolo štěstí u Mountfielda.

Jsem ale na zastávce sám, a tak opatrně říkám: „Dobrá, ale chtěl bych vidět vaše průkazy.“

„Promiňte, nadporučík Solař a praporčík Pávek.“

Přehlédnu průkazy a jdeme za roh k černé audině. Na místě spolujezdce trůní velký keř v květináči.

„Co to je?“

„Pan Zítka má rád kytičky a dneska má narozeniny, tak jsme to trochu spojili a vezeme mu dárek.“

„No jo, já jsem hlava, úplně jsem na to zapomněl. A kulatý, že jo?“

„Přesně tak, ale dneska neslaví. Jenže my budeme služebně mimo, až bude oslava pro kolegy. A vy to taky určitě oslavíte jindy.“

„Jo, každopádně děkuju za připomenutí, jinak bych na to zapomněl. Aspoň mám inspiraci, co mu koupit. Napad by mě jen becher a to by nám zase nebylo dobře.“

Mí sympatičtí průvodci se smějí a já se těším na Vencu. Pávek si sedá za volant a Solař vedle mě. Místa a pohodlí je v audině spousta.

Sedím a tiše přemýšlím, jak Vencovi zdůvodním nulu v kolonce získaných informací. Ale třeba mi chce jen říct, že už se na to můžu vykašlat a s Janou si dělat, co chci. Jasně, určitě to bude tak, o Románkovi ticho po pěšině.

Najednou zazvoní telefon. Hrabu se v kabele, periferně vidím pohyb Solařovy ruky a něco mě tlačí na spánku.

„Nechte to zvonit,“ říká Solař a drží mi u hlavy pistoli.

„Co... Co to má znamenat?“ přeskakuje mi hrůzou hlas.

„Nic zvláštního, jen neberte ten telefon, nehejbejte se a nic se vám nestane.“

„Kam jedeme?“

„Uvidíte. Zastav,“ poručil kolegovi.

Zastavili jsme na odstavném pruhu. Pokoušet se o únik s vytlačeným kolečkem na hlavě mě ani nenapadlo.

Na hlavu mi teď mířil Pávek, nebo kdo to ve skutečnosti byl, a Solař odněkud vytáhl černou šálu. Několikrát mi omotal hlavu, takže k mým očím nepronikl ani náznak světla. Do uší mi vrazil ucpávky a já slyšel jen bušení vlastního mozku, který se už už připravoval na smrtící polibek projektilu.

Rozjeli jsme se a já se snažil zachovat klid. Řeky slaného potu mi stékaly přes uvězněné oči a brzy jsem vzdal pokusy zapamatovat si zatáčky a dobu jízdy, abych měl aspoň přibližnou představu, kam mě vlečou. Najednou mi bylo úplně jasné, pro koho pracují ti dva laskaví pánové, kteří tak dobře vědí, kdy má Venca narozeniny, a zmocnila se mě naprostá apatie. Třeba mě za chvíli picnou v lese a bude po všem.

Nevím, jestli uplynulo deset minut či hodina, když auto zastavilo a podle klidu jsem vycítil, že vypnuli motor. Vzápětí mi vyndali ucpávky z uší a odmotali šálu z očí. Ocitl jsem se na velkém nádvoří, obehnaném vysokou zdí s ostnatými dráty jako notovou osnovou pro smutnou písničku. Mžoural jsem do ostrého světla zdobně kovaných lamp. Hodinky jsem neměl a tašku s mobilem mi samozřejmě nedali, ale museli jsme jet poměrně krátkou dobu, protože v Praze se už rychle stmívalo a teď ještě nebyla úplná tma. Takzvaný Solař ústím pistole výmluvně ukázal k honosnému domu na protilehlé straně nádvoří.

Vstoupili jsme do obrovské dvorany. Nastala trapná chvilka, protože jsem se musel svléct donaha a prohlídka byla opravdu důkladná. Pak jsme vyšli přezdobeným schodištěm do prvního patra. Aspoň něco mě nezklamalo: takhle nějak jsem si opravdu představoval domeček lidí, kteří nevědí, co s penězi, a že vkus se nedá koupit. Kde má asi divou zvěř? A kde luxusní kurvy? Kde trezor? Kde umělecké sbírky?

Palác byl na první pohled nový, ovšem postavený tak, aby vyhovoval bludné představě majitele o příbytku renesančního patricije. Moji nevyžádaní přátelé zaklepali na obrovské intarzované dveře.

„Dále!“

Vstoupil jsem do sálu. Po pravé straně plápolal krb a v odlesku plamenů se leskl nábytek i okna. A nejen ony, také holá lebka muže, sedícího za obrovským psacím stolem.

„Dobrý večer, já znám vás a vy mě asi taky, takže představovat se nemusíme,“ řekl příjemným a klidným hlasem. „Posaďte se, prosím.“

Jeho zdvořilost na mě bezděky zapůsobila: „Dobrý večer, čemu vděčím za tak vzácné pozvání?“

„Ještě řekněte, že vás opravdu potěšilo, že jste tady.“

„Ale ano, je to přece vzácná příležitost vidět novou českou šlechtu v nedbalkách. To se běžnému smrtelníkovi málokdy poštěstí.“ Najednou jsem měl chuť být drzý. Něco mi říkalo, že s ponížeností nedojdu ani do lví klece.

Románek se zasmál: „Žiju tu docela normálně, vaše představy jsou asi trochu přehnané. Prostor tu mám, to je pravda, ale jinak... Což mě přivádí k otázce a současně se omlouvám, že jsem se nezeptal hned: co si dáte?“

„Čokoládu se šlehačkou a hruškový džus,“ řekl jsem ledabyle.

„Nebo něco ostřejšího? Řídit už dneska nebudete.“

„Děkuju, možná později. Nalačno ne.“

„Aha, takže něco k jídlu. Hned to zařídím.“

Zvedl jeden z telefonů na stole a objednal občerstvení. Za pár minut přišla taková roštěnka, že se mi zvedla nálada i... to. Do tohoto okamžiku jsem si myslel, že tyhle pokojské v kraječkách se vyskytují jen v pornofilmech či stupidních amerických filmech s J Lo. Určitě je tady i pro jiné občerstvení...

Když odcházela, otočil jsem se za ní, což vyprovokovalo Románka k poznámce: „Vám se líbí ženy s větším zadkem, že?“

„Ano.“

„Mně taky. A v tom je právě ten problém.“

„Proč? Je jich přece na světě dost pro všechny.“

„Právě proto je špatně, když jsou dva chlapi na jeden zadek.“

„Takže jde o tohle?“

„A o co jinýho by mělo jít?“

„Dobrá. Budeme se tedy bavit otevřeně. Jste velmi bohatý muž a můžete si koupit všechno. Není ale dost dobře možné koupit si něčí lásku. Tělo ano, ale lásku ne.“

„A vy ji milujete?“

Trochu mě dostal, protože profi lhář opravdu nejsem. Miluju jen Petru, s Janou je mi hezky, milování s ní je přímo luxusní a je to živel, se kterým jsem pookřál, ale...

„Na tohle vám nemusím odpovídat, že?“

„Nemusíte, je to vlastně jedno. Ale scházíte se, že? A nejen to,“ tvářil se stále dobrosrdečně, ale jako by trochu zrudl.

„Na to taky nemusím odpovídat.“

„Nemusíte, protože to vím. Podívejte se,“ řekl a vytáhl ze zásuvky stolu obálku. Všiml jsem si, že mu na čele začíná perlit pot.

Otevřel jsem obálku a zalapal po dechu: bylo v ní několik desítek fotek Jany a mě ve více či méně intimních situacích. Některé fotky byly z velké dálky a rozmazané, takže by se snad dalo zapírat, ale jiné podávaly jasné a nestydaté svědectví. Na jedné z nich byla dokonce vidět i Janina oblíbená lososová soupravička.

Pokoušely se o mě mdloby. Kdo to tomu hajzlovi dal do ruky? A hned jsem si sám odpověděl: Ten parchant Venca, kterej se tolik let tvářil jako kamarád! Asi mu někdo slíbil metál nebo povýšení, tak prostě hodil kamaráda přes palubu. Už nevěděli, jak vylákat Románka z Baham, tak mu poslali tuhle uměleckou kolekci a mě přihodili jako živou návnadu. Teď mě odpráskne a konečně na něj budou něco mít. Že za to zaplatím životem já, to už nikomu bouchání šampaňského na policejním prezídiu nezkazí!

„Co tomu říkáte?“

„Co bych říkal? Vidíte přece sám.“ Tahle rádoby klidně pronesená replika jen chabě halila mé hrůzou zmučené nitro. Protože mi bylo nad plamen pekelný jasnější, že ze mě zbude jen zápis v policejní složce. Ale důstojnost, aspoň ta vnějšková, mě kupodivu neopouštěla. Možná jsem si chtěl vyzkoušet, jak se tvářit jako mumie, kdyby mi někdy chtěli postavit mauzoleum.

Románek se pořád snažil vypadat jako hodný strýček, ale evidentně ho to stálo hodně přemáhání.

„Kdo vám to poslal?“ zeptal jsem se a sundal si mikinu ve snaze potit se míň než on. Moje situace byla bezvýchodná tak jako tak. Aspoň se dozvím, kdo mě obětoval.

„Do toho vám nic není. Prostě to tady mám. A hrozně mě to zasáhlo.“ Vytáhl zlaté pouzdro s cigaretami, nabídl mi a po mém odmítavém gestu si zapálil sám.

„Sáhl jste na to, co je pro mě nejcennější. A ještě takhle na veřejnosti.“

Co mu mám vykládat? Samozřejmě jsem chtěl, aby si Jana pronajala byt, ale pořád prý nemohla nic najít. A milování v přírodě jsme si náramně užívali. Podrobností ho ale raději ušetřím, aby mě nenechal mučit. Třeba mě zabije rychle a bezbolestně.

„Jak jste to moh udělat?“ prudce se vztyčil a stál přede mnou jako zlomený člověk. Kdyby mi nešlo o krk, bylo by mi ho snad i líto.

„Já rozumím vašim pocitům, taky by mi to vadilo, ale nemůžete přece nikoho vlastnit.“

„Nebudu vás unavovat líčením toho, jak moc mám Janu rád, co pro mě znamená a koneckonců i co všechno jsem pro ni udělal. Stejně byste mi to nevěřil. Ale velice se mejlíte, pokud se domníváte, že někoho nemůžu vlastnit.“

„Ano, máte určitě dost peněz na to, abyste si koupil třeba tisíc žen, ale něčí srdce... Ale o tom jsme se přece bavili už před chvílí,“ řekl jsem pokud možno citlivě a ochutnal prvního a zároveň posledního lanýže v životě.

„Jo, bavili. Jenže její srdce jsem si nekoupil, to jsem od ní dostal, stejně jako já jsem jí dal to svý.“ Připadalo mi, že se zase trochu uklidnil, a to bylo dobré znamení. Možná mu pomohla ta cigareta. „A nic se na tom nezměnilo. Vy, kterej umíte hezky mluvit a oblbovat děvčata, jste jí prostě poplet hlavu. A to se nedělá.“

Spolkl jsem otázku, jestli on kdysi dávno, když ještě nebyl miliardářem, nikdy nikoho neoblboval. A Románek pokračoval: „Navíc jste ženatej a máte děti. Je správný to, co děláte? Dával jste Janě klamnou šanci a současně zanedbával svoji rodinu.“

Mluvil tak laskavě, že jsem se odvážil přejít do protiútoku: „A u lidí vaší, řekněme, společenské sorty se milenky nevyskytujou?“

„Vyskytujou, samozřejmě že každej chlap, boháč nebo chuďas, chce mít milenku. Když je to milenka, je to v pořádku. Ale vy si budujete paralelní vztah a ještě s holkou, která je zadaná a miluje někoho jinýho!“ Zase se začínal přehřívat. Doufal jsem, že si brzy zapálí další retko.

„Kdy jste se vrátil?“ pokoušel jsem se trochu odvést řeč.

„Dneska odpoledne. Tahle obálka byla jedním ze dvou důvodů.“ Odmlčel se a tázavě na mě hleděl, jako by čekal, kdy mi blikne a začnu kousat do koberce a prosit o milost. To jsem ale neměl v úmyslu. Když už to musí být, umřu aspoň důstojně.

Nakonec to byl on, kdo nevydržel mlčení: „Určitě si taky myslíte, že jsem ji na Bahamách držel násilím a že musela utíkat.“

„Myslel jsem si to a vy byste si to na mém místě myslel taky,“ odpověděl jsem chladně a ukousl kus nějakého tropického ovoce, o kterém jsem ani nevěděl, že existuje.

Vtom jsem si všiml, že Románek vůbec nejí. Že by dieta? Jeho velmocenský pupek by to potřeboval, ale vzápětí mě napadlo, že se rozhodl otrávit mě nějakým pomalým a bolestivým způsobem. I když... Neskutečně ukecaná spisovatelka Kačírková, s níž jsem jednou strávil odpoledne v její podolské vile, mi řekla, že lidé na úrovni netráví. Nevím, zda změnila názor po tom maléru s Litviněnkem, ale snad měla pravdu. A Románek přece jen na jisté úrovni byl.

„Jenže Jana mi řekla, že to tak nebylo. Vůbec o vás mluvila moc hezky.“

Románkova pleš se začala zalévat potem. Moje poslední věta byla otrávenou cenou útěchy, to jsem jako chlap dobře věděl. Určitě ho muselo moc potěšit, že jeho nevěrná přítelkyně v přestávkách mezi milováním hezky mluví o svém paroháči.

„A co čekáte, že s váma udělám?“ řekl tiše a vůbec ne laskavě.

„To je jen na vás, jsem přece zcela ve vaší moci,“ odpověděl jsem s nabalzamovaným klidem. Napovídat jsem mu nehodlal, i když to bylo jasné.

„Nechcete slyšet můj příběh?“ změnil zničehonic téma. Chytrý mučitel, který umí dát falešnou naději, že si popovídáme u kafe a pak se v klidu rozejdeme do svých domovů!

„Proč ne?“ řekl jsem pokud možno ledabyle, aby si nevšiml, že takový odklad konečného řešení více než vítám.

„Takže jsi od včerejšího odpoledne plnil tajnou misi a nemoh mi ani zvednout telefon nebo napsat?!“

„Je to přesně tak, jak říkáš. Akorát že nemám žádnej důkaz. Musíš mi věřit.“

„Věřit! Věřit! Zrovna tobě mám já věřit! Tobě, kterej jsi mě už tolikrát podvedl! Prostě jsi už nevěděl co, tak ses domluvil s tím svým přiblblým kámošem, aby ti udělal alibi. Ale já na tebe kašlu! Kašlu na tebe, rozumíš?!“

Pepíček se rozplakal.

„Pepíčku, neplakej, maminka je jenom smutná, že jsem tady včera nebyl.“

„A kde jsi byl?“

„To je právě tajný, víš?“ pohladil jsem ho po hlavičce.

„A ploč je to tajný?“

„Protože jinak by na nás přišli čerti.“

„Jo? A co by s náma dělali?“

„Odnesli by nás do pekla.“

„Já nechci do pekla. A ty taky nechceš do pekla, viď?“

„To víš, že ne. Zůstaneme tady s maminkou, jo?“

„To se pleteš, já tady zůstanu jen v případě, že mi hned teď řekneš, kde a s kým jsi v noci byl!“

„Už jsem ti říkal, že je to tajný. Ale přísahám ti na smrt Pepíčka, že...“

„Ty hnusnej hajzle, ty se ještě budeš rouhat?!“ zařvala Petra. „Ty prase jedno, tobě není nic svatý a budeš tady přísahat?! Já tě nenávidím, nenávidím ten tvůj študovanej ksicht, to tvoje rádoby mladý tělo, ty tvý chytrý kecy! Končím s tebou! A Pepíčkovi najdu pořádnýho tátu!“

„Lásko, neblázni, já...“

„Nešahej na mě! Jedu pryč a už se nevrátím!“

Pepíček zase pláče a dívá se na nás.

„Aspoň před Pepíčkem bysme nemuseli...“

„To máš výjimečně pravdu, proto ho před tebou musím ochránit!“

Petra dusá po schodech do mé pracovny, otevře sejf a vyndá z něj svazek bankovek. Dá si ho do zadní kapsy džín a zběsile pobíhá po pokojích, aby měla co nejrychleji sbaleno.

„Petro, prosím tě, počkej, nenechávejte mě tady, já jsem opravdu nic špatnýho neudělal...“

„To vykládej těm svejm naivním slečinkám, ty tě určitě pochopí a budou tě litovat. Já už ti nevěřím vůbec nic! Jdi mi z cesty, nepatříme k sobě!“

„Půjde se mnou. S tebou by to opravdu chytnul!“ řve Petra a háže svůj kosmetický arzenál do velké sportovní tašky. Během pár okamžiků má sbaleno, pak ještě oblečení a hračky pro Pepíčka... a můžeme se rozloučit. Rozloučit?

„Já tě nepustím, zůstanete tu se mnou!“

„Uhni z těch dveří! A ty neřvi, Pepíčku, za chvíli budeme u babi, půjdeme tam na klouzačku, jo? A koupíme si po cestě hranolky.“

„Pepíčka ti nedám, chci ho tady. Pepíčku!“ volám a natahuju po něm ruce.

„Dej ty svoje pracky pryč, bůhví, na co jsi v noci šahal,“ ječí Petra a nebohý Pepíček pláče čím dál víc.

Kvůli němu pomalu spouštím ruce a říkám tiše: „Pepíčku, dej mi pusu a brzo přijeď, jo?“

„Jo, táto, a ty jedeš s náma?“

„Nejedu, Pepíčku, já musím do práce, abysme měli korunky, víš?“ Podruhé za posledních čtyřiadvacet hodin mám slzy v očích.

„Tak ahoj, táto.“

Poslední pusa od Pepíčka a dům je prázdný. Sedím u stolu, dívám se na opadaný strom za oknem, který si zoufale drží posledních pár listů, a říkám si, jestli to včera večer přece jen nemělo skončit.

Můžu se vás na něco zeptat, Marky?“

„Jasně, ale na kalhotky jste se už ptal ráno,“ odpálí mě s unaveným úsměvem.

„Já vím, tentokrát bych se chtěl zeptat na něco mnohem závažnějšího.“

Markétka se lekne, že jí zase budu tahat na rande, byť virtuální, protože stejně nemůžu chodit, a tak rychle pokračuju: „Představte si, že máte za muže chlapa, jehož věrností si mírně řečeno nejste jistá. On se vám ztratí, objeví se druhej den, a když se ho ptáte, kde byl a proč byl nedostupnej, řekne vám, že na tajný misi, o který vám nemůže prozradit ani slovo. Věřila byste mu?“

Markétka pozvedne obočí nad tak zbytečnou otázkou: „Samozřejmě že nevěřila. Vy snad jo?“

„Já jo, protože jsem to zažil. A i kdybych to nezažil, vím, že spousta věcí není taková, jak se na první pohled zdá.“

Začíná se tvářit znuděně a projíždí poštu k odeslání. Asi ji víc bavilo povídat si o kalhotkách, to má aspoň něco společného s módou. Občas mi už leze na nervy její omezený rozhled a můj omezený pohyb v tomhle aseptickém prostředí. I když je to výborná nemocnice a já jsem jim opravdu vděčný, že mi dali samostatný pokoj. A tahle krásná sestřička je tak hodná, že mi navíc dělá něco jako asistentku, chodí na obchůzky a uvádí ke mně návštěvy. Naštěstí můj zdejší pobyt plný vzpomínání na divokou dobu, která mě sem přivedla, zanedlouho skončí. Už se moc těším na svět za zdí areálu, ačkoli si nejsem úplně jistý, jak dál, až mi sundají všechny ty krusty a krunýře a vyprovodí mě ven.

Ale zanechám zbytečných úvah, nejlíp se mi vždycky podařilo vybruslit ze situací, na které jsem se nemohl připravit. Radši ve vzpomínkách znovu prožiju ten prapodivný příběh od chvíle, kdy jsem osaměl ve velkém domě...

Listopad se překotil do prosince a já jsem pořád sám. Petra mi nebere telefon a neodpovídá na textovky, jen jednou mi napsala, že jsou v pořádku u babičky. Každou minutou se toužím dotknout... ne ženy, ale Pepíčka, mého malého princátka. Manžel jsem opravdu diskutabilní, ale jako táta jsem se snažil dávat mu všechno a Pepíček mě zbožňoval. Jak mohla vůbec říct, že mu najde „pořádnýho tátu“?! Copak už jeden takový nebyl doma?! A nehlídal každý večer, jestli neuslyší vrčení auta na polní cestě, vrznutí branky a Pepíčkovo štěbetání?! A netrhl sebou, kdykoli uslyšel v dálce auto?! A nevracel se pokaždé zklamaně ke sklenici?!

Můj život konverguje k nule. Můžu jen pít a snažit se zapomenout, že jsem měl ženu, syna a jako prémii báječnou milenku. Chlast je to jediné, co mi zůstalo. A taky se pořád bojím, že se na rohu naší ulice zase objeví velké černé auto se stříbrnou maskou a odveze si mě navždycky.

Ležím na pohovce a zlatý pruh nad temnou siluetou Hvíždince prýští z přivřených očí Někoho. Zvedá se vítr a zlato je zakrátko přikryto šedým, neprostupným sametem, z nějž začínají prýštit zmrzlé slzy. Ale i jejich proud za chvíli ustane, jako by Někomu bylo líto plýtvat na tak nehodnou planetu v tak zasmušilém večeru.

Teprve pozdní hodina mi dala tu nejvyšší slast, jakou může noc dopřát upokojenému. Vtom však náhle jako by se do temnoty za mými víčky začínal propíjet křivolaký obrys střech na protější straně ulice. Už jsem jasně viděl jejich detaily a začernalé komíny, očima sklouzl níž, přes fasády domů na ulici, potom k plotu předzahrádky, a když jsem se konečně zadíval přímo do okna, uviděl jsem za ním Janinu tvář.

Všechno to bylo tak záhadné a náhlé, ale přitom tak plynulé a samozřejmé, že jsem bez překvapení a bez úleku hleděl do jejích očí. A dokonce i bez radosti jsem ji pozoroval, zdála se být klidná a vyrovnaná, dokonce se usmívala, ale její horký, nepřítomný pohled prozrazoval rozpuk šílenství.

„Mohu dál?“ pohnula neslyšně rty a já přečetl jejich vzkaz. Přikývl jsem a šel odemknout.

Za dveřmi jsem našel dvě velké, žalující oči.

„Dlouho se nezdržím. Přišla jsem se s tebou rozloučit.“

„Nezouvej se,“ řekl jsem bezmyšlenkovitě.

Posadila se do lenošky naproti mně. Věděl jsem, že jediný dotek zase spustí lavinu strašných událostí, která vždycky někoho pohřbí ve svém víru. Několikrát jsem natáhl ruku a chtěl ji pohladit po tváři. Ale ruka mi klesla na půli cesty, jako by ji tížila nevýslovná vina a jako by mě houstnoucí hrůza pomalu, ale jistě začínala ochromovat.

„Přišla jsem se rozloučit,“ řekla znovu.

„Ano, já vím, říkali mi, že po Vánocích odjedeš.“

„Máš dobré informace. Tváříš se nenápadně, a přitom taháš za nitky.“

„O čem to mluvíš, Jano?“

„To tys ho zabil, tys ho vylákal ven, kde už čekali tví lidi,“ řekla temně a podívala se na mě jako Medúza.

„Jano... Jak tě mohlo tohle napadnout?!“ Za normálních okolností bych vyskočil a začal šermovat rukama, ale za noci, jako je tahle, se může každý prudší pohyb nevyplatit.

„Ano, tys to byl, ty, kterému bylo všechno málo, kterému nestačilo moje tělo...“

Její šílený pohled se mi propálil až do mozku, který se už dávno nesnažil tomu všemu porozumět a přepnul na nouzový režim. Nemohl jsem se ani pohnout. Naproti mě seděla nejvášnivější žena mého života a najednou jsem viděl, že ze všech koutů jejího nádherného těla, které jsem tolikrát obeplul, vylézají legie červů. Protože byla mrtvá a navíc až za hrob přesvědčená o tom, že za její smrt můžu já.

Pak jsem několik vteřin neviděl nic, a když jsem zase nabyl vědomí, červi zmizeli. Viděl jsem nádhernou květinu s opojnou vůní, stále ještě živou, ale se zlomeným stonkem. A ta květina se celá chvěla obavou, zda se jí to ještě někdy zahojí, když pomalu a tiše říkala: „Tys ho zabil a možná jsi zabil i mě. Už se nikdy neuvidíme, a proto chci, abys věděl, že si až do konce života budu přát jediné: abys ty byl mrtvý a on naživu. Vím, že jsi citlivý, a právě proto jsem ti to přišla říct, abys na to už nikdy nezapomněl, abys věděl, že jsi zničil dva propletené životy, že jsi zabil dvě srdce, která se milovala láskou, jaké ty nejsi schopen a jakou nikdy od nikoho nedostaneš.“

Z jejích úst vyletěly poslední slabiky ortelu, Jana se neslyšně zvedla a prošla pokojem. Uslyšel jsem cvaknutí dvojích dveří – nebo to zaklapla víka dvou rakví? – a vzdalující se zvuk motoru. Třásl jsem se po celém těle, oči mi oslepovaly prameny potu a zuby jektaly hrůzou. A pak mě pohltila milosrdná nicota.