Dvě na čtvrtou sonetů v rytmu srdce

Dvě na čtvrtou sonetů v rytmu srdceSonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení – ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným. Avšak pole inspirace je, jak známo, zúrodňováno smutkem; a Pepson všechen svůj smutek – ale také veškerou svou lásku, naději a víru – vložil do šestnáctera zpovědí. Zavede nás v nich do hlubin duše rozervané jen natolik, aby ještě mohla tvořit, stejně jako do míst naší země, která vždy neomylně najde kompas jeho srdce. A nad tím vším se vznáší jako temně nádherný přízrak Ta, jejíž jméno už nikdy nebude vysloveno – tedy jeho osudová (a zřejmě navždy ztracená) žena.

Vázaná, lamino matné, formát 100x128 mm, 24 stran, Doporučená maloobchodní cena: Kč 99,-

Sonet s láskou, nadějí a vírou

Jsi jako roztoužená straka,
zlatem jsi přetížila všechna hnízda.
A když tě se mnou omrzela jízda,
hned další kapitán tě k sobě láká.

Dnes večer v ošuntělém bistru
přepil jsem pelyňkem tvou hořkou školu.
Na způsob okouzlených mistrů
lampy ti dokreslily aureolu.

Snad chladné Sudety, snad horké Lanzarote
ovládáš beze mě dva roky poté.

Jaro se vrací. Sednu ke klavíru,
vyzpívám lásku, naději a víru,
že jednou opustíš svou skrýš,
že se mi znovu rozbroskvíš.

Sonet lipnický

Poutník, který v úctě chová letopisy,
už nemusí mít navigaci.
Směr ukážou mu neúnavní ptáci,
cíl najde jako podobojí kdysi.

Ten, kdo si chce podmaňovat mocné hrady
a budit panny v žule spící,
teď s koně sesed, ustájí ho tady,
a v rytmu srdce tančí na Lipnici.

Nad řekou Sázavou nám strážní ohně hoří,
dávno jsme oželeli plavby do zámoří,
vždyť ani v ráji není sladší bezčasí.

Morana pláče, v lomech popraskaly ledy.
Z paměti vypráskejme loupeživé Švédy
a nechme chvíli odpočívat kompasy.

Sonet novoroční

Polykám novoroční kávu
a mám už zase pohled sokolí.
Jen zvolna roztáčí se soukolí
a s letopočtem nelámu si hlavu.

Od rána padá čerstvý sníh,
já nastavím mu obě dlaně.
Ty její oči… Padlý anděl v nich
mi nedovolí zapomenout na ně.

Proč ani Bůh nám nezachová
ta láskou ošlehaná slova,
když ona od sebe je odhání?

Snad nový rok jim život vrátí,
snad něco zbylo z našich tratí,
po kterých posílal jsem vyznání.