Krajinou Albrechta z Valdštejna (aneb Na cestách s vévodou frýdlantským)

krajinou_albrechta_z_valdstejna_obalka.jpgPo úspěchu publikací Krajinou prvních Přemyslovců a Krajinou Karla IV. přicházejí Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý s osmou společnou knihou, nazvanou Krajinou Albrechta z Valdštejna.

Vévoda frýdlantský není výhradně kontroverzní – a už vůbec ne temná – postava naší historie. Jen málokteré české osobnosti se podařilo tak výrazně vstoupit na evropskou scénu a plody jeho záměrů dodnes okrašlují naši půvabnou zemi.

Autoři v této knize sledují jeho dramatický život z nečekaného úhlu: navštívili místa, která ho poznamenala nebo která naopak svým přičiněním poznamenal on sám. Otomar se zaměřil na historii měst, hradů a různých oblastí a jejich začlenění do Valdštejnova životopisu, zatímco Pepson propátrával jednotlivá místa s fotoaparátem v ruce a získával zajímavosti z pramenů, od místních kronikářů, muzejníků či jiných osob, aby mohl vyprávění doplnit o další souvislosti a pozoruhodné objekty v okolí.

Objevná výprava obdařila autory nesčetným množstvím poznatků a zážitků, z nichž nejzajímavější zpřístupňují čtenářům. Ti se tak mohou těšit nejen na plastický obraz Valdštejnova života a krajiny, ale také na velké množství obrázků a fotografií. Některé jsou unikátní, protože se autorské dvojici podařilo proniknout i na místa, kam je vstup prakticky nemožný.

Vázaná, lamino lesklé, formát 130x200 mm, 272 stran + 56 stran fotografií na křídě; 230 barevných fotografií, 153 černobílých reprodukcí
Doporučená maloobchodní cena: Kč 399,-

(Valdštejnský palác)

Po astrologii byli druhou velkou vášní Albrechta z Valdštejna koně. Za nákup ušlechtilých ořů byl ochoten utratit horentní částky. A tak není divu, že se významnou součástí palácového komplexu stala honosná, štukaturou zdobená konírna s valenou klenbou a lunetami, dlouhá 60 metrů a široká 8,6 metrů. Uprostřed prostoru stála kamenná kašna se lví hlavou (opět motiv z Valdštejnova erbu) a z ní byla mramorovými žlaby rozváděna voda k napájení koní. Také krmení se koním sypalo do žlabů z hnědého mramoru. Každé koňské stání (celkem se sem vešlo 38 koní) bylo odděleno umělecky kovanou mříží a nad každým boxem visel obraz uvnitř ustájeného koně. Prostě přepych, o kterém se drtivé většině nejen koní, ale ani lidí, vůbec nesnilo. Je možné, že lásku ke koním vzbudil v Albrechtovi jeho příbuzný Adam mladší z Valdštejna, podkoní císaře Rudolfa II., považovaný za největšího znalce těchto zvířat v Českém království. Tyto podrobnosti známe díky popisu dvou anglických cestovatelů, kteří palác navštívili v roce 1637 a byli uneseni jeho nádherou.
V 18. století došlo ke zrušení konírny a jejímu přestavění na řadu menších prostor. V 50. letech minulého století bychom tu našli Pedagogické muzeum J. A. Komenského. Po jeho přemístění do nedalekého objektu byly příčky vybourány, konírna v letech 1996-1998 restaurována, technicky upravena (moderní obslužné systémy byly ukryty pod podlahou) a přeměněna v jednací sál Senátu. Součástí komplexu je i Valdštejnská barokní zahrada. V jejím závěru se do výše 30 metrů klenou tři oblouky monumentální saly terreny, pravděpodobně nejvyšší, jaká kdy byla v Českém království postavena. Byla dokončena roku 1627. Patří k umělecky nejvýznamnějším dílům stavitele Andrey Spezzy – a možná je i jeho dílem posledním. Malířskou výzdobu vytvořil Baccio del Bianco, s nímž se setkáváme už potřetí. Pro nástěnné a nástropní fresky zvolil v souladu s Valdštejnovým přáním téma řeckého Olympu – uprostřed je Zeus s Hérou a Afroditou, na jižní straně Neptun a na severní Mars. Na klenbě je oklopují medailony hrdinů Trojské války, v přilehlém salonku navazují na antickou mytologii fresky na téma báje o Argonautech a Zlatém rounu. Na štukatérské výzdobě se podíleli Domenico Canevalle a Santino Galli.
Vedle lodžie se nacházelo „giardino segreto“ (tajemná zahrada), oblíbený prvek renesančně-barokní romantiky. Hustě vysazené stromy vytvářely jakýsi lesík, v jehož stínu se skrývala grotta, voliéra pro exotické ptáky a zeď, stylizovaná do podoby umělé skály. Z tmavých skalních puklin vyhlížely ohyzdné kamenné žáby, kroutící se hadi a děsivé tváře podzemních skřetů, což ještě umocňovalo tísnivou atmosféru. Při ohradní zdi najdeme dokonce dokonalou nápodobu krasové jeskyně s krápníky, vytvořenými z drátů, které jsou obaleny hrubou štukovou omítkou.
Protiváhu k tomuto temnému chaosu podsvětí tvořila sluncem zalitá zahrada s blyštivým zrcadlem vodní hladiny. V zahradě s geometricky řešenými květinovými záhony a soustavou cestiček, lemovaných zastřiženými keři, se totiž nachází i rybník s ostrůvkem. Kolem něj nechal Valdštejn rozmístit bronzové sochy milovaných koní, doprovázených antickými bohy. Šlo o dílo významného nizozemského sochaře Adriana de Vries, který už předtím patřil k předním umělcům na dvoře podivínského císaře Rudolfa II. Bohužel, tento soubor, jenž patří k vrcholům pozdně renesančního, tzv. manýristického sochařství, ukradli v roce 1648 švédští vojáci pro svou uměnímilovnou královnu Kristinu. Dnes zdobí zámek v Drottningholmu; nám zůstaly ve Valdštejnské zahradě jen kopie, které dal koncem 19. století s nemalými náklady pořídit Arnošt František z Valdštejna. Ten si ve Švédsku vymohl vrácení jediného originálu, a sice sochy Venuše od Benedikta Wurzelbauera. To byla zřejmě jediná věc, kterou kdy Švédové vydali! Dnes její kopie stojí na bronzové fontáně před salou terrenou (originál je v Národní galerii).
Také vnitřní vybavení paláce bylo velkolepé: v Itálii a Nizozemí nechával Valdštejn objednávat nejdražší a nejkvalitnější koberce, nábytek, čalouny, závěsy... Po jeho smrti vykázala inventura 185 velkých bruselských tapiserií, 62 orientálních koberců, 534 kožených benátských čalounů a 48 závěsných obrazů. Celková cena zařízení se odhadovala na 70 000 zlatých, cena klenotů a stolního nádobí na 134 000 zlatých. Z toho všeho se dochovalo jen několik obrazů a pár osobních předmětů, jako jsou škorně, meč, zmíněný vycpaný kůň a evropský unikát – vysoké boty, ušité z jednoho kusu kůže.
Stavba paláce byla dokončena roku 1630. Je ironií osudu, že si Albrecht z Valdštejna tento přepych příliš neužil. Povinnosti ho stále volaly jinam, takže do roku 1634, kdy v Chebu tragicky skončila jeho životní pouť, v něm pobýval vždycky jen „na skok“; v součtu necelých dvanáct měsíců (podle jiných pramenů dokonce pouhých 80 dnů). Po chebské vraždě a konfiskaci majetku vlastnila palác Česká královská komora. Dočasně tady nechala bydlet vdovu pro frýdlantském vévodovi Isabelu, rozenou z Harrachu, s dcerou Alžbětou, které později odešly do České Lípy. V roce 1639 objekt odkoupil Maxmilián hrabě z Valdštejna, vévodův bratranec ze čtvrtého kolena. Jistě si vzpomínáte, že to byl syn Albrechtova někdejšího poručníka a ochránce Adama mladšího z Valdštejna. Jeho potomci poté palác obývali až do konce první světové války. Po roce 1919 začali pronajímat jeho část československému státu; sídlilo tu ministerstvo průmyslu.
V roce 1930 se dědictví ujal Karel Albrecht z Valdštejna, který po Mnichovu přijal říšskou státní příslušnost a stal se členem NSDAP. Palác dal k dispozici protektorátnímu ministerstvu školství a lidové osvěty v čele s kolaborantem Emanuelem Moravcem. Není divu, že v roce 1945 raději chvatně emigroval do Německa. Objekt mu byl znárodněn na základě Benešových dekretů a stal se sídlem různých institucí, včetně pedagogického muzea. Jízdárna byla v letech 1952-1954 upravena na výstavní síň Národní galerie a v paláci ještě pamatujeme ministerstvo kultury. Od 1. března 1996 se stal Valdštejnský palác sídlem druhé komory Parlamentu ČR čili Senátu.
A jedna zajímavost na závěr: V padesátých letech zde dožívala stařičká hraběnka Marie z Valdštejna; zřejmě si ji ani tehdejší mocipáni netroufali vystěhovat. Podle vyprávění pamětníků se v té době v Hlavním sále často konaly různé noční oslavy, no, řekněme to rovnou, divoké pijácké večírky vládních prominentů. Rámus, výskání a zpěv probouzely paní hraběnku ze spaní, a ona se pak zjevovala na prahu sálu v noční košili jako přízračná bílá paní a hrozila účastníkům mejdanů holí. Poprvé se jí dost polekali. Později si ji začali předcházet; „bílá paní“ prý neodmítla štamprličku nebo dobrý doutník na usmířenou. Hraběnka zemřela 30. prosince roku 1955. Bylo jí neuvěřitelných 104 let!

(Otomar Dvořák)

(Plzeň)

Do západočeské metropole dorazil vévoda 10. prosince 1633 – den poté, co mu Ferdinand II. poslal kritický dopis, který fronta Albrechtových odpůrců vzala jako povel k finální ofenzivě. Část z nich ho „jen“ podezírala z jednání, které přinejmenším neslouží císaři a monarchii; jiní ho otevřeně nenáviděli a podsouvali mu ty nejzrádnější motivy, a to bez ohledu na realitu a dosavadní zásluhy. Valdštejnovi stále zbývala možnost čestného odchodu – do ústraní, ze kterého už by cesta na výsluní nikdy nevedla. Rozhodl se však ponechat si armádu v rukou a nehledět na císařův dopis, „poněkud pohněvaný“, jak list charakterizoval zrádce Ottavio Piccolomini. Vévoda ho obdržel 15. prosince… a možná ho ukolébávala i skutečnost, že si udržel doprovod hodný velmože a nejvyššího velitele. Ke značné nelibosti Plzeňských, nucených hradit obří výdaje, čítal jeho dvůr 899 lidí a 1072 koní! K tomu je třeba připočítat samotné vojsko, rovněž nakvartýrované ve městě.
Vše podstatné se odehrálo na rynku, jenž v současnosti nese název náměstí Republiky. Vévodí mu katedrála svatého Bartoloměje s věží, která je díky svým 103 metrům nejvyšší kostelní věží v České republice, a s krásnou Šternberskou kaplí. Nás především zajímají události spjaté s Valdštejnem. Proběhl tu – nadvakrát – slavný revers, kterým se důstojníci v bytě maršálka Kristiána Ilova (von Ilowa) zavázali k bezpodmínečné věrnosti Valdštejnovi; to, že to někteří z nich nemysleli vážně a horlivě usilovali o jeho pád, je věc jiná. Hlavně tu ale dodnes stojí dva domy, v nichž se Albrecht se svým nejbližším doprovodem ubytoval. Nešlo o jeho jediný plzeňský pobyt, předchozí nastaly v květnu 1632, v červnu 1632 a v listopadu 1633. Tyto tři pokaždé trvaly jen několik dnů (a přesná data se v různých zdrojích liší), zatímco čtvrtý byl výrazně roztaženější v čase: od 10. prosince (což je datum uváděné Josefem Janáčkem a já s ním souhlasím – prameny opět nejsou jednotné) do 22. února 1634. Posledně jmenované datum známe s jistotou; Valdštejn se tehdy prokazatelně vydal na svou poslední cestu, vedoucí přes Stříbro, Planou a krátkou zastávku v Okrouhlé do Chebu.
U předchozích plzeňských návštěv nemáme doloženo místo; lze důvodně předpokládat, že se vévoda přinejmenším s užším doprovodem též ubytoval na hlavním náměstí. Naopak k pobytu poslednímu, který zapadá do mozaiky této kapitoly, umíme přiřadit dvě přesné adresy: v domě náměstí Republiky 105/12 dlel sám Valdštejn, zatímco vedlejší dům 106/13 zabrala dvorní kuchyně. Díky laskavosti několika milých lidí, kterým jmenovitě děkuji na straně 4, jsem získal unikátní možnost propátrat oba objekty – a nyní vám je představím.
V čp. 105 se dnes nachází kavárna, zahraniční oddělení Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje a organizace Alliance Française. Říkalo se mu dům rodiny Scriboniových či prostě Scriboniovský dům. V době, kdy ukrýval chřadnoucího vévodu, už patřil chotěšovským premonstrátkám. Totéž platí pro sousední čp. 106, kam se vypravíme posléze – ten byl znám jako Chotěšovský dům.
Prozatím zůstaňme ve „stopětce“, které se díky pobytu našeho hrdiny dostalo občasného pojmenování Valdštejnský dům. Původní gotický objekt patříval městským rychtářům a do renesanční podoby jej nechal přestavět doktor Jan Scribonius z Horšova (dnes součást Horšovského Týna); památkou na to jsou dva štíty v tomto slohu. Scriboniové ho dlouho nedrželi – víme, že „za Valdštejna“ patřil chotěšovským premonstrátkám. Přibližně o sto let později došlo k barokní přestavbě a k přístavbě dvorního stavení. Krásný je portál přibližně z roku 1730 z dílny Jakuba Augustona mladšího, vynikajícího štukatéra, architekta a stavitele italského původu, který upravil i celé průčelí. To pak doznalo změn ještě dvakrát – a souznění renesance a baroka z něj naštěstí nezmizelo.
Co je nejkrásnější uvnitř? Zřejmě malovaný strop v sálu Alliance Française – tento prostor jsem bohužel jako jediný neviděl, neboť prohlídku mi velkoryse umožnila knihovna, která v tu chvíli neměla k sousedům o patro výš přístup (naše návštěva se odehrála v „mrtvém“ čase prázdnin, jinak bychom se asi do sálu dostali). S touto výjimkou jsem ale důkladně propátral všechna zákoutí komplexu, který byl svědkem Albrechtova neodvratného pádu, a nasál genia loci.
Pokochali jsme se renesančními štíty a barokním průčelím s Augustonovým portálem a vstoupili do klenutého průjezdu, kam stylově zapadá i další ze zdejších nájemců: starožitnictví. Pokoje, dnes sloužící knihovním účelům, jsou renovovány a vkusně zařízeny, ovšem z dobových prvků nás zaujala jen štuková výzdoba, která Albrechta určitě nepamatuje; jinde, například ve výstavním sále, klenuté stropy; a v chodbě zazděný vstup s ostěním, který Valdštejn vidět mohl.
Nakonec v jednom z menších pokojů spatřujeme překvapivou věc: lázeň jakoby ze starého Říma, k čemuž přispívají i antické motivy na kachličkách. V této podobě je též mnohem mladší než období, o němž píšeme v této knize. Traduje se, že se v její předchůdkyni generalissimus koupal a podstupoval léčebné kúry. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu toho bylo vskutku zapotřebí; víme, že v lázni trávil dlouhé hodiny.
Prošli jsme se také dvěma nádvoříčky. Křídla domu, která je obklopují, vynikají tesanými podpěrami pavlačí a ostěním oken. Suma sumárum jsme nenašli nic zásadního, co by na vévodu frýdlantského upomínalo. Ovšem skutečnost, že jsme mohli projít domem, kde se odehrávalo předposlední dějství jeho pádu, nás obohatila o pocit, jako bychom byli „při tom“. Jsme za to vděčni.
Připomeňme, že vedlejší Chotěšovský dům nese adresu náměstí Republiky 106/13. Také on, stejně jako jeho soused, dostal renesanční podobu v poslední čtvrtině 16. století (přestavbu vedl Ital Giovanni de Statia). Už předtím zde stál gotický dům – proboštská rezidence, využívaná k ubytování klášterních hostů během jejich pobytů v Plzni. Podobností se „stopětkou“ je více – pěkný portál a fasáda (ačkoli obé je ještě hezčí u Scriboniovského domu), průjezd s klenbami, dvorky… a především společná držba chotěšovských premonstrátek (zde v letech 1487-1784). Po zrušení kláštera v posledně jmenovaném roce ho získává mydlář Ignác Koutecký (mydlář s malým „m“, tj. nikoli proslulý pražský kat). Rodina Kouteckých držela dům až do konce dvacátých let minulého století, kdy ho odkázala Společnosti pro národopis a ochranu památek, předchůdkyni Národopisného muzea Plzeňska.
A to zde sídlí dodnes. U jeho zrodu stál plzeňský historik a muzeolog Ladislav Lábek (1882-1970). Během prohlídky jsem byl obeznámen s jeho nespornými zásluhami, ale také varován, abych nepovažoval veškeré artefakty za původní. Pokud se prý panu Lábkovi něco líbilo, neváhal to získat a druhotně instalovat v muzejních prostorách; některé prvky jsou tudíž druhotně umístěné.
Muzeum v době naší návštěvy (červenec 2021) procházelo rekonstrukcí. I tak (nebo možná díky tomu) jsme viděli spoustu krásy, kterou ale Valdštejnova dvorní kuchyně, vytížená přípravou opulentních hostin, neměla čas vnímat a vychutnávat. Od Otomara víte, jak náruživě důstojníci hodovali, přičemž nebrali ohled na zbídačenou zemi ani na dietetická omezení svého vrchního velitele. Moc pěkný je dlouhý průjezd s klenbami a ostěním dveří, do nějž je vytesán letopočet 1739. A přímo nádherné dílo představují renesanční fresky v prvním poschodí. Byly objeveny při rekonstrukci v roce 1941 a zobrazují výjevy ze Starého zákona a světce. Jednou z postav je buď Ježíš Kristus, nebo blahoslavený Hroznata, zakladatel kláštera v Chotěšově.
Také nádvoří s renesanční arkádovou lodžií, jedinou dochovanou v Plzni, Albrecht vidět mohl, pokud měl ovšem zájem, čas, a hlavně sílu přemístit se do vedlejšího domu a zkoumat jeho skryté půvaby. Vzhledem k jeho nátuře a zdravotnímu stavu to považuji za vyloučené.

(Josef Pepson Snětivý)

(Vsetín)

Jak už jsme si říkali, 28. října 1608 Arkleb náhle zemřel. Lukrecie Nekšovna z Landeku se rázem stala mladou, atraktivní a velmi bohatou vdovou. Albrecht z Valdštejna neváhal. S pomocí Karla staršího ze Žerotína uzavřel výhodný sňatek… Výhodný? To nebylo zpočátku jisté. Majetek, jehož cena byla odhadována na 400 tisíc zlatých (což byla slušná sumička: pro srovnání, havíř nebo tesař si tehdy vydělal jeden zlatý týdně) patřil jeho manželce, a on tedy nemohl být přijat mezi moravskou šlechtu s právem zasedat na zemském sněmu, což ho velmi mrzelo. Tehdy poprvé v plné šíři prokázal svou houževnatost, mazanost, lstivost a bezohlednost. Pomocí právnických kliček, úplatků a vyhrožování nakonec dokázal, že závěť Václava Nekše z Landeku byla prohlášena za neplatnou a sám se stal spolumajitelem manželčiných panství. Využil také faktu, že Arklebův synovec, rytíř Jan Adam z Víckova, jenž měl po Lukreciině smrti dědit veškerý majetek, byl zrovna ve finanční tísni, a vyplatil mu „na ruku“ 8 000 zlatých. Tomu těžce zadlužený Adam nedokázal odolat. Později velmi litoval, neboť tato částka byla nepatrným zlomkem celkové hodnoty panství. Jenže podepsal „úpis ďáblu“, a už se nedalo nic dělat. Stal se poté Valdštejnovým úhlavním nepřítelem. Nedokázal mu však uškodit, sám naopak skončil tragicky, jak si zanedlouho povíme.
Albrecht začal jako nový majitel panství bourat zažité tradice, a to radikálními zásahy. Zbavil vsetínské měšťany starých výsad, například jim zrušil vaření a zakázal šenkování piva. Nechal postavit vlastní pivovar a nikdo od té chvíle nesměl kupovat pivo jinde než u něj. Poddaným na vesnicích zrušil robotní povinnost, což by mohlo vypadat jako lidumilné opatření, jenže ji nahradil peněžními poplatky. Údajně prohlásil: „Nepotřebuji od nich práci, ale peníze!“ Jeho zásahy pochopitelně vzbuzovaly mezi lidmi nevoli. Navíc, zřejmě pod vlivem své manželky a olomouckých jezuitů, začal poddané nutit k přestupu na katolickou víru. To naráželo zejména u pastevců – Valachů (teď už jim dejme velké písmeno), kteří byli buď evangelíci, nebo pravoslavní. Odpor byl tak silný, že Valdštejn začal uvažovat o tom, že proti svým vzpurným poddaným nasadí vojsko.
Zdá se, že ani Valdštejnovi Vsetín s hornatým okolím k srdci nepřirostl, necítil se dobře mezi zamračenými měšťany a zarputilými valašskými horaly, a tak na zdejším zámku skoro nepobýval. Dával přednost skromnější tvrzi v Rymicích, která ležela v poklidných rovinách Hané a blíže frekventovaných cest. Hodně času trávil v cizině jako člen doprovodu nového císaře Matyáše, zúčastnil se i jeho pražské korunovace, a také se věnoval povinnostem plukovníka moravských stavů, jímž byl jmenován na moravském sněmu. Začal se čtyřmi sty mušketýry, ale nakonec pod jeho velení spadalo tři tisíce nově naverbovaných pěšáků. Okamžitě po svém jmenování začal Valdštejn ve Vsetíně a Lukově shromažďovat zásoby zbraní, nakoupených „načerno“ v německých zemích a v Nizozemí. Počítal s tím, že je se ziskem vyúčtuje moravským stavům.
V září roku 1613, kdy Albrecht doprovázel císaře Matyáše na říšský sněm do Řezna, obdržel dopis od Karla staršího ze Žerotína, v němž mu bývalý švagr psal, že „by mu přál, aby raději na Vsetíně než v Řezně byl“. Sděloval, že jeho manželka Lukrecie je těžce nemocná. Albrecht sněm předčasně opustil a urychleně se vrátil domů. Zdá se, že mezi manželi nebyl jen pragmatický, ale skutečně blízký citový vztah. To bychom u cynického Valdštejna nečekali, ale je nesporné, že měl i kladné vlastnosti.
Lukrecie Nekšovna z Landeku zemřela na vsetínském zámku na Květnou neděli 23. března 1614. Valdštejn pak sám spravoval tři zděděná panství Vsetín, Lukov a Rymice až do dramatických událostí stavovského povstání. Z pragmatických důvodů zůstal věrný císaři a jeho dobrodružná akce v Olomouci, o níž si ještě budeme vyprávět, vedla direktorium moravských stavů k tomu, že ho označilo za nečestného a podlého zrádce a jeho moravská panství zkonfiskovalo. Majetek byl přidělen Janu Adamovi z Víckova, jenž plně podporoval povstání proti císaři a o svá práva se pochopitelně přihlásil. Adam se jistě opájel pocitem zadostiučinění, ovšem jen krátce. Brzy se ukázalo, že Valdštejn vsadil na dobrou kartu. Po porážce stavů na Bílé hoře a Ferdinandově vítězství byl majetek Albrechtovi navrácen a Jan Adam skončil jako pronásledovaný psanec.
Ambiciózní Valdštejn ovšem nehodlal zůstat na provinční Moravě. Díky pobělohorským konfiskacím získal bohatá panství na severu a východě Čech. Odlehlý majetek na uherském pomezí, navíc sužovaný valašskými povstalci, ho přestal zajímat. Proto roku 1623 své vsetínské statky prodal Zdeňku Žampachovi z Potštejna.
Tragickou a současně hrdinskou epizodou Vsetínska je valašské povstání. Zdejší horalové se nikdy nesmířili s bělohorskou porážkou a setrvali v odboji po celou třicetiletou válku a pak i do vydání tolerančního patentu v roce 1781; to už jako zbojníci.
Vůdčí postavou valašského povstání se stal muž, jehož jméno tu několikrát zaznělo – rytíř Jan Adam z Víckova. Ten neváhal použít zbraně, shromážděné Valdštejnem ve Vsetíně a Lukově, a rozdal je mezi horaly. Svůj odboj koordinoval s vůdci rebelie, kteří emigrovali, a spolupracoval s vojsky slezského knížete Jana Jiřího Krnovského a sedmihradského knížete Gabriela Bethlena.
Valaši, dobří znalci hor, využívali metod partyzánské války, jak bychom dnes řekli. Zmocnili se dokonce několika měst a pevností a jeden čas ovládali souvislé území ve Vizovických vrších, které prohlásili za svobodné. Kardinál Dietrichštejn vypsal odměnu 500 tolarů za dopadení jejich vůdce Jana Adama z Víckova, který se měl zdržovat v okolí Vsetína. Nenašel se však nikdo, kdo by vůdce prodal za jidášský peníz. Tvrdí se, že Adam padl na podzim roku 1627 při obraně hradu Lukova, ale jeho smrt je přesto zahalena tajemstvím.
Vzpoura měla krvavé finále v zimní bitvě u Vsetína 26. ledna 1644. V údolí Bečvy, sevřeném zasněženými kopci, se pokusilo sedm set Valachů pod velením hejtmana Jana Kováře zastavit dvoutisícový kontingent plukovníka Wallische. Lépe vyzbrojené císařské vojsko pomocí děl prorazilo zátarasy a Valachy doslova zmasakrovalo. Zbytky povstalců utekly do hor. Vzápětí císařští obsadili město Vsetín a přistoupili k drastickým trestům. Na vrchu Šibeník bylo během několika dní popraveno 200 zajatých povstalců. Byla to jedna z nejmasovějších poprav naší historie! A přitom se o valašském povstání tak málo ví... Populární chodská rebelie, vrcholící popravou Jana Sladkého Koziny, je proti tomu nicotnou epizodkou. V tom vidím velkou nespravedlnost dějinné paměti!

(Otomar Dvořák)

(Cheb)

Valdštejn nocoval v Pachelbelově domě už dříve: poprvé během svého prvního chebského pobytu, přesně 31. července 1625 (hned po první noci však podle dostupných pramenů odjel na dvůr Chlumeček, kde setrval až do 3. září, jak víte od Otomara); poté ve dnech 28.–29. května 1630 – to už byl Pachelbel coby nekatolík v exilu. Ve Valdštejnově případě se tedy ve vztahu k tomuto domu podivuhodně naplnilo úsloví „Třikrát – a dost!“
A naplnil se zřejmě i jeho horoskop, který mu sestavil věhlasný Johannes Kepler. Ten prý předpověděl dobu a příčinu vojevůdcovy smrti, jenže mu to údajně odmítl prozradit. Sám navíc zemřel už roku 1630 – poté, co dost naivně odcestoval do Řezna, aby tam na říšském sněmu vymáhal dávné pohledávky za císařem. Valdštejn byl naopak všechno, jen ne naivní – ale svému osudu (a snad ani horoskopu) také neušel… A tak tu alespoň po půlnoci straší v kočáře taženém čtyřmi vraníky, jimž z očí šlehají plameny; tento průvod už na scénu uvedl Otomar. Vévoda sedí uvnitř s krvavou skvrnou na prsu a kočár má být doprovázen šesti jezdci s tasenými meči. Pokud je jich opravdu šest, pak se kloním k verzi, že jde o vrahy – nejbližší Albrechtovi spolupracovníci, povraždění na Chebském hradě, jsou totiž jen čtyři. Šestici by mohli tvořit plukovník Walter Butler, podplukovníci John Gordon a Walter Leslie, vrchní strážmistr Robert Geraldin a kapitáni Walter Deveroux a Dionys Mac Daniel. O posledních dvou se ví, že fyzicky zabili některé z obětí (Deveroux Valdštejna a Mac Daniel Trčku); konkrétního vraha Ilova, Kinského a Niemanna neznáme.
Opět jsme u krvavé řeže, která se odehrála 25. února 1634 – skutečně v sobotu, nikoli v neděli, jak se běžně tvrdí (v Muzeu Cheb dokonce uvádějí úterý, což je jediná má výtka směřující k jinak úžasné expozici, kterou už brzy po právu vychválím).
Na dnu koneckonců nesejde. Stejně jako na faktu, zda před Valdštejnem bydlel v Pachelbelově domě podplukovník John Gordon a „velkoryse“ ho pro „vzácného hosta“ uvolnil, nebo zda byly prostory uprázdněny dříve. Už bývalý generalissimus (ačkoli ten svou reálnou situaci neznal dokonce ani v okamžiku příjezdu do Chebu, který nastal mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední dne 24. února!) se každopádně ubytoval zde (a jeho doprovod v 28 měšťanských domech na náměstí či v jeho bezprostředním okolí). Jde o vévodův pátý – a samozřejmě poslední – pobyt v tomto městě.
Samotný akt vraždy je podrobně popsán v mnoha publikacích, verze se liší… a zdá se, že nejpřesněji vše vylíčil německý historik Heinrich Ritter von Srbik. Jsem si jist, že jste s celou událostí obeznámeni a dovoluji si předpokládat, že ji stejně jako já považujete za justiční vraždu. Neříkám to s ohledem na skutečná či domnělá Valdštejnova provinění, ale ve vztahu k provedení. Zejména poté, co byli zlikvidováni Albrechtovi nejbližší spolupracovníci, nebyl pro císařské důstojníky sebemenší problém bezmocného vévodu zatknout a dopravit do Vídně. Jenže mrtví nemluví – a také už nemohou vznášet nároky vůči svým dlužníkům nebo se stavět proti nim…
Pokud jsem zmínil vraždu Trčky, Kinského, Ilova a Niemanna: Otomar vám ji předestřel barvitě a dopodrobna. V jednom bodu s ním nesouhlasím – a předesílám, že jde o nesouhlas v rovině „názor versus názor“. Kolega se domnívá, že ke „krvavé hostině“ došlo spíše v Kuchelhausu, zatímco já jsem toho mínění, že se odehrála v hlavním paláci. Grafické výjevy by mé mínění spíše vyvracely – jenže ty byly pořizovány ex-post a nikdo z jejich autorů nebyl na místě činu. Prostě mi k okázalé trachtaci (na niž byl zván i sám Valdštejn!) „nesedí“, že by se měla odehrávat v prostoru, vlastně v hradním zázemí (víme, jak uměli důstojníci hodovat!). Nemluvě o tom, že místnost, kde marně hledal spásu rytmistr Niemann, nechybí ani v paláci; ten nebyl tvořen jediným sálem, jak by se dnes z jeho neúplné podoby mohlo zdát. Na druhou stranu je pravda, že se často hovoří o „Gordonově domě, který stál v areálu hradu“, což by zase mohlo svědčit pro Otomara. Ovšem tomu zase odporuje údaj tvrdící, že Gordon bydlel v Pachelbelově domě, který Valdštejnovi uvolnil. Pokud by to bylo pravda, proč by si stavěl další dům na hradě? Navíc ho vévoda jmenoval velitelem Chebu teprve předchozího roku, takže by to stejně nestihl… Webové stránky hradu pak bez jakýchkoli pochybností uvádějí Kuchelhaus. A tak si vyberte…
Zato místo, kde smrti, či přesněji řečeno vrahovi, pohlédl tváří v tvář vévoda, známe přesně. Proč se domu říká Pachelbelův? V letech 1620-1621 ho vlastnil Wolf Adam Pachelbel z Hájí. Ten pocházel z vlivné patricijské rodiny, v letech 1624-1629 stál v čele Chebu jako jeho starosta a krátce před svou smrtí v roce 1649 ho zastupoval na vestfálských mírových jednáních.
Po Wolfovi držel dům jeho bratr Alexander, jenž v roce 1629 emigroval. Objekt mu tudíž město zabavilo a dalo jej do pronájmu Christofu Heinrichu Heergesellovi. A právě ten ho poskytl Albrechtovi (a možná už předtím Gordonovi – viz výše).
V letech 1641-1642 dům opět patřil Pachelbelům, konkrétně Alexandrovým dědicům. Ty na desítky let – až do roku 1705 – vystřídali chebští jezuité. Po nich tu vidíme další chebské patricije, rodinu Junckherů. Je neuvěřitelné, že Junckherové vlastnili dům už v období 1406-1469! Předpokládám, že jde týž rod; pokud ano, svědčí to o vytrvalosti, moci a bohatství některých zdejších rodin – a o tom, že Chebsko jako by po dlouhá staletí žilo svým vlastním životem, nezávislým na dění v ostatních částech Českého království (se vzpomínkou na Vsetín, Lukov a Rymice dodávám, že nedávná zjištění kladou na Chebsko i původ rodiny Nekšů z Landeku). Jméno Junckher (psáno také Juncker) nacházíme také na Malém Chlumečku; a našemu domu se tak dostalo alternativního pojmenování Junckherův dům, ačkoli se téměř vždy užívá jméno Pachelbelův dům…
…na čemž nic nemění ani další varianta: Městský dům. Ta vznikla díky tomu, že objekt převzalo v roce 1735 od Junckherů město – a drží ho vlastně dodnes. Jak jsem zmínil, už od roku 1873 je zde městské muzeum. Předtím, konkrétně od roku 1850, v domě sídlily městské úřady, a do té doby byl užíván jako obytný pro městské generály, starosty či jiné nájemce. U prvně jmenovaných jsem narazil na zajímavý údaj. Dům byl v letech 1735-1790 postupně přebudováván v barokním stylu, aby sloužil jako rezidence městských velitelů. Kroniky praví, že generál von Güldenhoff (podle jiných údajů Schuldenhof) „nechal ze zdi pod oknem seškrábat a zabílit dlouho uchované krvavé stopy“. A jeho následovník generál Stöffling kázal Valdštejnovu ložnici vymalovat, a hlavně ji vesele užíval až do své smrti v roce 1777. Z toho vidíme, že generálové pověrčivostí zrovna netrpěli. Nebrali v úvahu ani skutečnost, že jejich přímý předchůdce ve funkci vojenského velitele Chebu, podplukovník John Gordon, je jedním z hlavních viníků vraždy muže, jenž ho ironií osudu do této funkce jmenoval: Albrechta z Valdštejna.
Nevíme, zda posledně jmenovaný v ložnici alespoň strašil, ale ze skutečnosti, že v ní Stöffling léta spal, předpokládám, že nikoli. On a kolega von Güldenhoff nebyli ostatně jediní, kdo v klidu upadal do říše snů na tak neblahém místě. Činil tak už páter-rektor jezuitů a ve druhé polovině šedesátých let 18. století se v domě nechal během svých dvou návštěv Chebu ubytovat budoucí císař Josef II. V komnatě dále úřadoval třeba starosta Chebu Johann Adam Junckher (ten odkoupil dům od jezuitů) či mnohem později další starosta Abraham Totzauer, který v bytě v prvním patře spokojeně bydlel až do smrti v roce 1848.
Vražda byla zcela jistě spáchána právě v tomto podlaží. Původní místnost byla ovšem malá a ležela směrem do náměstí, nad dnešním přízemním dvojitým oknem vedle vrat. Připadá mi zvláštní, že Valdštejn, jehož zmučená tělesná schránka nesnesla sebemenší hluk, nocoval zde, když dům má i zadní trakt. Je ale pravdou, že venku byly rozestaveny stráže, které nejenže usilovaly o zamezení zvuků vycházejících od kolemjdoucích či kolemjedoucích, ale rovněž se snažily eliminovat psí štěkání, kohoutí kokrhání… Bohužel, kapitán Deveroux a jeho šest halapartníků se mohli takovým opatřením jen smát, byť se drobné potyčce se strážemi nevyhnuli a tento Ir a fyzický Valdštejnův vrah při ní dokonce zlomil kord. Vytrhl tedy jednomu ze svých mužů partyzánu (nikoli halapartnu, jak se často uvádí) – a její hrot se už za pár okamžiků zabodl do hrudi „špatné, křivopřísežné, staré, rebelantské šelmy“, jak údajně v poslední vteřině před svým zrůdným činem nazval bezbrannou oběť.
Když městská správa proměnila obytný dům na úřední budovu – víme, že se tak stalo v roce 1850 –, upravila malou přední místnost do náměstí, to jest dějiště vraždy, jako kancelář starosty (kterého později vystřídal městský sekretář). Z tohoto důvodu byly do zadní místnosti se třemi okny přeneseny dva obrazy znázorňující vraždu, Valdštejnův portrét a meč i zmíněná partyzána. O tom, že by to skutečně měla být ta, s jejíž pomocí Deveroux vraždil, mám vážné pochybnosti nejen já, ale i muzejník pan Jan Bittl, kterému tímto děkuji za prohlídku a výklad. Co je ovšem důležitější: vinou těchto adaptací a přenesení došlo ke zmatení ohledně místa, kde byla vražda spáchána. My naštěstí víme, kde se tak v reálu stalo.
A abychom zamezili ještě jednomu případnému nedorozumění, dodejme, že název Pachelbelův dům se někdy používá i pro jiný objekt: pro ten, který má adresu náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 3/18. Místo, kde zemřel Valdštejn, stojí na adrese náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 492/3.
Mimochodem, v oné malé místnosti, kde život dokonal, snad bylo opravdu příjemně! Poslední soukromý nájemce, zlatník Reitzner, ji obýval v letech 1848-1849, a když musel kvůli chystané proměně obytného domu v úřední budovu odejít, vyškrábal diamantem do horní tabule pravého vnitřního okna: „Sbohem, Valdštejne, nemůžeme být stále spolu, 18. listopadu 1849.“

(Josef Pepson Snětivý)