Hudba

Narodil jsem se v Táboře 26.3.1973, ale za pár měsíců jsme přesídlili do Jablonce nad Nisou. Muziku jsem začal vnímat velmi záhy a první kontakt s ní mi přinesly dechovky, které měly tenkrát žně. Byla to doba „poučení“, a tak se horlivě slavila nejrůznější výročí slavných výher i přejmenovávání ulic a náměstí. Z předškolního věku si nejvíc pamatuju Karla Gotta, Ivana Mládka a hlavně Felixe Slováčka, podle jehož vzoru jsem se rozhodl stát se saxofonistou.

A tak mé kroky vedly v roce 1979 do Lidové školy umění v Jablonci nad Nisou, kde jsem se učil hrát na sopránovou zobcovou flétnu, poté mnoho let na klarinet a nakonec krátce na hoboj. Celkem jsem v této útulné budově s maličkými učebnami (původní sídlo LŠU zabrali komunisté pro Dům politické výchovy a hudební škole dali náhradou bývalý bordel) strávil deset příjemných let, kdy jsem kromě hodin hry na nástroj hrál i v různých komorních sestavách a také v dechovce. Zpočátku jsem měl chodit i na zpěv, ale jediná hodina ve sboru plném holčiček (co bych za to dneska dal!) mě otrávila natolik, že jsem se této průpravy bohužel vzdal.

Školní léta jsem strávil hlavně pilným cvičením na klarinet, neboť jsem se domníval, že bych se v dospělosti mohl státi virtuosem klasické hudby. Jak se ale blížila puberta, začínal jsem mít pocit, že existuje i nějaká jiná muzika, taková, která se u nás v „lidušce“ neučila. Ale protože jsem neměl kazeťák ani kamarády rockery, setrvával jsem spíš v tradičních vodách. V letech 1986-1994 jsem hrál ve folklórním souboru písní a tanců Nisanka, který mi mnohé dal, neboť jsem se tam naučil kouřit a pít a viděl jsem také cizí kraje, kde jsme oslňovali kalhotami s padacím mostem. V letech 1997-1990 jsem se (jako tehdy první mládežník) dostal do dechovky Desanka (nemáte pocit, že se tehdy všechny soubory na Jablonecku jmenovaly podle řek?), kde jsem se po boku ostřílených harcovníků a pod přísným dohledem kapelníka pana Kháse skutečně mnohému naučil. Pořád to ale nebylo to, co bych chtěl opravdu dělat. Teprve na sklonku období přezrálého socialismu jsem objevil Beatles a s kamarády jsme se rozhodli, že založíme kapelu. A díky častému hraní s Desankou na plesech a merendách KSČ jsem měl dost peněz na zakoupení téměř celého vybavení.

Hrát jsme začali až po Listopadu, první vystoupení skupiny Los Pepinos se odehrálo v březnu 1990 v jablonecké Restauraci mladých. Tehdejší repertoár byl následující: Elán – Ver mi, Vejvoda – Škoda lásky a také (kromě jedné, pro nás „bezejmenné“, písně) tehdy všudypřítomná Lambada. Přátelé ze školy byli nadšeni, pak jsem ale vyhodil dva třídní krasavce, pro potřeby kapely (samí muži) ovšem neupotřebitelné, a tím jsem se tak trochu dostal do klatby. Nicméně skupina změnila název (na Akord '90) a obsazení a vystupovala zejména pro Československou stranu socialistickou (ČSS) na jejích akcích. ČSS si od voleb 1990 slibovala mnohé, ale ani naše skvělé výkony neodvrátily její strašlivý propadák, po kterém se nás strana, neschopná kritické sebereflexe, zbavila (OV ČSS v Jablonci nad Nisou mi dosud dluží dvě stě padesát korun, za které se v roce devadesát ještě dalo leccos pořídit). Začali odcházet také muzikanti, a tak jsem své naděje plně upřel ku Praze.

Zde jsem se ocitl v září 1991 a na základě inzerátu, v němž jsem se troufale označil za „devatenáctiletého Pražáka“ jsem začal hrát ve skupině Normal People. To bylo na jaře 1992, kdy jsme si všichni mysleli, že budeme hrát po klubech, někdo si nás všimne, natočíme desky, prodáme desky, budeme se mít skvěle atd. V té době to ale tak trochu dokonce i fungovalo. Na podzim jsme na koleji Jarov F natočili demo I´m free a po několika vystoupeních, která jsme vzhledem k názvu kapely nazývali „normalizací“ (to úplně první se odehrálo na diskotéce v Kongresovém centru, kdy jsme užaslým dospívajícím diskofilům naservírovali porci art rocku kombinovaného s jazzem, blues a bůhví čím vším jiným) jsme od Mirdova hudebního studia dostali nabídku natočit album. Zdálo se, že budoucnost patří nám, Normálním. Album I´m free skutečně vzniklo v létě 1993, podzim téhož roku byl stále ještě fajn (hlavně křest v Euroklubu, kmotrem byl Zdeněk Vřešťál), ale od počátku roku následujícího se stále víc začalo projevovat hudební tápání, kdy nikdo z nás nevěděl, co, jak, proč a za kolik hrát. Navíc se objevily určité antipatie mezi muzikanty, a tak odjezdem basisty Saši Jurmana do Finska (léto 1994) vlastně souvislý život Normal People končí. Dali jsme se ještě krátce dohromady o rok později, k další aktivitě (která měla ale jepičí život) už jsem nebyl přizván.

A nastalo období hledání. Po několika měsících vyplněných pouze cvičením mě opět spasil inzerát a nastoupil jsem do hardrockových Makers (říjen 1995). Chlapíci o generaci starší než já hráli bigbít a zpočátku se zdálo, že nám to bude fungovat. Po několika měsících ale leader kapely opět propadl alkoholu a Makers už nic nevzkřísilo. Některé členy jsem ještě potkal v kapele Stopy, hrající na středočeských zábavách, ale toto krátké účinkování patří spíše do kategorie „bizarní“. Večery s Kaťáky a Slepičkou kropenatou jsem záhy přerušil. Tou dobou už jsem byl v původně hardcorové, později funkové partičce Penguin In Bondage, která se dostala až do semifinále tehdy velmi prestižní soutěže Marlboro Rock-In. Ačkoli naše nahrávka byla v Rock & Popu vyhlášena v létě 1996 demosnímkem měsíce a na koncerty chodilo spousta lidí, stále jsem cítil, že hudebně ani lidsky to není ono. A tak jsem podal svůj poslední inzerát.

Ten mě zavedl do kapely Modrý pondělí. Zpívající kytarista Viktor Chalupa měl kolem sebe velmi kvalitní sestavu, s jejíž členy jsem pak dlouho spolupracoval. Na piano hrál Petr Beneš, na baskytaru Filip Benešovský a za bicími seděl David Uher. Spolu s chytlavými rockovými písničkami od Viktora bylo zaděláno na slušný úspěch. Ani postup do čtvrtfinále Marlboro Rock-In však do něj kapela nebyla schopná přetavit. A protože určitá deziluze nastala i u ostatních Viktorových kolegů, znamenal náš hromadný odchod také konec Modrýho pondělí.

Spolu s Filipem jsme krátce po mém příchodu do Modrýho pondělí založili JADE – Sade Revival Band, která se na několik dalších let stala mou hlavní kapelou. Skutečná Sade, ač výrazně starší, ovšem přežila náš generický počin, což je ale určitě lepší, než kdyby tomu bylo naopak.

Od června 1999 do ledna 2000 jsem byl stálým hostem a poté až do 4.11.2003 hrajícím manažerem skupiny Bílá nemoc. Původně jsem měl pro Vás připravenu samostatnou a velmi rozsáhlou podsekci (základní informace, text o albu Malostranská beseda live, podrobnou historii, chronologii a sestavy a také dva články o vztahu kapely k Praze 5 a 7). Současní členové skupiny mi však zakázali publikovat na mých stránkách jakékoli informace, a tak si nepřečtete nic…

Od jara 1999 jsem se jako host setkával s dávným spoluhráčem, baskytaristou Sašou Jurmanem, ve funky kapele, která se postupně jmenovala Funky Pooh, On The Bubble a nakonec Art House. Partička to byla sice nadšená, ale (zejména ve věcech managementu) trochu bezradná, a tak odchod klávesisty Brada Hoyta zpět do USA na podzim 2002 znamenal její konec (na němž nic nezměnily ani dva koncerty v roce 2004). Ani semifinálovou účast v Jim Beam Music 2001 se nepodařilo přetavit v nahrávací kontrakt…

Opět na jaře, ovšem o tři léta později, v roce 2002, jsem spolu se zpěvačkou Lianou Braunovou založil duo Liana & Pepson. S Liankou jsme si rozuměli jako lidé, ale už méně jako muzikanti, a tak tento duet skončil sice přátelsky, ale také velmi záhy – po jediném vystoupení a demosnímku se čtyřmi písněmi.

Pak mi odbila třicítka a já se snažil stát na pódiu sám, jako PEPSON – úplně poprvé 20.8.2003 na Radiu Proglas v pořadu „Jak se Vám líbí“, poté v „Živáku“ Country Radia 13.10.2003 a mé první skutečně koncertní vystoupení se odehrálo 24.10.2003 v Malostranské besedě. V následujících pěti letech se ovšem má sólová produkce omezila prakticky jen na doprovod křtů mých knih. Umělecky jsem byl ukojen coby spisovatel, takže do hlubšího ponoru do hudebních vod mě zdánlivě nic nehnalo. Ale živé hraní mi zatraceně chybělo…

V roce 2004 jsem dostal nabídku od Pavla Žalmana Lohonky, abych se stal jeho osobním manažerem (a také občasným hostem jeho kapely Žalman a spol.). Mám radost z toho, že jsem stál coby producent, spoluautor i hráč u singlu Ráno bylo stejný/Až mě bude a hlavně u desky Zatracený písně. Také několik koncertů před plnými sály či amfiteátry bylo moc fajn a a Pavlovi jsem vděčný. Naše cesty se po dvou letech rozešly velmi klidně a smírně, nějaký čas jsem ještě fungoval jako koncertní manažer tria Žalman-Jíšová-Hlaváč, ale na uměleckou spolupráci již nedošlo.

Na podzim roku 2008 jsem začal hrát v pražské funkové kapele Sly Rabbits, a znovu se tak sešel se svým věčným spoluhráčem Sašou Jurmanem, s nímž jsem řádil už v Normal People. O dva roky později jsme vydali album The Way Of The Future. S „Králíky“ jsem byl čtyři roky, avšak po celou dobu jsme byli já na straně jedné a většina kapely a její okolí tak trochu na jiné vlně – tím ovšem neříkám, že bych si neodnášel spoustu hezkých zážitků a že bych v říjnu 2012 odcházel s negativními pocity. Své rozhodnutí skončit (mimochodem po velmi vydařeném koncertu) považuji i s odstupem za nejlepší řešení, je třeba jít dál!

Z úplně jiného soudku byla produkce folkrockového vokálně-instrumentálního seskupení Ztraceni v překladu, jehož vděčným členem jsem byl od února 2012 do září 2013 (kdy ve své původní podobě zaniklo). Zejména na naší domovské scéně v Carpe Diem jsme představovali světové hity ve zcela jiném kabátě a především s českými texty. Vnímavé publikum, muzikantské i lidské souznění se spoluhráči… Jsem moc rád, že jsem u toho mohl být.

V současnosti hraju nejen v rámci literárně-hudebních pořadů, křtů, Magazínů záhad atd., ale – a to hlavně – coby sólista s pořadem Na vlnách tónů a slov. Přijďte si mě poslechnout třeba na mou domovskou scénu, jíž je Carpe Diem na pražské Floře…

A teď ještě přehledně, jak to všechno bylo a je:

Kapely:

  • Los Pepinos (1990)
  • Akord ´90 (1990-1991)
  • Normal People (1992-1995)
  • Makers (1995-1996)
  • Stopy (1996)
  • Penguin In Bondage (1996)
  • Modrý pondělí (1996-1998)
  • JADE – Sade Revival Band (1996-2003)
  • Art House (1999-2004)
  • Bílá nemoc (1999-2003)
  • Liana & Pepson (2002-2003)
  • PEPSON (2003-)
  • Žalman a spol. (j.h., 2006)
  • Sly Rabbits (2008-2012)
  • Ztraceni v překladu (2012-2013)

Nahrávky:

  • Normal People – I´m free (1993) –saxofon, klarinet, klávesy, autor
  • Penguin In Bondage – Penguin In Bondage (EP, 1996) - saxofon
  • magors act – magors act (1996) - saxofon
  • JADE – Sade Revival Band – JADE ´99 (1999) – saxofon, klávesy, zpěv, producent
  • Bílá nemoc – Zloději obálek (1999) – saxofon, klarinet
  • Bílá nemoc – Malostranská beseda live (2001) – saxofony, klarinet
  • Art House – Dream Gate (EP, 2002) – saxofony, klarinet
  • Liana & Pepson – O lásce v nesnázích (EP, 2003) – saxofony, klávesy, zpěv, autor, producent
  • PEPSON – Tajná řeka/Můj očistný plameni (SP, 2004) – saxofony, klarinet, klávesy, zpěv, autor, producent
  • PEPSON – Pevnost Tvýho těla/Odvrácená strana/V noci sám… (SP, 2005) - saxofony, klarinet, klávesy, zpěv, autor, producent
  • Pavel Žalman Lohonka – Ráno bylo stejný/Až mně bude… (SP, 2005) – saxofon, producent
  • PEPSON – Páteční déšť/Do temné noci/Únor (SP, 2006) - saxofony, klávesy, zpěv, autor, producent
  • Žalman a spol. – Zatracený písně (2006) – saxofony, autor, producent
  • Helena Vondráčková – Zastav se…(a poslouchej) (2006) – autor
  • Karel Plotěný – Hlína, barvy a slova (2007) – saxofon
  • Duo Ťuk – Čtrnáctá komnata (2007) - saxofon
  • Sly Rabbits – The Way Of The Future (2010) – saxofony, zpěv
  • Brad Hoyt – Far Away From Everyday (2013) – klarinet
  • Pepson - Půlnoční vzkaz (2017) – zpěv, piano, klávesy, saxofony, klarinet, zobcová flétna, foukací harmonika, tamburína