Hlavní stránka — Knihy — Ukázky knih — Dopisy v nevratných lahvích

Dopisy v nevratných lahvích

Josef Pepson Snětivý: Dopisy v nevratných lahvích

Česká beletrie - povídky

Co se stane, když mezi novomanžele vstoupí oslňující muž a nepozorovaně zanechá svou genetickou stopu? Když zvětralou pohodu letitých štamgastů rozčeří tajemný Poutník, který umí plnit přání? Když si ušlápnutý úředníček vyřídí účty s bourákem s bohatým trestním rejstříkem a kytarou na svalnatém krku? Anebo když mladá a zvídavá novinářka rozvíří prach na oddacím listu manželství, které, ač dávno mrtvé, vlastně nikdy neskončilo?

Společným jmenovatelem kvarteta povídek je nedorozumění vrhající jejich hrdiny do situací, v nichž se předtím ocitli nanejvýš v neklidných snech. Toto nedorozumění však pramení z lásky ve všech odstínech rudé i černé, z naděje zmařené, a přesto znovu ožívající, z víry, že po prohraném zápase vždycky přijde odveta… Zkrátka ze staré dobré trojice, která provází manžele i milence, štamgasty i poutníky, nenápadné úředníky i potetované bouráky už pěkných pár tisíc let.

Vázaná, formát 120x160 mm, 184 stran
Doporučená maloobchodní cena: Kč 199,-

(z povídky Odjeďte z tohoto světa)

Továrek spatřil tabulku: „Ke hrobu Jaroslava Haška.“ Tudy! Však ty mi neutečeš!

Rázným krokem prošel podél České koruny, vnikl mezi oprýskané a ani dost málo elegantní rodinné domky a octl se na dalším náměstíčku. Dnes už je příjemně zatravněné a hostí Haškovu sochu od Josefa Malejovského, ovšem onoho památného večera se Továrek ocitl na území značně neútěšném, hlinitém a po obvodu porostlém divokou trávou. Mezi dalšími dvěma barabiznami spatřil strom se dvěma kmeny rostlými do praku a za ním hřbitovní zeď.

Jeho odvaha vyprchala v nejnevhodnějším okamžiku, hmota noci ho doslova přibila do kamínků na udusané hlíně a trvalo hodnou chvíli, než nabyl sil a mohl pokračovat v křížové výpravě. Třesoucím se krokem se přiblížil ke krchovu a na jeho horním konci spatřil Kvičuse, jehož postavu nafoukly Továrkův strach, noc a plápolavé polosvětlo svíček do obrovských rozměrů.

Továrek vzal za kliku.

Obr na horním konci se otočil: „Musíš přelízt přes zeď!“ Jeho rada byla podivně temná a skuhravá. „Pojď... Neboj se,“ vábil ho Kvičus.

Továrek vyškrábl poslední zbytky odvahy a přelezl nízkou zídku. Co chvíli zakopl o náhrobek a měl pocit, jako by umrlci natahovali své kostnaté pařáty z hrobů a chytali ho za nohy. Pak za sebou uslyšel jakýsi šramot, v hrůze se otočil a na kopci spatřil majestátní siluetu hradu. Jako by vyrůstala z nesourodého podhradí, okrášleného jen baňatou věží, štítem kostela a věžičkou na střeše obecního úřadu. Tím vším prorůstaly stromy, které při nejlepší snaze vypadaly jako plevel, neboť celá podhradní scéna postrádala eleganci a symetrii.

„Neboj se, kamaráde,“ řekl znovu Kvičus, který stál u Haškova náhrobku ve tvaru knihy spočívající na třech schůdcích.

A Továrek, zmáčený potem a ochromený hrůzou, byl najednou vděčný i za jeho hlas. Došel až k němu a snažil se pochytat dech.

„No ty vypadáš... Já ti říkal, že nemáš chodit v noci ven,“ pokáral ho Kvičus. „Už jsi byl někdy v noci na hřbitově?“

Továrek jen zavrtěl hlavou.

„Takže je asi zbytečný ptát se tě, jestlis někdy v noci šukal na hřbitově,“ pokračoval Kvičus v přednášce a zapálil si cigaretu. „Já jo. Měl jsem kdysi jednu príma kost a tý se v šestnácti ufetovala jediná dcera. A s tou mojí holkou, jmenovala se Soňa, od tý chvíle nic nebylo, pořád vedla takový blbý řeči, že musí umřít, že její život už za nic nestojí... A pořád se jen plazila po tom hrobě. Tak jsem ji tam jednou v noci vzal a nemilosrdně přeříz přímo na tom náhrobku, ta její dcera se na to dívala z takovýho oválnýho medailonku... A vysvětlil jsem jí, že ji ta dcera měla ráda a že si tím pádem samozřejmě přeje, aby měla máma pěknej život i po její smrti, a že se na nás koukala a že se jí taky líbím, teda ne jako chlap, ale jako náhradní táta, takže vlastně jako bydlíme všichni tři pohromadě... Nejdřív jsem měl pocit, že zešílí, ale pak, nebudeš tomu věřit, jí to najednou hrozně pomohlo, začala aspoň trochu fungovat. Takže jsem ji vytáh touhle akcičkou z nejhoršího... I když ti musím prozradit, že přes všechnu moji snahu šla stejně za půl roku za ní, oběsila se ve sklepě,“ dodal sebekriticky. „Tak půjdeme?“

Lokl si z lahve, procítěně říhl a špačka cigarety, vykouřené rychlostí přímo strašidelnou, zahodil do věnce z umělých květin, otráveně zdobícího Mistrův rov.

Továrek nevěděl, zda sní, či bdí. Celé to bylo příliš drsné, příliš hořké, příliš strašidelné, než aby to jeho mysl, uvyklá jen psychologickým diagramům a bludištím chodeb a formulářů krajského úřadu, byla schopná pojmout.

Slepě následoval Kvičuse dolů k brance, přelezli zeď a díky tomu, že opustili hřbitovní okršlek, se Továrkovi vrátily aspoň částečně smysly.

„SLÁVA ĎÁBLU NA NÍZKOSTECH!“ zařval Kvičus po dalším vydatném loku.

„Ty... Já vůbec nevím, jaký jméno ti dát, ty, kterej jseš zodpovědnej za tolik lidskýho neštěstí! Ty si vůbec nezasloužíš žít, protože...“

„Už zase začínáš s těma kecama? Myslel jsem, že si chceš před spaním popovídat. A protože jsem velkorysej, odpustil jsem ti ty výlevy, kterejmas mě častoval na Kovárně. Ale teď vidím, že se to nelepší. Nudíš mě, Tavares!“

„Ty mně budeš odpouštět?! Taková drzost! To já tobě možná někdy odpustím, ale předtím mě tady na kolenou odprosíš!“ kvílel Továrek jako nemocná meluzína.

„Jdi do prdele, já jdu spát. Pohostils mě, pokoušel ses mě bít a urážet, parohy jsem ti nasadil, chlastat neumíš, tak co ještě s tebou.“

Do rány, která našla Kvičusův obličej, vložil Továrek všechen svůj hněv, všechnu svou nenávist, všechen svůj žal.

A tahle třetí Kvičuse doopravdy zabolela, ztratil rovnováhu a upadl na záda. Vstal a chvíli to vypadalo na neúprosnou pomstu. Ale protože měl dlouhodobě důvěrný poměr se zákonem, věděl navzdory kynoucí opilosti, že moc velkou mordu Továrkovi dát nemůže. Léto bylo za dveřmi a jít teď do lochu by byla škoda. A za ublížení na zdraví by profík jeho klasy podmínku nedostal. Všechno si tedy řádně rozměřil, naznačil pravý hák, který nezkušený úředník samozřejmě spolkl, levačkou mu zespodu poškádlil odkrytý nos jen tak, aby mu vytryskly slzy, a rozmáchl se pravačkou spíš efektně než na sílu. Dezorientovaný Továrek dostal docela slušnou ránu přes čuňu a poroučel se k zemi.

Kvičus chvíli počkal, a když viděl, že se plačící Továrek zvedá ze země, vytáhl z kapsy zapalovač a osvítil jeho tvář.

„Krev ti neteče, dobrý,“ zabručel spokojeně. „A teď už jdi do prdele.“

Otočil se k němu zády, vykročil vzhůru po kamenité cestě, ale pak se zastavil a znovu si až nelidsky přihnul z lahve. Na očích mu bylo vidět, že toho chlastu bylo i na zvíře jeho kalibru už dost — té dobroty, pro něj tolik vzácné, se prostě nemohl nabažit. Stál na místě, lehce se zachvíval, ale zůstával stát.

Továrek chvíli nenávistně hleděl do jeho žoldnéřských zad a pak se smutně plížil zpět do Kovárny. Otočil se jen jednou a uviděl, že Kvičus stále stojí tam, kde ho opustil, jako socha, která se jedné noci odtrhla od náhrobku, nadšeně překročila zeď oddělující hřbitov od světa živých, ale pak žulově přemýšlela, jestli to mezi svými přece jen není bezpečnější.

Chlapík s dredy viděl Továrka vcházet do Kovárny, znovu se rychle zvedl a tiše klusal směrem ke hřbitovu jako zlý, toulavý kocour.

(z povídky Rožmberské zastavení)

„Hádej, kdo jsem...“

Trhla sebou, když jí neznámý zezadu zakryl rukama oči a promluvil povědomým hlasem, a ještě víc, když spatřila, komu ty ruce patří. Protože tohle nebyl další trapný manželův vtip.

„Petře?“

Ty ruce, které znala víc než důvěrně, patřily jeho šéfovi!

„Ježíšmarjá, co tady děláš?!“

„Ty nemáš radost? A kdy se vrátí Pepa?“ odpověděl hned dvěma protiotázkami.

„Šel se projít. Ale ty jseš fakt blázen, radši zmiz!“

„Jak ho znám, přijde nejdřív za půl hodiny, ta jeho architektura... A i kdyby, proč bysme se tady nemohli jen tak náhodou sejít? Nikdo nic netuší,“ ušklíbl se šéf, pohledný prošedivělý čtyřicátník střední postavy s ostře řezanou tváří, magnátek výrazně štíhlejší než ona, což dával na odiv přiléhavým tričkem a bermudami pod kolena. „To máme dost času na všechno.“

„No to asi ne! A kde se tady vůbec bereš?!“ Ani její překvapení nemohlo zakrýt divokou radost z toho, že ho po pár nekonečných dnech zase vidí.

„Napsal jsem večer Pepovi nějakou pracovní esemesku a současně se zeptal, co dovča. Odpověděl, že spíte v kempu v Třeboni a že dnešní dopoledne máte na prohlídku města. A já prostě věděl, že on bude courat po památkách a ty budeš sedět tady — Třeboň znám a tady vždycky vysedávaj ty, kterejm se nechce chodit. Auto bylo tam, kde parkuje většina návštěvníků, takže jsem si počkal jen slabou hoďku támhle v kavárně, pak jste přišli a on hned zase šel. Už tě mám přečtenou, kočičko! A i kdyby náhodou nic, stejně jsem potřeboval zajet na jih kvůli nějakejm jednáním. A takhle aspoň spojím příjemný s užitečným,“ mlsně se na ni usmál.

„Ty jsi fakt úžasnej,“ vydechla Martina.

„Já vím,“ pravil rádoby ironicky, ale myslel to vážně. „Támhle za rohem mám auto, teď k němu půjdu a ty vyjdeš za mnou, jakmile zmizím za rohem.“ Nedal jí šanci k přemýšlení a vykročil k autu.

A ona ho následovala jako poslušná ženuška, nastoupila do vínové limuzíny s černými skly a vyjeli ven z města.

„Pepa se každou chvíli vrátí,“ zaprotestovala.

„Tak řekneš, že ses šla taky projít. Mimochodem, co dělal s tím passatem?“

„Couval,“ odpověděla a byla ráda, že si toho všiml a že na to sám zavedl řeč. „Ale měl špatný ráno, chtěla jsem tě poprosit, abys...“ V rozpacích se odmlčela.

„Abych mu to nestrhával z platu? To víš, že nestrhnu, nebudu vám brát peníze, když čekáte — teda vlastně čekáme — rodinu. Hele, fajn místo,“ řekl znalecky, zastavil na opuštěné cestě, zatáhl černá skla a zesílil klimatizaci.

„Ale buď opatrnej, víš, že...“

„Já vím... Přece jsem ti řek, že se o tebe a o malýho nebo o malou postarám,“ řekl konejšivě a rozepnul jí džíny.

(z povídky Jednadvacet let poté)

Sestoupil po mramorových schodech, které se k panelovým stěnám opravdu skvěle hodily, a vyšel do sídlištní ulice vroubené řetízky natěsno navlečených aut, přerušovanými jen přístavy popelnic. Jeho stříbrohnědá Alfa Romeo, nejnovější a supervymazlená, se leskla na místě vykolíkovaném nápisem „1x KD“.

Hodil tašku na zadní sedadlo, uvelebil se za volantem, nastartoval a opatrně vyjel úzkou jednosměrkou na hlavní. Vyprovázely ho šedobílé mozaiky temných a prosvícených oken, míjel křižovatky, zelené tabule s tlustými šipkami i smutné velkosklady s neonovou polevou... a najednou byl za městem. Uviděl pumpu a skoro násilím se musel přinutit, aby nezastavil, ale u další už nedokázal bojovat. Zajel na postranní parkoviště, vytáhl z peněženky vizitku a nedočkavě vyťukal číslo.

Bylo to jako nekonečné vyzvánění zvoničky, která přežila svou vesnici. Ale hlas, který se vzápětí ozval, mu všechno vynahradil.

„No dobrý den!“ řekla tak překvapeně a přitom radostně!

„Dobrý večer, Regino, moc se omlouvám, že vás takhle ruším, nespíte?“

„Kdepak, ještě jsem se tady stavila u kamarádky a za chvíli chci vyrazit ku Praze.“

„Tak to jsem rád, já bych totiž... Totiž jak jste říkala, že se můžeme ještě vidět, když to bude potřeba, tak já myslím, že to potřeba je...,“ potil se jako studentík, který má na dosah vysněné rande.

„Jde o ten rozhovor?“ zeptala se o poznání studeněji.

„Jo.“

„Tak dobře,“ povzdechla si hlasem, který jasně prozrazoval její nedůvěru. „Kde se sejdeme?“ Naštěstí byla příliš zainteresovaná, než aby ho pustila z háčku. Město za zády příliš neznal, a tak rád přijal její návrh: „Víte co, tak se vraťte k tomu kulturáku, poblíž je docela slušný klub, který má, tuším, do dvou. Sejdeme se před hlavním vchodem, vy máte tu alfu, že?“

„Jo.“

„Uvidíme se za chvilku,“ rozloučila se chvatně.

„Za chvilku,“ řekl jako ozvěna, která má radost, že může zopakovat něco pěkného.

Obrátil zpátky k městu a cestou přemýšlel, proč o to tak stál, vidět dnes v noci zrovna ji. Mohl přece napsat nebo zavolat mnohem hezčím ženám a přes pozdní hodinu by se jistě našla nějaká, jejíž náruč by ho ukonejšila. A když vjížděl na místo, odkud odjel sotva před půlhodinou, měl jasno: chtěl být s někým, kdo o něm věděl víc než málo, i když ty novinářky... Ale rozhodně to bylo lepší než hrůza osamělé noci.

(z povídky Klub nespokojených)

Poutník ovšem nebyl hloupý a věděl, že odteď už musí klepat, aby jeho příchod nevzbudil podezření. Učinil tak už ve dvě hodiny s poledne a jeho návrat Hostinského očividně potěšil.

„Říkal jsem si, koho to sem čerti nesou, a jste to vy! Chcete jedno natočit, když zrovna stojím?“

Poutník sebou škubl, ale za okamžik si už pochutnával na plzeňském pivečku. Stařec hibernoval na svém obvyklém místě nad zvětralou chmelovinou.

„Tak jak jste se dneska měl?“ ptal se Hostinský srdečně a poškrábal se na pleši, ačkoli jinak takovéhle hovory zásadně nezapřádal.

„Děkuji za optání, dobře, trochu jsem se prošel po ulicích a díval se kolem sebe.“

V tu chvíli se ozvalo odemykání tak nervózní a zoufalé, že by se za ně nemusel stydět ani Svatý Václav ve Staré Boleslavi.

„To bude Domácí, asi má absťák,“ tipoval Hostinský.

A měl pravdu. Domácí dychtivě vpadl dovnitř a třemi skoky ve stylu Erbenova umrlce se ocitl u pípy. Na ex vypil sotva dotočenou sklenici, svědomitě namaloval čárku a už si čepoval druhou.

„Teda, chlapi, já vám řeknu...,“ promluvil konečně tónem dlouholetého hosta hotelu Hilton Hanoi, „to bylo něco šílenýho...“

„Co se vám přihodilo?“ zeptal se Poutník účastně.

„Ale... Já prostě nevím, co mám dělat, furt se na mě lepěj...,“ sípal Domácí a rychle dopil i druhý půllitr, díky čemuž se mu začala vracet barva.

„Tys byl zase na rande, viď?“ popíchl ho Hostinský.

„To si kuř, Hospodo,“ vydechl Domácí nešťastně a sáhl do náprsní kapsy. „Podívejte, tohle mi dala!“

Hostinský a Poutník spatřili fotografii překrásné mladé dívky, blondýnky se zelenýma očima a dokonalým tělem.

„Chce s tebou chodit, že jo?“ opět si přisadil neúprosný Hostinský.

Domácí smutně pokýval: „Jo, je to kadeřnice z Picassa. Šel jsem se tam nechat ostříhat a pitomě jsem se s ní zakecal. A když jsme se loučili, nevím, co to do mě vjelo, jsem ji pozval na rande. Tak jsme šli někam na jídlo, to se ještě dalo vydržet, myslel jsem si, že to bude taková kamarádka na zavolání, jenže ona mě hned na oplátku pozvala na dnešní oběd a začala se chovat, jako bysme snad k sobě měli v budoucnu nějak patřit nebo co...“

„Což vy zřejmě nechcete,“ dodal Poutník jen proto, aby také něco řekl.

„No to je snad jasný, že nechci! Už to vidím: pořád samý rande, samý návrhy, co bysme měli dělat a kdy bysme se měli vidět, a pak by se z toho třeba moh vyvinout nějakej závazek nebo... Ale to radši ani nebudu říkat, abych to nepřivolal...“

Znovu se ozvalo zabušení na dveře, ovšem tentokrát uvážlivé — přicházel Obchodník.

„Dobrý odpoledne vespolek, pánové, koukám, že Poutník neomylně našel svůj oblíbenej Hidöš Parköš,“ pravil přátelsky a usadil svou štíhlou postavu za stůl, ale bylo na něm vidět, že ani on dobrou náladou nepřetéká. „O čem je řeč?“

„Tadydle Domácí byl zase na rande,“ odpověděl Hostinský výmluvně.

Obchodník se poškrábal v delpierovské bradce a účastně sykl: „To je špatný... Ukaž, kamaráde.“ Po shlédnutí fotky pokračoval: „Tak to ti rozumím, z toho nic dobrýho nekouká. Ta si určitě myslí, že bys měl bejt rád, že k tobě patří takováhle kost. Jenže co z toho?“

„Moje řeč,“ přitakal otráveně Hostinský, avšak tón jeho hlasu byl poněkud v kontrastu s tím, jak zevrubně a zaujatě si prohlížel krasavici na fotce. „Jak něco končí na -ová, je to špatně!“

„Děkuju za pochopení,“ pravil Domácí, nabyv svého obvyklého tekutého ekvilibria. „Já vám řeknu, to se nedalo vydržet! Zatáhla mě někam na suši, pořádný pivo tam neměli, a ještě ke všemu měla čas od dvanácti až do dvou! Já tlačil hodiny, před očima jsem měl pořád napěněnej půllitr a ten klídek tady, ona mě brala za ruku a furt něco říkala... Jen to skončilo, hned jsem utíkal pryč a zastavil se až tady u pípy!“

„No jo, jenže to se nesmíš divit,“ nešetřil ho Obchodník. „Chodíš do posilovny, dbáš o svou image a ještě ke všemu jsi jí určitě řek, že máš na Vinohradech barák. Následky přičti sám sobě! Ale já zažívám něco podobnýho, takže ti rozumím, i když já jsem v tom na rozdíl od tebe nevinně. Já jsem trestanej jen za to, že mám firmu a musím jednat s různejma prokuristkama, marketingovejma manažerkama a jednatelkama, který dělaj psí, nebo spíš kočičí kusy, aby mě dostaly tam, kam potřebujou. Což mě přivádí k nemilý novině, že tady dneska můžu bejt jen do čtyř, protože pak si pro mě přijede Henrietta.“

„Už zase?“ vyděsil se Hostinský. „Vždyť jsi říkal, že...“

Nedomluvil, protože Stařec se začal pomalu hýbat, pozvedal prsty na rukou ležících na stole, kýval hlavou ze strany na stranu, kroutil ústy a po chvíli z něj začala vycházet slova, skuhravá a dutá: „Každý večer... se modlím... abych se už ráno neprobudil... ale vše marno... ráno se probudím... a jsem stále živ...“

To bylo vše, Stařec byl náhle jako umlklý orloj, tichý a bez hnutí.

„Škoda že něco nedluží mojí firmě,“ poznamenal Obchodník. „Já měl jednoho dlužníka, fyzickou osobu, a účetní na jeho složku jednou jen tak ze srandy nebo z nudy namalovala křížek. A on do tejdne natáh brka. Myslel jsem, že ji taky zabiju!“

„Tak jste slyšel našeho staříka,“ obrátil se Hostinský k zaraženému Poutníkovi. „Tohle tu máme dvakrát denně. Kdyby toho nebylo, ani by se nedalo říct, jestli ještě aspoň trochu žije. Ale o čem jsme to... Jo, ty jsi zase s Henriettou?“ zeptal se Obchodníka skoro výhružně.

„Ale nejsem,“ hájil se Obchodník, „to ona nedá pokoj. Představte si, že na dnešek zarezervovala večer a nocleh na zámku Mcely, abysme prej měli čas jeden na druhýho. Takže mě čeká několik hodin šaškování v nějaký starý barabizně, na kterou se ani nedá přilípnout obrazovka nebo prizma, a pak celou noc sex. Nejhorší na tom je, že Henrietta, ačkoli má tři děti a už jí táhne na čtyřicet,“ vysvětloval Poutníkovi, „má naprosto dokonalou postavu. Ale naprosto! Není na ní sebemenší kaz, sebemenší nedokonalost, aspoň zatím jsem žádnej nenašel — a to mě nebaví.“

„Takže se na dnešní večer a noc vůbec netěšíte?“ zeptal se Poutník a zadíval se Obchodníkovi do očí.

„Ne. Nebo teda...,“ změkl Obchodník pod jeho pohledem. „Vlastně to tak špatný není. Taky bych moh třeba lízt po fasádách jako moji zaměstnanci, takže jsem na tom ještě docela dobře. Jenže... Jak to říct... Henrietta je prostě příliš dokonalá, hrozně chytrá, krásná a skvělá v sexu... A já se bojím, abych se nějak neuvázal... Vždyť vám to už tady Domácí určitě vyprávěl, než jsem přišel. Pak ty konce... A kromě toho jsou tady ještě další tři, minimálně stejně dobrý, jako je ona, a já si chci užívat, nechci si někoho zase nastěhovat do baráku, když jsem ho sotva zkolaudoval.“

„A jaký jste měl dneska den?“ změnil Poutník téma, když se dozvěděl, co chtěl.

„Nic zvláštního. Zase jsme vyhráli jeden tendr, dohromady asi deset bigboardů... To zas bude práce,“ postěžoval si Obchodník a šel si natočit další pivo. „Jo a ještě mě navštívil redaktor z Who Is Who, chtěj tam dát můj profil,“ dodal chlubně.

„Zadarmo?“ otázal se Poutník, aby měl Obchodník ještě větší radost.

„Samozřejmě, přece jim nebudu platit, to oni stojej o mě, ne já o ně,“ natřásal se Obchodník.

„A pak si zase za patnáct litrů koupíš tu jejich encyklopedii ve falešný kůži a k tomu poukázku na neexistující ostrov, viď?“ ozval se nelítostný Domácí. „Jseš poslední trubec, kterej nepochopil, že Who Is Who je obchod s lidskou ješitností! Myslíš, že za mnou taky nebyli? Najdou si prostě každýho, kdo má aspoň nějaký prachy, aby mu podkouřili a pak ho o ně pumpli! Jenže já byl na rozdíl od tebe tak chytrej, že jsem je vykopnul!“ A rozchechtal se spolu s Hostinským.

Bard, kdyby byl přítomen, by se smál poněkud tišeji, neboť do stejných spárů už také upadl, ale na rozdíl od Obchodníka si aspoň uvědomil, že udělal blbost, kterou není radno se chlubit.

Obchodník tak ani nevěděl, zda má smutnit, protože právě dostal textovku od Henrietty, že stojí na ulici, anebo se radovat, že bude ušetřen jedovatých výpadů.

Spěšně se tedy rozloučil a sotva za ním zaklaply dveře, Hostinský řekl: „Vaše starosti a Rothschildovy miliony! Že vás to s těma ženskejma ještě baví... Jak se můžete stýkat s někým, kdo čtyři dny krvácí, a přitom neumře?“

Poutník nevěděl, co by na to řekl, a tak se zhluboka napil.

„Zrovna ten si má co stěžovat!“ vyštěkl Domácí. „To má z toho, že se pořád stýká s tou jeho hovnorací.“

„Jasně,“ potvrdil chápavý Hostinský, „naprosto s tebou souhlasím: ženy jsou jednoděložnej plevel!“

„A vy jste svobodný, pane Hostinský?“ zeptal se Poutník skoro nesměle.

„Jo... Už zase. Taky jsem si kdysi založil rodinu a sedimentoval, jenže to nešlo vydržet. Moje žena byla taková slípka... No prostě kynoložka a ze všeho nejvíc ji zajímali psi! Představte si, honí mě takhle večer mlsná, jdu si do ledničky pro buřta a v ledničce hned vedle buřtů trůněj její zablácený boty! Já na ni teda řvu, co to má znamenat, a ona že si prej dává boty k buřtům, aby jí šel na přehlídce Arnold hezky u nohy!“

„A máš dneska utopence?“ prozradil Domácí svou asociaci.

„Jo, jsou tam jako obvykle. A mám i čerstvej chleba z Vinohradský.“

„To zní slibně. Dáte si taky, Poutníku?“

„Ano, děkuji. A jestli mohu poprosit, natočte mi k tomu pivo.“

Jen domluvil, v duchu se pokáral: Neměl bys tolik pít! A hlavně by sis neměl zvykat na tohle podivné bezčasí a přebírat zvyky těchto lidí! Jenže když ono tu je vlastně doopravdy útulno...

„Doufám, žes nezapomněl, že Bard má zejtra narozeniny,“ zeptal se Domácí Hostinského.

„Bez obav, vše bude zařízeno tak, že se jen oblíznete!“

Domácí se obrátil k Poutníkovi: „Každej, kdo má narozeniny, teda kromě Starce, vystrojí pro ostatní hostinu a ten den jde až do půlnoci všechno na jeho účet. Hostinskýho a Obchodníka nevyjímaje, akorát ten se nějak neumí usmívat při placení,“ dodal uštěpačně. „A co vy, kdy se můžeme těšit na vaši oslavu?“

„Já... Já se samozřejmě nenechám zahanbit,“ zakoktal Poutník nepřesvědčivě.

„To doufám,“ odvětil Hostinský tónem, který nepřipouštěl odmluvu.

„A čím jste byl, pane Hostinský, než jste si otevřel tuto... hospodu,“ odvedl Poutník raději řeč jinam. Na jazyk se mu dralo spojení „tuto restauraci“, avšak raději si to rozmyslel, aby to nášlapný Hostinský nepovažoval za ironii.

„Já jsem se vyučil číšníkem a číšníkem jsem se i stal. Pak přišla revoluce a po dlouhejch průtahách nám z JZD vrátili pěknej kus pole. Tak jsem kousek prodal a za strženej peníz otevřel tohleto, protože Domácího strejda k nám jezdíval chlastat za jedním lufťákem a řek mi, že jsou tady vhodný prostory, větší část jsem ale pronajal agrometalistům zpátky a díky tomu mám zajištěnej příjem, kterej mi stačí tady na to hnití,“ vyprávěl Hostinský.

„Takže to dopadlo dobře, ne?“ zeptal se Poutník s nadějí v hlase.

Hostinský nejprve pokýval svou obrovskou lesklou hlavou, ale vzápětí vzal projev souhlasu a spokojenosti rychle zpátky: „Jo, dobře... Představte si, co byli moji předci za pitomce! Oni před válkou vyměnili svoje původní polnosti za ty, který mám teďka, a ještě se radovali, jak na celý transakci vydělali. Což o to, bolševik to pobral všechno, jenže když se to vrátilo, ty původní pole měly najednou mnohem větší hodnotu, protože byly u dálnice a tak dál. Takže ty druhý je pomocí všelijakejch kliček vyjmuli z půdního fondu, prodali za velký prachy stavebním firmám a teď už na rozdíl ode mě nemusej ani hnout prstem. Zato já z toho mám pomalu hovno, místo abych se moh pořádně rozšoupnout... Debilní předkové...“

„No jo, milá Hospodo,“ křenil se Domácí, který se již zcela otřepal z vynuceného rande, „tos restituoval pěknej šit. Naprosto s tebou soucítím, že jseš na předky nasranej. Protože po slušnejch předkách dostaneš v restituci barák na Vinohradech, a ne nějaký kamenitý políčko ve Zlámaný Lhotě!“

„Drž tlamu,“ zabručel Hostinský spíš rezignovaně než bojovně a vydal se k pípě.

V lokále se na chvíli rozhostilo ticho. Prořízl ho až Domácí, navrátivší se z místnosti označené visačkou NOUZOVÝ ZÁCHOD. „Pojďte se o něco vsadit!“

„Proč?“ zeptal se Poutník.

„Protože mě to baví. A moh byste nějakou sázku vymyslet vy, když jste tady novej.“

Tohle Poutník nesnášel. „Já nevím... Já nevím, o co bychom se měli...“

„Když nevíte, dáme si každej s každým páku!“ hlaholil rozpivněný Domácí, toužící po hladkém vítězství. „Teda kromě Starce, aby nám náhodou jeho pařátek nezůstal v ruce.“

Poutník nechtěl. Nechtěl strašně moc, ale protože nehodlal riskovat vyhazov na ulici, nezbylo mu než odevzdaně pokrčit rameny.

„Super! Tak na rozehřátí vy dva, než vás dostane do pazourů mistr!“ ryčel Domácí.

Hostinský přinesl ze zadní místnosti užší stolek a k jeho delším stranám postavil židle od baru. Rozvalil se na jedné z nich, Poutník usedl naproti němu a oba muži se do sebe na povel Domácího zaklesli.

Poutník horečně přemýšlel, co má dělat. Jindy by se dobrovolně odsoudil k čestně vybojované prohře, ale teď — snad to bylo tím etanolem — se mu najednou prohrát nechtělo. Hostinský supěl, jeho odulá tvář zrudla a na čele mu vyrašily krůpěje potu. Poutník jen držel ruku ve statické poloze, a když už měl strach, že Hostinskému vypadnou oči z důlků, lehce zatlačil. Hostinského masitá ruka pleskla o stůl.

„Teda, Poutníku, to jsem nečekal!“ jásal Domácí, zatímco Hostinský chabě předstíral, že ho to vlastně vůbec nemrzí. „Jenže teď už to nebude taková brnkačka!“

Usedl naproti Poutníkovi a celá scénka s rudnutím, pocením a očima na cestě z důlků se opakovala. Poutník cítil, že svalnatý Domácí je výrazně silnější protivník, a tak ho nechával vycukat trochu déle, dokonce mu na chvilku dovolil pocit, že už umdlévá, ale o to bolestněji pak Domácího zasáhla nečekaná a drtivá porážka.

„Ty vole... Ty vole,“ opakoval Domácí a přihýbal si ferneta přímo z lahve.

Poutník se krčil za stolem, jako by se za své vítězství styděl.

„Aspoň řekněte, že jste to se mnou měl těžší než s Hostinským,“ žadonil Domácí o trochu uznání.

„To ano, doufám, že se nezlobíte, pane Hostinský,“ rozhodil Poutník vítěznýma rukama.

Hostinský jen mávnul masitou rukou a otřel si utěrkou zbytky potu z čela. „No jo, frajer chtěl zase závodit... Pětkrát tejdně je v posilovně a pak si takhle naběhne! Porazit mě, to není žádný umění, vždyť já tady musím pořád dřepět jak masařka na hovně, zatímco on...“

„Tak choď taky do posilovny, ty vole,“ odsekl Domácí nakvašeně.

„Ty jseš dobrej! A kdo se tady bude starat o tvou oblíbenou hospodu, aby ses měl kde zpíjet a abys to pak neměl daleko do hajan?! Myslíš, že já mám na takový pitomosti čas?! Já nejsem jako ty, kterýmu kapou prachy, zatímco trapčíš někde mezi bezkrkejma kámošema!“ Skromně tak zamlčel příjem z vlastních latifundií, ale i k nim se oklikou dostal: „A vůbec, že já debil ty pole pronajímal! Moh jsem bejt na čerstvým vzduchu, hrabat se v hlíně jako oni a neprudit se tady v suterénu! To tady jsem tak vyměk! A jakej já bejval silák, nikdo nedokázal nanosit sudy jako já! To kdybych bejval přesedlal na ty pole, to byste si mě tady takhle nevychutnal!“ zaměřil svou pozornost na Poutníka, kterému začalo být trochu úzko.

„Ale já jsem se nechtěl sázet, pánové,“ pípl na svou obhajobu.

„Jasně, to tady Domácí, ten měl zase roupy a teď si to vyžral,“ nehádal se Hostinský.

Domácí opravdu seděl jako hromádka neštěstí a jediné, co ho ve chvíli potupy těšilo, byl fakt, že v rauši nad blížící se sázkou zapomněl vyhlásit, o co se vlastně mělo hrát.

„A o co se vlastně mělo hrát, pane Domácí?“ zeptal se Hostinský úlisně.

„O pivo,“ pravil pohotově Domácí.

„To ti tak věřím,“ mračil se Hostinský. „Ale co s tebou... Tak mazej k pípě a koukej Poutníkovi natočit dva pořádný lachoutě, za každýho jedno!“

Poutník se navenek ošíval, ale tekutá výhra jeho stále chtivé útroby potěšila, a dokonce ho navnadila ke krokům dříve nemyslitelným.

„A když jsme si tak hezky zacvičili,“ řekl, „co třeba ještě nějaká hádanka na procvičení mozkových závitů?“

„Každý večer... se modlím... abych se už ráno neprobudil... ale vše marno... ráno se probudím... a jsem stále živ...,“ zaskuhral Stařec. Ani si nevšimli, že se chystal ke svému druhému dnešnímu výkonu.

„Tak spinkej,“ řekl Hostinský konejšivě. „Hádanku? Tak jo, teď se aspoň ukáže, kdo má větší mozkovnu!“ pravil, vědom si obřích rozměrů své lebky.